ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1956.99.1
sp. zn. 30 Cdo 1956/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Č. s. a.s., proti žalovaným l. M. Š., zast. justičním čekatelem jako opatrovníkem, 2. J. N., 3. V. Š., o zaplacení 27 788,90 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 400/93, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 1999, č.j. 29 Co 74/99-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 17.11.1998, č.j. 9 C 400/93-126, ve znění opravného usnesení ze dne 10.12.1998, č.j. 9C 400/93-129, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení o té její části, kterou bylo požadováno zaplacení částky 2.371,10 Kč a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 27.788.90 Kč s 6% úrokem z prodlení od 17.8.1992 do zaplacení a na nákladech řízení 1.258,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost ostatních plnit. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl první žalované půjčku v původní výši 30.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce č. 75-522272-8, ze dne 28.6.1988. Ta přestala půjčku splácet, takže žalovaná částka představuje nesplacený zůstatek půjčky ku dni podání žaloby. Zbývajícím dvěma žalovaným byla uložena povinnost plnit, protože převzali za první žalovanou ručitelský závazek ve smyslu ustanovení §52 a násl. obč zák. v jeho tehdy platném znění.
K odvolání třetího žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. května 1999, č.j. 29 Co 74/99-153 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícím žalobě a výroku o nákladech řízení, zrušil jeho výrok o zastavení řízení ohledně částky 2.371,10 Kč, žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal a zamítl návrh třetího žalovaného na připuštění dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 15.6.1999 napadl třetí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost je podle jeho názoru dána dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/, c/, a f/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a dle ustanovení 239 odst. 2 téhož zákona. Za otázky zásadního právního významu považuje dovolatel vyjasnění, podle kterých ustanovení občanského zákona je třeba posuzovat vznik a nároky z ručitelského závazku vzniklého před 1.1.1992, zejména pokud jde o oprávnění ručitele odepřít splnění, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem, zda za zavinění věřitele ve vztahu k možnosti ručitele odepřít plnění lze pokládat nedostatečné oznámení či neoznámení změny názvu, sídla, organizační struktury a dalších významných okolností, souvisejících se subjektem věřitele dlužníkovi, či v čem by obecně vzato mohlo takové zavinění věřitele spočívat a kdo má důkazní břemeno o tom, že nastalo zavinění věřitele odůvodňující možnost ručitele odepřít splnění. Podle dovolatele je na věřiteli, aby prokázal, že nezavinil ve vztahu k dlužníkovi to, že dlužník nemohl plnit. Věřitel neprokázal, že by první žalované oznámil změnu svého názvu, sídla, organizační struktury, poštovních poukázek apod. První žalovaná totiž plnila pouze právnímu předchůdci žalobce.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nebylo jisté, zda žalobce tak, jak byl označen, má způsobilost být účastníkem řízení a soud nepostupoval dle ustanovení §43 o.s.ř. Označení žalobce se v záhlaví rozsudku soudu prvního a druhého stupně liší, takže je otázkou, zda bylo rozhodováno o témž účastníku a není patrno, komu má být na základě rozsudku plněno. Prvá žalovaná nebyla řádně zastoupena, jejímu opatrovníkovi nebylo řádně doručováno, protože nebylo zřejmé, u kterého soudu svou čekatelskou praxi vykonává. Opatrovník v řízení vystupoval pouze formálně a tím zasáhl nejen práva prvé žalované, ale i dovolatele, neboť jeho závazek je na osudu prvé žalované odvislý. Dovolatel dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého výrok opravného a doplňujícího usnesení soudu prvního stupně ze dne 10.12.1998 (t.j, že „splněním povinnosti jednoho z odpůrců, zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců.\"), v jehož znění odvolací soud rozsudek potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé. Odvolací soud se podle dovolatele vůbec nevypořádal s tím, že soud prvního stupně odmítl provést jím navrhované důkazy, čímž došlo k flagrantnímu porušení dovolatelových práv jako účastníka řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení §238 o.s.ř. dovolání nepřipouští.
Přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je dána pouze tehdy, zjistí-li se, že rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad vyjmenovaných v §237 odst. 1 o.s.ř. skutečně trpí. Nestačí tedy jen tvrzení účastníka řízení o tom, že zmíněné vady dány jsou.
Podle dovolatele je řízení postiženo vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. spočívající v tom, že t.j. že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník (v konkrétním případě žalobce), neměl způsobilost být účastníkem řízení. Tato vada však v dané věci zjištěna nebyla. Stejnou vadu namítal dovolatel již v odvolacím řízení a odvolací soud se s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, pochybení soudu prvního stupně odstranil a ve svém rozsudku žalobce správně označil.
Rovněž vada dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., t.j. že účastník řízení (v konkrétním případě prvá žalovaná) neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, nebyla v této věci zjištěna. Jak vyplývá z obsahu spisu, prvá žalovaná byla v řízení zastoupena opatrovníkem, ustanoveným usnesením soudu prvního stupně ze dne 12.5.1997, č.j. 9 C 400/93-84. Zmíněné usnesení bylo předmětem odvolacího i dovolacího přezkumu a v obou řízení obstálo. Opatrovník byl řádně předvolán jak k jednání soudu prvního, tak i druhého stupně a z doručenek plyne, že svou čekatelskou praxi vykonával u Okresního soudu v České Lípě.
Dovolatel dále tvrdí, že řízení je postiženo vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., protože mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ani tato vada z obsahu spisu nevyplývá. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníka řízení v tom směru, že by byl povinen provést všechny jím navrhované důkazy. Soud prvního stupně zdůvodnil, proč neprovedl další, dovolatelem navrhované důkazy a odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, doplněného formou usnesení dle ustanovení §164 o.s.ř. o dovětek, že „splněním povinnosti jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců\", nezasáhl tím do práv dovolatele způsobem, který uvádí ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. I s touto skutečností se odvolací soud ve svém rozsudku vypořádal a soud dovolací s jeho argumentací souhlasí. Rozsudkem totiž rozhoduje soud o věci samé s tím, že věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení. Shora uvedený dovětek nemá povahu rozhodnutí ve věci samé.
Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud výrokem svého rozsudku nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, je nutné při posuzování přípustnosti dovolání postupovat dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Znamená to, že dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není již založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky]. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř.
Žalobce uplatnil proti žalovaným nárok ze smlouvy o půjčce, uzavřené dne 28.6.1988 dle ustanovení §343 obč.zák. v tehdejším znění, t.j. ve znění platném do 31.12.1991 a podle uvedeného znění se také posuzuje vznik zmíněného právního vztahu, jakož i nároky z něj vzniklé dle ustanovení §868 věty za středníkem současného obč. zák. Odvolací soud postupoval v souladu s tímto ustanovením.
Pokud jde o posouzení otázky, kdo má důkazní břemeno ve shora, dovolatelem naznačeném směru, lze v souladu s konstantní judikaturou uzavřít, že jej má ten účastník, v jehož zájmu je, aby jím tvrzená skutečnost byla prokázána.
Odvolací soud se zabýval i skutečností, zda je ve věci dáno zavinění žalobce ve smyslu §55 obč. zák. ve znění do 31.12.1991, podle kterého ručitel může splnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem a uzavřel, že takového zavinění na straně žalobce nebylo.
Dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. t.j. že rozhodnutí je postiženo jinou, t.j. v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nastupuje jen tehdy, je-li dovolání přípustné. To v daném případě není.
Vzhledem k výše vyloženému dovolací soud dovolání odmítl dle ustanovení §243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věty prvé o.s.ř., ve spojení s §224 odst. l., §l42 odst. 1 věty prvé a §l5l odst. 1 o.s.ř., když žalovaný jako dovolatel neměl v tomto řízení úspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová