ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1995.2000.1
30 Cdo 1995/20000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. A., proti žalovanému M. C., o zdržení se rušení autorského práva, o 180.000,- Kč a omluvu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 35C 71/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č.j. 3 Co 48/99-106, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 1999, č.j. 35 C 71/96-81, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo zakázáno zasahovat do autorského práva k dílu, jehož obsahem jsou technické popisy, návody k údržbě, seřizování a opravám vozidel Škoda Favorit, Forman a Pick up. Dále zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 180.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za porušení autorského práva žalobce. A nakonec zamítl žalobu, že žalovaný je povinen uveřejnit omluvu v časopise Svět motorů a v regionálních denících Mladoboleslavsko a Boleslavský deník a v továrním čtrnáctideníku Škoda a.s. Mladá Boleslav Škoda mobil. V závěru rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č.j. 3 Co 48/99-106, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení potvrdil výrok v tom správném znění, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konečně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění provedená soudem I. stupně a závěry z nich učiněné, ze kterých vyplynulo, že dílo, jehož ochrany se žalobce domáhá, nepožívá autorskoprávní ochrany ve smyslu autorského zákona, a proto nemohla být žaloba, která se takovéto ochrany domáhá, shledána důvodnou, a proto i zásadní námitky odvolání nemohly obstát.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 7. června 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (dané k poštovní přepravě dne 4. července 2000). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podává dovolání z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.\"), že totiž došlo v řízení k vadám uvedeným v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť žalobci měla být nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Navrhovatel zejména soudu I. stupně vytýká, že opomenul hodnotit důkazy, které byly v řízení provedeny, a kterými žalobce prokazoval svá tvrzení a že byl zamítnut soudy obou dvou stupňů jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, kterým by se tak dle jeho názoru prokázalo, že dílo, jehož ochrany se žalobce domáhá splňuje znaky autorského díla.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, kterým by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 o.s.ř.). (Ve věci předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 1997, č.j. 35 C 71/96-23, byla totiž též žaloba zamítnuta).
Soud druhého stupně ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), přičemž žalobce sám v tomto směru žádný návrh do rozhodnutí odvolacího soudu ani neučinil. Je proto zřejmé, že v posuzované věci schází případné naplnění i předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Povinností dovolacího soudu je však též ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a to i v souvislosti s tou skutečností, že sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., a to konkrétně k vadě vyjádřené v tomto ustanovení pod písm. f) , přičemž tuto vadu spatřuje v tom, že soudy obou dvou stupňů neprovedly všechny účastníkem navrhované důkazy a opomenuly hodnotit některé důkazy, které byly v řízení provedeny. V této souvislosti je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2 o.s.ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle §29 odst. 2 o.s.ř.opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod. O takový případ se ovšem nemůže jednat např. tehdy, pokud by účastník soudu vytýkal, že soud neprovedl všechny účastníkem navrhované důkazy (viz §120 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud je nucen konstatovat, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil žádnou skutečnost, která by naplňovala předpoklady ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a ani ze spisu se nepodává případná žádná jiná z vad podřaditelných pod další předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Při uvážení vyloženého je proto nutno shrnout, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona, přičemž ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková