ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2057.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 2057/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D., spol. s.r.o. proti žalovanému A., spol. s r.o., o finanční zadostiučinění ve výši 500 000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37C 28/97-28, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2000, č.j. 3 Co 40/99-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 1997, č.j. 37C 28/97-28, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci přiměřené finanční zadostiučinění za neoprávněné užití a šíření autorského díla sloganu „...\" ve výši 500 000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2000, č.j. 3 Co 40/99-71, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a změnil jen výrok o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení o právu uplatnit autorské právo k předmětnému dílu za jeho autory, a proto neprokázal aktivní legitimaci k podání žaloby. Na druhé straně neshledal odvolací soud zcela správné rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků. Soud prvního stupně postupoval sice správně dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), avšak pochybil při výpočtu výše těchto nákladů. Z tohoto důvodu pak odvolací soud výrok o nákladech řízení změnil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. dubna 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podané k poštovní přepravě 10. května 2000. Z obsahu dovolání vyplývá, že jej žalobce podává do rozhodnutí ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání odvíjí z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovolatel uvádí, že soud prvního stupně a po něm soud druhého stupně svým nesprávným postupem odňaly žalobci možnost řádně jednat před soudem, tedy především účastnit se jednání ve věci samé včetně provádění navrhovaných důkazů. Dle dovolatele byl postup obou soudů především v rozporu s ust. §132 o.s.ř., neboť soudy rozhodovaly pouze na základě naprosto nelogicky z kontextu vytržené části provedeného důkazu, výslechu svědka J. D. a dokonce vůbec při tomto rozhodování nevzaly v úvahu další provedené důkazy, t.j. výslech dalších svědků paní J. B. a pana T. S. a neprovedly žalobcem navrhované další důkazy. V závěru dovolání žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou dvou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Toto dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napadán rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný ( a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.). Skutečností dále je, že ze spisu nevyplývá, že by žalobce v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř. vůbec navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Povinností dovolacího soudu je však dále ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uváděných v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Kromě toho sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., a to konkrétně k vadě vyjádřené v tomto ustanovení pod písm. f), přičemž tuto vadu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů odňaly žalobci možnost řádně jednat před soudem, tedy především účastnit se jednání ve věci samé, včetně provádění navrhovaných důkazů. V této souvislosti je nutno uvést, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takovéto odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2 o.s.ř., jestliže účastník řízení nebyl přibrán do řízení (§94 odst. 2 o.s.ř.), jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, jestliže byl účastníku ustanoven podle §29 odst. 2 o.s.ř.opatrovník, ačkoliv k tomu nebyly důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby účastník byl předvolán k jednání apod. O takový případ se však nemůže jednat např. tehdy, pokud by účastník soudu případně vytýkal, že soud neprovedl všechny účastníkem navrhované důkazy nebo je dle účastníka špatně hodnotil (viz §120 odst. 1 a §132 o.s.ř.).
Dovolací soud je nucen konstatovat, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil žádnou skutečnost, která by naplňovala předpoklady ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a ani ze spisu se nepodává případná žádná jiná z vad podřaditelných pod další předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Při uvážení vyloženého je proto nutno shrnout, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona, přičemž ze spisu nebyl zjištěn ani žádný z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy u dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková