ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2993.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2993/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobců A/ M. D., a B/ P. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 76.000,- Kč, oproti vrácení automobilu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.zn. 6 C 97/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 1999, č.j. 14 Co 471/97 - 175, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. září 1999, č.j. 14 Co 471/97 - 175, změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. července 1997, č.j. 1 C 97/90 - 148 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobcům částku 76.000,- Kč oproti povinnosti žalobců vydat osobní automobil Mercedes 200 D č. podvozku ..., č. motoru ..., červené barvy, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že při svém rozhodování vzal za základ svých právních úvah především ustanovení §400 a 401 občanského zákoníku ( dále jen \"o.z.\") s přihlédnutím k ustanovení §868 téhož zákona. Pokud se týče skutkových závěrů, pak odvolací soud především uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, že účastníci uzavřeli dne 5. února 1990 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil typu Mercedes 200D červené barvy za cenu 76.000,- Kč. Dopisem ze dne 11. dubna 1990 žalobci ve smyslu ustanovení §401 o.z. od této smlouvy odstoupili, přičemž vytkli vady, které vozidlo vykazovalo. Mezi účastníky však bylo sporné, zda vozidlo tyto vady mělo v době jeho koupě (žalobci), zda se jednalo skutečně o vady a nikoliv o běžné opotřebení vozidla, resp. zda se jednalo o takové vady, které by činily vozidlo neupotřebitelným. Zde odvolací soud vyšel především z výslechu znalce J. Z. a z důkazů provedených již soudem prvního stupně - tedy především z podaného znaleckého posudku. Odvolací soud pak poukázal na posouzení jednotlivých vad, které se podává jak z posudku, tak z výslechu znalce a uzavřel, že u vad uvedených v rozsudku se jednalo o vady automobilu, resp. některé z jeho součástek, nikoliv o běžné opotřebení, úměrné stáří automobilu oproti jiným automobilům téhož stáří a týchž vlastností. Dotčené vady vozidla (konkrétně jde o nízké tlaky ve válcích, vadný nosník skříňky řízení, abnormální opotřebení brzdového kotouče, vada brzdových destiček, chybějící těleso kontrolky dálkových světel, vadná světla zpětného chodu a vadná spojovací tyč) existovaly již v době prodeje, což soud dovodil opět z výslechu znalce a z podaného znaleckého posudku. Tyto vady pak byly zmíněným dopisem vytknuty. Uvedené vady (opotřebení brzdového kotouče a brzdových destiček) činily vozidlo neupotřebitelným, když současně byla splněna i podmínka tzv. nákladové neupotřebitelnosti věci. Z vyjádření znalce totiž vyplynulo, že náklady na opravu těch vad, které u vozidla existovaly v době jeho prodeje, by se rovnaly časové ceně automobilu, která byla zjištěna částkou 65.000,- Kč. Proto byla splněna podmínka neupotřebitelnosti věci ve smyslu ustanovení §401 odst. 1 o.z., takže byly dány předpoklady pro odstoupení od předmětné kupní smlouvy.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 12. listopadu 1999.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalovaný dne 29. listopadu 1999 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 (zřejmě omylem uvedeno §237 odst. 1) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., t.j. namítá tak, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel připomíná, že krajský soud zdůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že po provedeném důkazu výslechem znalce stanovil výši oprav nutných k odstranění vytknutých vad na částku, která by se rovnala časové hodnotě vozidla a pokládal tak za splněnou podmínku neupotřebitelnosti věci podle ustanovení §401 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění. Znalec při své výpovědi vycházel ze dvou znaleckých posudků vypracovaných ve věci dne 3. ledna 1992 a dne 10. listopadu 1996, přičemž ani v jednom z nich nejsou údajné vady přesně specifikovány. O příčině vytčené vady se znalec vždy pouze dohadoval, přičemž při ohodnocení nákladů na odstranění vady uváděl vždy zcela nepřijatelné rozpětí těchto nákladů. Dovolatel pak připomíná, že zcela nesprávné bylo určení výše nákladů na opravu u dopravního čerpadla. Dále v dovolání namítá nesprávné zhodnocení nákladů na odstranění vady údajného nižšího kompresního tlaku ve druhém válci znalcem uváděné ve výši 50.000,- Kč. U popisované vady tlumiče dovolatel namítá, že tato vada byla zjistitelná při prodeji, avšak v té době se neprojevovala. K opotřebení tlumičů může dojít při nesprávném způsobu jízdy za velmi krátkou dobu. Stejně rámcově a bez detailního popisu vady je zmíněna vada brzdového kotouče. Další vady, ke kterým se znalec při hodnocení nákladů na opravu vyjádřil, byly specifikovány jako projev běžného opotřebení a i zde jsou náklady na opravu uváděny bez zjištění příčiny projevu vady v částkách, které zcela neodpovídají cenám náhradních dílů na tento typ vozidla. Podle dovolatele znalec ve své výpovědi uvedl tvrzení, která nemají oporu ve skutečném stavu předmětného vozidla. Dovolatel má zato, že při provedení řádného posudku by bylo zřejmé, že v případě vytčených vad by se jednalo pouze o přechodnou neupotřebitelnost věci, když (tyto) vady bylo možno odstranit náklady přiměřenými kupní ceně či stanovené hodnotě vozidla a nebyla tak splněna podmínka neupotřebitelnosti věci ve smyslu ustanovení §401 o.z. Namítá proto, že důkaz výslechem znalce provedený při jednání odvolacího soudu nebyl pro svou nepřesnost dostatečným podkladem pro posouzení věci ve smyslu zmíněného ustanovení, takže toto zjištění nemá v podstatné části oporu v dosud provedeném dokazování, čímž podle dovolatele došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z dovolání dále vyplývá, že dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené rozhodnutí za správné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel sice ve svém dovolání učinil zmínku o ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s otázkou přípustnosti předmětného dovolání, avšak, protože jinak žádný z možných případů vad, na něž by zmíněné ustanovení dopadalo jinak nikterak neuvádí a ani nepopisuje, má odvolací soud zato, že jde v tomto případě o písařskou chybu, když přípustnost dovolání je založena na základě ustanovení §238 odst. 1 (písm. a/) o.s.ř. Ostatně ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na to, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda k jejich naplnění skutečně také došlo.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takovou vadu jde tehdy, jestliže skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Musí přitom jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Může pak jít o některý z následujících případů, když soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, a konečně, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění přitom nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
S přihlédnutím k podanému výkladu však podané dovolání žalobce zcela zřetelně nezohledňuje žádný z naznačených předpokladů naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Podané dovolání totiž především vytýká údajnou nepřesnost důkazu výslechem znalce před odvolacím soudem. Zde je nutno připomenout, že podle ustanovení §127 odst. 1 věty první o.s.ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, stanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne, avšak znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení mimo jiné vyslechl k důkazu znalce. Z dovoláním napadeného rozsudku pak vyplývá, že soud druhého stupně tento důkaz hodnotil též ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (§132 o.s.ř.). Jisté pak je, že výtky žalovaného neobsahují nic, co by svědčilo pro případný závěr, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, resp. v hodnocení důkazů, nebo poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor. Dovolatel však naopak vyslovuje určité skutkové pochybnosti vztahující se k posouzení věci. Ze zákonné úpravy institutu dovolání je však jasné, že ověření těchto pochybností (§243a odst. 2 o.s.ř.) není v moci dovolacího soudu. V této souvislosti se konstantě připomíná, že z přezkumné činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. V dovolacím řízení tedy nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny soudem prvního nebo druhého stupně. Tak by tomu však muselo být v posuzovaném případě, pokud se týče ověření tvrzení dovolatele obsažených v jeho dovolání, což - jak bylo právě vyloženo - není přípustné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. pak předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ se však též nejedná, a ani sám dovolatel to ve svém dovolání netvrdí, když údajné nesprávné právní posouzení věci vyvozuje jako následek vad ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Je proto zřejmé, že dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. nebyly žalovaným uplatněny důvodně.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Brně pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková