ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.416.99.1
sp. zn. 30 Cdo 416/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E. H. proti žalovanému L. F., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 50/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 1 Co 504/95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 1995, č. j. 32 C 50/94-29, rozhodl, že žalovaný je povinen se omluvit žalobci za výroky uvedené ve výroku rozsudku, publikované v článku "Jak podniká astrolog H.", v deníku Š. dne 28. 3. 1994 na straně 7, a to omluvným článkem publikovaným v deníku Š., za podmínek a ve formě ve výroku rozsudku uvedeným. Dále soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Ohledně částky 100.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Dále soud rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 1998, č. j. 1 Co 504/95-92 tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu co do částky 50.000,- Kč a jinak rozsudek potvrdil. Dále změnil výrok o nákladech řízení. před soudem 1. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný, řádně zastoupen advokátem, v dovolací lhůtě dovolání, v němž navrhuje, aby byly provedeny další důkazy, zejm. výslech redaktorky, dále RNDr. J. G., ověření činnosti astrologických poraden, apatyk a rekreačních středisek provozovaných žalobcem a předložení jejich ceníku služeb. Dovolací důvody shledává v tom, že řízení bylo postiženo vadami ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/, c/, d/, neboť zejména skutkový stav věci nebyl zjištěn úplně, důkazním návrhům nebylo vyhověno, tvrzení žalovaného nebylo prokázáno a soud konstatoval, že se jedná o neoprávněný zásah do osobnosti žalobce, ač šlo o oprávněnou kritiku. Navrhl, aby rozhodnutí soudů 1.a 2. stupně byla zrušena.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je přípustné pouze ve vztahu k výroku, kterým odvolací soud změnil výši nemajetkové újmy. Dále uvedl, že inkriminované výroky nelze považovat za oprávněnou a věcnou kritiku, nýbrž šlo o osobní napadání. Má za to, že nejsou dány dovolatelem uváděné dovolací důvody,a proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
V daném případě dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Potvrzen byl výrok, jímž byla dovolateli stanovena povinnost omluvit se žalobci a potvrzena i byla část výroku, kterým byla dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 50.000,- Kč. Změněn byl výrok obsažený v rozsudku soudu 1. stupně, jímž byla stanovena dovolateli povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu v celkové výši 100.000,- Kč tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky 50.000,- Kč a dále byl změněn i výrok o nákladech řízení. Dovoláním byly napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu s výjimkou měnícího výroku o "zamítnutí žaloby".
V daném případě není přípustnost dovolání založena §238 odst. 1 pís. b/ o.s.ř., neboť potvrzený rozsudek Městského soudu v Praze byl prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku rozhodnutí nevyslovil přípustnost dovolání.
Dovolání pak není přípustné ani z hlediska §239 odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatel neučinil před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který je podmínkou k tomu, aby dovolací soud mohl zvažovat otázku, že v dané věci je dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání by tedy mohla být založena pouze z důvodů uvedených §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, dovoláním namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Změna ve výroku o nákladech řízení v rozsudku odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání (§238 odst. 1 písm. a) OSŘ), neboť podmínkou je změna ve výroku o věci samé.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 a §142 odst. 1 věta první o.s.ř., když dovolací soud neshledal vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání tento úkon za potřebný k účelnému bránění práva. Proto jinak úspěšnému žalobci dovolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Eliška W a g n e r o v á , PhD., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová