ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.427.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 427/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Juraje Malika, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Julie Muránské v právní věci žalobkyně E. U. zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) L. M., zastoupenému advokátem a 2/ společnosti D., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp.zn. 23 C 82/97, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99, 1 Co 101/99 - 122, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99, 1 Co 101/99 - 122 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 1998, č.j. 1 Co 177/98, 1 Co 178/98 - 92, podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 1998 č.j. 23 C 82/97 - 50 tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni kromě částky 50.000,- (přiznané soudem prvního stupně) dalších 150.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Současně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, pokud jimi bylo druhému žalovanému uloženo uveřejnit omluvu a zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč a ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta do částky 800.000,- Kč. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů řízení.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 1998 č.j. 23 C 82/97 - 50 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 1999 č.j. 30 Cdo 524/99 - 109 a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně bylo odmítnuto dovolání druhé žalované, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu. Dovolací soud tehdy mimo jiné připomněl, že při úvahách o výši přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích nelze přehlédnout, že platná právní úprava nestanoví meze tohoto zadostiučinění (§13 odst. 3 občanského zákoníku - dále jen "o.z."), takže soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se k zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby. Jen tak může být konkrétní rozhodnutí soudu přezkoumatelné, přičemž jen tak lze docílit naplnění satisfakční funkce přiznávané náhrady nemateriální újmy v penězích, kterou má být sledováno přiměřené a odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Tyto úvahy musí abstrahovat od stavu vůle a vědomí původce neoprávněného zásahu do osobnosti poškozené fyzické osoby, neboť nemajetková újma vzniká na důstojnosti či vážnosti postiženého vždy objektivně nepříznivě, bez zřetele k tomu, byla-li původcem neoprávněného zásahu způsobena nezaviněně či zaviněně. V této souvislosti dovolací soud vytkl rozhodnutí soudu druhého stupně, že jeho úvaha týkající se naplnění hledisek ustanovení §13 odst. 2 o.z. byla kusá a nadto ve své podstatě spíše inklinovala ke zdůraznění míry materiální než případné nemateriální újmy vyvozované z uveřejnění předmětného článku (především poukazem na ztrátu zákazníků, resp.ztrátu živnosti). Samotný konečný závěr odvolacího soudu o přiměřenosti přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč se jevil dovolacímu soudu jako obecný a v podstatě nedávající předpoklady k přezkoumání jeho správnosti.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99, 1 Co 101/99 - 122, ve věci opětovně rozhodl tak, že v odvolacímu přezkumu otevřených výrocích změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 1998 č.j. 23 C 82/97 - 50 tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni kromě částky 50.000,- (přiznané soudem prvního stupně) dalších 150.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů řízení.
Jelikož v porovnání s původním rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci stav důkazního řízení v zásadě nedoznal změn, vzal odvolací soud i v rámci dovoláním napadeného rozsudku za základ svých úvah skutečnost, že předmětem sporu byl článek uveřejněný dne 15. srpna 1997 v deníku M. D. pod názvem "Erotický klub v prostorách obecního majetku", v němž bylo (mimo jiné) uvedeno, že žalobkyně provozuje erotický klub. V řízení však tvrzení uvedená v článku nebyla prokázána. Zejména se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení obsažená v článku, že v tomto případě šlo o "erotický klub" (jako "zástěrku pro bordel"). Vrchní soud v Olomouci se proto opětovně ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že (uveřejněním dotčeného článku obsahujícího uvedená tvrzení) došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, když tento zásah ve značné míře snížil důstojnost žalobkyně a její vážnost ve společnosti, a proto jen omluva se nejevila postačujícím zadostiučiněním, neboť každá žena, o níž by bylo prostřednictvím tisku tvrzeno, že provozuje "bordel", by pociťovala takovouto újmu jako závažnou, přičemž jde o újmu dlouhodobě působící. Odvolací soud při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlédl k tomu, že byla znevážena pověst žalobkyně v jednom z nejrozšířenějších regionálních deníků na Severní Moravě a ve Slezsku, (a to) pověst, která také byla velmi důležitá pro její obživu - provozování živnosti, takovým záludným způsobem, kterému se právě s ohledem na druh provozované činnosti mohla jen ztěží bránit. Vrchní soud vyslovil, že neměl pochybnosti o tom, že s ohledem na intenzitu, rozsah zveřejnění a trvání újmy, jde o újmu tak závažnou, která s ohledem na okolnosti případu odůvodňuje náhradu nemajetkové újmy v částce 200.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. ledna 2000.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala druhá žalovaná dne 25. ledna 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") V dovolání uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolatel odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí, že při posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy se vrchní soud znovu přiklonil k zdůraznění míry materiální než případné nemateriální újmy vyvozované z uveřejnění předmětného článku. Poukazuje pak na to, že nárok na náhradu škody není součástí nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. V řízení žalobkyně navrhla důkazy, které se vztahují pouze k prokázání tvrzení ohledně ztráty zákazníků a ztráty živnosti. Důsledkem toho bylo, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, a ani jinak v řízení nevyšly najevo. Skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně ve velkém rozsahu a značné intenzitě nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud ani ve svém druhém rozhodnutí výslovně neuvedl, podle jakého ustanovení posoudil zjištěný skutkový stav.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) a d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že ač v řízení nedošlo k vadám ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §243d odst. 1 věta první a druhá o.s.ř., jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. Ač poslední z uvedených instrukcí je procesním předpisem stanovena zcela přehledně, dovolacímu soudu nezbývá, než s politováním konstatovat, že z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se jí v zásadě opomněl při svém rozhodování řídit. Ačkoliv ve výše zmíněném zrušovacím rozhodnutí dovolací soud výslovně označil, v čem spatřuje nedostatky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 1998, přičemž (jak již bylo podrobněji popsáno v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí) se vyslovil k otázce jejich řešení, přesto i nové rozhodnutí odvolacího soudu v této věci ze dne 13. října 1999 je v zásadě poznamenáno identickými nedostatky, pro které bylo předchozí rozhodnutí zrušeno. Jelikož se dovolací soud nemá důvodu od svého původního názoru odchýlit, proto na něj pro stručnost odkazuje.
Je skutečností, že soud druhého stupně svoje rozhodnutí, pokud sám zvažoval výši přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 o.z.), se opětovně omezil pouze na několik málo a přitom převážně obecných soudů, aniž by současně odkázal na to, čím jsou tyto jeho závěry skutkově podloženy. Jde již například o konstatování nutnosti zhodnotit fakt znevážení pověsti v jednom z nejrozšířenějších regionálních deníků na severní Moravě a ve Slezsku. Skutečností ovšem zůstává, že v průběhu řízení nebyla nikterak objektivizována otázka rozšíření a "čtenosti" uvedeného deníku. V poloze zcela obecného soudu (bez jakékoliv další konkretizace) je pak další úvaha o významu, který má být velmi důležitý pro obživu žalobkyně, t.j. pro provozování živnosti. Soud též blíže nevysvětluje, jakým způsobem dospěl k závěru o dovozované záludnosti zásahu. Vrchní soud v Olomouci pak již bez další precizace úvahy jen deklaroval, že nemá pochybnosti o tom, že intenzita a rozsah zveřejnění a trvání újmy a okolnosti případu (soud zde odkazuje na "bezbrannost" žalobkyně) odůvodňuje přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 200.000,- Kč.
Dovolací soud připomíná, že takovéto závěry soudu druhého stupně není možno vzít za důkazně podložené, a to již právě proto, že samotné dedukce odvolacího soudu se v tomto smyslu více či méně pohybují toliko v obecné poloze bez odkazu na to, z čeho soud tyto závěry dovodil. Je jistě skutečností, že pod pojem vážnosti, resp. důstojnosti fyzické osoby tak, jak jí má na mysli ustanovení §13 odst. 2 o.z., lze řadit i např. fenomén stavovské, resp. profesní cti a vážnosti (kterou snad odvolací soud může mít v tomto případě na mysli), avšak i její seznání musí být výsledkem odpovídajícího dokazování. To však v průběhu řízení provedeno nebylo. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. je povinností soudu určit výši náhrady nemajetkové újmy v penězích nejen s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale současně musí i uvážit okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Toto poslední kritérium je stanoveno natolik obecně, aby umožnilo soudu přihlédnout k nejrůznějším momentům, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a které i případně takovýto neoprávněný zásah ovlivnily, resp. event. i podnítily. Obecně je tyto okolnosti možno zjišťovat a vážit především na straně samotného škůdce, ale současně je nezbytné se s nimi vypořádat i na straně poškozené fyzické osoby (např. třeba i v rámci úvahy, zda poškozená fyzická osoba případně sama svým jednáním nemohla ovlivnit možnost mylného a přitom nepříznivého, resp. i dehonestujícího posuzování a hodnocení jejích aktivit apod.). V tomto smyslu však odpověď v rámci napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně zcela schází.
I v tomto případě tedy dovolací soud musí konstatovat, že z vyložených důvodů dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nelze hodnotit jako správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Opakovaně a výslovně se připomíná, že právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková