ECLI:CZ:NS:2000:31.CDO.1376.2000.1
sp. zn. 31 Cdo 1376/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) J. Š., advokátu jako správci majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce M. spol. s r.o. - v likvidaci, a 2) U. T., a.s., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 3 C 995/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2000 č.j. 29 Co 665/99-67, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. srpna 1999 č.j. 3 C 995/94-44 se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že zástavní smlouva, uzavřená mezi M. spol. s r.o. a právním předchůdcem žalovaného 2) E. a.s. dne 18.12.1992 pod č. 436490/92 a registrovaná rozhodnutím býv. Státního notářství Praha - západ ze dne 21.12.1992 pod sp. zn. R III 3593/92, je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že kupní smlouvou ze dne 1.12.1992 prodal M., spol. s r.o. pozemky č. parc. 1161/10, č. parc. 119, č. parc. 117/2 a č. parc. 136, všechny v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví č. 1430 u Katastrálního úřadu pro P. M., spol. s r.o. uzavřela dne 18.12.1992 s právním předchůdcem žalovaného 2) E. a.s. smlouvu č. 490/92 o poskytnutí úvěru 60.000.000,- Kč a zástavní smlouvu č. 436490/92, kterou k zajištění tohoto úvěru dala do zástavy od žalobce koupený pozemek č. parc. 1161/10 v katastrálním území H. Žalobce poté dopisem ze dne 28.10.1993 od kupní smlouvy ze dne 1.12.1992 odstoupil a pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 4.7.1994 č.j. 3 C 878/93-17 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, neboť v důsledku odstoupení byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení §48 obč. zák. zrušena. Žalobce má za to, že v důsledku zrušení kupní smlouvy s účinky od počátku se stala neplatnou i zástavní smlouva ze dne 18.12.1992, neboť ani dodatečně nedal souhlas, aby pozemek č. parc. 1161/10 v katastrálním území H. \"zůstal v zástavě\".
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 2.8.1999 č.j. 3 C 995/94-44 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je podle pravomocného rozsudku ze dne 4.7.1994 č.j. 3 C 878/93-17 vlastníkem předmětných pozemků, neboť \"pro nedodržení podmínek zaplacení kupní ceny\" kupujícím od kupní smlouvy ze dne 1.12.1992 platně odstoupil. Právní předchůdce žalovaného 2) E. a.s. však uzavřela zástavní smlouvu ze dne 18.12.1992 v dobré víře, že M. spol. s r.o. je oprávněna pozemek zastavit. Ve prospěch zástavního věřitele proto ve smyslu ustanovení §151d odst.1 obč. zák. vzniklo zástavní právo k pozemku č. parc. 1161/10 v katastrálním území H.
K odvolání žalobce, v němž mimo jiné navrhoval, aby bylo určeno, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou uzavřenou mezi M. spol. s r.o., nyní v likvidaci, a E. a.s. dne 18.12.1992 pod č. 436490/92 a registrovanou rozhodnutím býv. Státního notářství Praha - západ ze dne 21.12.1992 pod R III 3593/92 k pozemku č. parc. 1161/10, neexistuje a aby odvolací soud v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připustil proti svému rozsudku dovolání, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2000 č.j. 29 Co 665/99-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobce \"ani neprokazoval svůj naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva k pozemku jak by měl\" podle §80 písm.c) o. s .ř. Žaloba podle názoru odvolacího soudu především není důvodná proto, že žalobce ani v odvolacím řízení neoznačil důkaz o tom, že by M. spol. s r.o., nyní v likvidaci, porušila dohodu o zaplacení kupní ceny uvedenou v kupní smlouvě ze dne 1.12.1992 a tím dala žalobci právo odstoupit od smlouvy. Soud je totiž ve smyslu ustanovení §120 odst.3 o. s. ř. povinen při zjišťování a hodnocení skutkového stavu nepřihlížet k tvrzením, k nimž účastníci neoznačili důkaz o jejich pravdivosti, a vycházet jen z provedených důkazů; kdyby žalobce upozorňoval, jaké důkazy si má obstarat, nebo kdyby sám za něho opatřoval důkazy na podporu žaloby, porušil by \"rovné postavení účastníků a tedy i článek 96 odst.1 Ústavy České republiky a ustanovení §1 o. s. ř.\". K návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud uvedl, že s ohledem na důvod zamítnutí žaloby spočívající v \"nedostatku důkazu o právu žalobce odstoupit od smlouvy o prodeji zastaveného pozemku\" se platností smlouvy z hlediska ustanovení §48 obč. zák. nezabýval a že tedy \"chybí základní předpoklad pro hodnocení vzniku či zániku zástavního práva, k jehož existenci se měl vyslovit\".
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení zdůvodnil již v žalobě a že soud prvního stupně také jeho naléhavý právní zájem v této věci dovodil. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §120 o. s. ř. také v tom, že v rozporu s ustanovením §159 odst.2 o. s. ř. nerespektoval pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 4.7.1994 č.j. 3 C 878/93-17, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem zastaveného pozemku č. parc. 1161/10 v katastrálním území H., neboť platně odstoupil od kupní smlouvy ze dne 1.12.1992. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nejen tehdy, jestliže jeho návrh v rozsudku výslovně zamítne, ale i v případě, že o něm ve výroku svého rozsudku v rozporu se zákonem vůbec nerozhodne a vypořádá se s ním jen v důvodech rozhodnutí.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z povahy napadeného rozsudku a z obsahu spisu - dovolání není přípustné podle ustanovení §237, §238 ani §239 odst.1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst.2 o. s. ř.
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst.2 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje právní předpisy na zjištěný skutkový stav; právním předpisem se tu rozumí nejen normy hmotného práva, ale procesněprávní předpisy, byla-li také podle nich rozhodnuta věc sama.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku dovodil, že žalobce neunesl ve smyslu ustanovení §120 o. s. ř. důkazní břemeno, neboť \"neprokazoval\" svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení a neoznačil důkaz o tom, že by M. spol. s r.o., nyní v likvidaci, porušila dohodu o zaplacení kupní ceny uvedenou v kupní smlouvě ze dne 1.12.1992 a tím dala žalobci právo odstoupit od smlouvy. Tím, jak právně posoudil otázku důkazního břemene na straně žalobce, vyložil ustanovení §120 o. s. ř. mimo jiné bez přihlédnutí k ustanovením §5 a §159 odst.2 o. s. ř.; jeho právní názor o této otázce, který byl určující pro rozhodnutí ve věci samé, je ve flagrantním rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud poté rozsudek přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že projednávaná věc nepatří do věcné příslušnosti okresních soudů.
Podle ustanovení §9 odst.3 písm.b) bodu nn) a pp) o. s. ř. rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních, bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory ze smlouvy o úvěru a spory z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených pod aa) až nn).
Podle ustanovení §104a odst.1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Vysloví-li soud, že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že M. spol. s r.o. uzavřela dne 18.12.1992 s právním předchůdcem žalovaného 2) E. a.s. smlouvu č. 490/92 o poskytnutí úvěru 60,000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky zástavní smlouvou ze dne 18.12.1992 č. 436490/92 zastavila pozemek č. parc. 1161/10 v katastrálním území H., zapsaný na listu vlastnictví č. 1430 u Katastrálního úřadu pro Prahu - západ. Zástavní smlouva byla registrována rozhodnutím býv. Státního notářství Praha - západ ze dne 21.12.1992 pod č.j. R III 3593/92.
Zástavní smlouvy a na jejich základě vzniklá zástavní práva jsou jedním z právních prostředků zajištění závazků (srov. §552 a §151a odst.1 obč. zák.). V případě, že zástavní právo slouží k zajištění závazků, uvedených v ustanovení §9 odst.3 písm.b) pod body aa) až nn) o. s. ř., tedy mimo jiné závazků ze smlouvy o úvěru, projednávají a rozhodují spory z právních vztahů vzniklých ze zástavních smluv a ze zástavních práv, zřízených na jejich základě, v prvním stupni - jak vyplývá z ustanovení §9 odst.3 písm.b) bodu pp) o. s. ř. - krajské soudy s působností ve věcech obchodních, a to bez zřetele k tomu, zda účastníci závazkového vztahu jsou či nejsou podnikatelé. Na určení věcné příslušnosti soudů nemá vliv ani to, zda účastníky řízení jsou účastníci rozhodného závazkového vztahu; z hlediska ustanovení §9 odst.3 písm.b) bodu pp) o. s. ř. totiž není významné, kdo je účastníkem řízení, ale pouze okolnost, zda jde či nejde o spor z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených v ustanovení §9 odst.3 písm.b) pod body aa) až nn) o. s. ř.
Protože v posuzovaném případě se žalobce domáhá určení neplatnosti zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného 2) ze smlouvy o úvěru, popřípadě - podle údajů uvedených v odvolání - určení, že pozemek č. parc. 1161/10 v katastrálním území H. není na základě této zástavní smlouvy zatížen zástavním právem ve prospěch pohledávky ze smlouvy o úvěru, šlo v řízení před soudy o spor z právního vztahu, který vznikl při zajištění závazku uvedeného v ustanovení §9 odst.3 písm.b) bodu nn) o. s. ř. I když žalobce nebyl dlužníkem ze smlouvy o úvěru, měla být věc projednána a rozhodnuta v prvním stupni krajským soudem s působností ve věcech obchodních. Soud prvního stupně však v rozporu s ustanovením §104a odst.1 o. s. ř. nevyslovil k projednání a rozhodnutí sporu nedostatek své věcné příslušnosti, spor nepostoupil věcně příslušnému krajskému soudu a spor projednal a rozhodl; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst.1 písm.b) a §221 odst.2 o. s. ř. nezjednal nápravu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto - aniž by se mohl zabývat věcí samou - zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému obchodnímu soudu v Praze, který je jako soud prvního stupně s působností ve věcech obchodních věcně příslušný tento spor v řízení v prvním stupni projednat a rozhodnout (§243b odst.2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová