ECLI:CZ:NS:2000:31.CDO.1971.2000.1
sp. zn. 31 Cdo 1971/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka L. C., v likvidaci, o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu, vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 39 K 28/98, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2000, č.j. 2 Ko 1/2000-124, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. dubna 2000, č.j. 2 Ko 1/2000-124, k odvolání dlužníka potvrdil usnesení ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 39 K 28/98-118, jímž Krajský obchodní soud v Brně zastavil řízení o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek, proto, že dlužník přes výzvu a poučení dle §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění, to jest ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále též jen „ZKV\"), nezaplatil zálohu na náklady konkursu ve výši 10.000,-Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že prohlášení konkursu na dlužníkův majetek nebrání zřejmý nedostatek dlužníkova majetku k úhradě nákladů konkursu (ve smyslu §12a odst. 3 ZKV), neboť dlužník v tomto svém majetku má movité věci v hodnotě 185.000,-Kč a vůči svým dlužníkům má pohledávky v hodnotě nejméně 10.656.818,30 Kč. K vymožení těchto pohledávek po případném prohlášení konkursu však bude zapotřebí „pohotových\" finančních prostředků, jež musí mít správce konkursní podstaty k dispozici ihned po prohlášení konkursu. Odtud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže dlužníka dle §5 odst. 1 ZKV vyzval ke složení zálohy na náklady konkursu a jestliže řízení - poté, co záloha nebyla ve stanovená lhůtě uhrazena - zastavil (v intencích §5 odst. 2 ZKV).
Dlužník (jednající prostřednictvím svého likvidátora, vybaveného právnickým vzděláním) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, v němž namítá nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů (a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatel uvádí, že je zcela neúčelné požadovat, aby složil zálohu na náklady konkursu. Takový postup soudu neodpovídá úmyslu zákonodárce, aby soud zálohu vyžadoval v případech, kdy ji správce konkursní podstaty bude nucen pro vlastní konkursní řízení použít. Ve věci však jde o stav, kdy návrh na prohlášení konkursu měl být zamítnut pro nedostatek majetku. Úvahy o potřebě zálohy na náklady konkursu pro činnost správce konkursní podstaty jsou nadbytečné, neboť u dlužníka není co zpeněžit ani co vymáhat. Pohledávky dlužníka v Rusku jsou zcela nedobytné, ostatní pohledávky jsou pak promlčeny a hodnotu movitých věcí představuje účetní hodnota (dovolatelem označeného) osobního automobilu, který byl dlužníkem ještě před vstupem do likvidace předán zaměstnanci dlužníka F. J. v souvislosti s uzavřením obchodního zastoupení v Rusku, a který se již zpět do České republiky nevrátil, a faxový přístroj v pořizovací hodnotě 36.300,-Kč, ke kterému ještě před vstupem dlužníka do likvidace uplatnil zadržovací právo zaměstnanec dlužníka ing. B., z titulu nezaplacené mzdy. Proto požaduje, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující, není usnesením ve věci samé (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. §239 odst. 1 o. s. ř.) a dlužník návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková