ECLI:CZ:NS:2000:31.CDO.2509.99.1
sp. zn. 31 Cdo 2509/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s. zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E. B., 2) E. B. a 3) M. B., žalovaní 2) a 3) zastoupeni advokátem, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 249/98, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 1999 č.j. 8 Co 1913/99-115, takto:
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítá.
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že darovací smlouva, uzavřená mezi žalovanými dne 10.6.1997, týkající se "domu čp. 124 na stp. č. 156 a pozemků pč. 156 a pč. 549/5, ohledně které byl vklad práva v katastru nemovitostí u KÚ Č. K. na LV č. 684 pro obec a k.ú. L. povolen", je vůči ní neúčinná. Žalobu zdůvodnila tím, že má vůči žalovanému 1) pohledávku ve výši 40.654.967,59 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.6.1994 sp.zn. 12 Cm 507/94. Žalovaný 1) není schopen tuto pohledávku "v dohledné době" uspokojit, avšak smlouvou ze dne 10.6.1997 daroval žalovaným 2) a 3) [svým rodičům] nemovitosti, a to "dům čp. 124 na pozemku pč. 156, pozemek čp. 156 a pozemek pč. 549/5" v kat. úz. L.; účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy nastaly dnem 13.6.1997. Vzhledem k tomu, že k převodu vlastnictví přistoupil v době, kdy žalobkyně zahájila vymáhání své pohledávky cestou výkonu rozhodnutí, a že jím zkracuje uspokojení této pohledávky, žalobkyně mu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. odporuje.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 31.8.1998 č.j. 6 C 249/98-33 žalobu proti žalovaným 2) a 3) zamítl, vůči žalovanému 1) řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o věci samé dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala "podmínky, za nichž lze vyslovit odporovatelnost právního úkonu" podle ustanovení §42a obč. zák. Vycházel přitom ze zjištění, že nemovitosti, byť je zakoupil žalovaný 1), byly "financovány" žalovanými 2) a 3), že tito žalovaní nemovitost užívají a že žalovaný 1) jim nemovitosti daroval, neboť jinak nemohl vrátit peníze, které použil na uhrazení kupní ceny. Proti žalovanému 1) řízení zastavil s odůvodněním, že žalobkyně proti němu vzala žalobu zpět a že žalovaný 1) s tímto zpětvzetím vyslovil souhlas.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1.12.1998 č.j. 8 Co 2652/98-54 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se žalovaných 2) a 3) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil otázku důkazního břemene. Žalovaní 2) a 3) jsou totiž vůči žalovanému 1) osobami blízkými, u nichž ustanovení §42a obč. zák. předpokládá úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o tomto úmyslu; je to osoba blízká, která musí prokazovat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla ani při vyvinutí náležité pečlivosti poznat. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení z tohoto hlediska zhodnotil provedené důkazy.
Okresní soud v Českém Krumlově poté rozsudkem ze dne 12.5.1999 č.j. 6 C 249/98-93 ve znění usnesení ze dne 26.5.1999 č.j. 6 C 249/98-100 žalobě vyhověl a žalovaným 2) a 3) uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.537,70 Kč. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalovaní 2) a 3) nevynaložili náležitou pečlivost pro zjištění, zda "dlužník při darovacím úkonu nejedná pod vlivem okolností, jímž je především existence dluhu". I když mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) panovaly nejméně od roku 1995 rozpory, je zřejmé, že k převodu nemovitostí došlo "časově v návaznosti" na to, že žalobkyně podala u soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem jiných nemovitostí žalovaného 1). Námitku žalovaného 2), že dotazem u katastrálního úřadu a v regionálním tisku zjišťoval, zda na majetek žalovaného 1) nebyl prohlášen konkurs, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "takovéto jednání je naprosto nedostačující", neboť měl "kontaktovat věřitele". Žaloba o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 10.6.1997 podle ustanovení §42a obč. zák. je proto důvodná.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22.7.1999 č.j. 8 Co 1913/99-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 575,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že na žalované 2) a 3) se "přesunulo" důkazní břemeno prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohli poznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti, a dovodil, že ani po zopakování výslechu všech žalovaných toto důkazní břemeno neunesli. Z vyjádření žalovaného 1) a z časové návaznosti darovací smlouvy na zahájení "exekučního řízení" naopak vyplývá, že nemovitosti byly převáděny na žalované 2) a 3) "ze strachu o rodinný majetek a že žalovaní 2) a 3) měli o dluzích svého syna "povědomost". Námitku žalovaných 2) a 3) o tom, že byli synem ujištěni o splacení jeho dluhů, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že se s takovým ujištěním neměli spokojit a že měli požadovat doklady o splnění jeho závazku. Tvrzení, že žalovaný 1) má jiný majetek, z něhož se žalobkyně může uspokojit, nepovažoval odvolací soud za významné s ohledem na zjištění, že "exekucí dosud postižený" majetek dlužníka nepokryje celou pohledávku žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolání. Dokazováním bylo podle jejich názoru prokázáno, že nemovitosti koupil žalovaný 1) z jejich prostředků, že do nemovitostí investovali další prostředky na opravy a úpravy a že nemovitosti jim žalovaný 1) převedl bezplatně jen proto, že mezi nimi došlo k "roztržce" a že jinak jim nemohl dluh vrátit. Dovolatelé dovozují, že žalobkyně neprokázala úmysl žalovaného 1) zkrátit tímto převodem věřitele ani skutečnost, že "druhá strana musela nutně tento úmysl poznat", a že neměli takové informace, z nichž by vyplývalo, že dar přijali po dohodě se synem s úmyslem zkrátit jeho věřitele. Informace o dluzích svého syna nemohli dovolatelé získat už s ohledem na bankovní tajemství. Dovolatelé mají za to, že vynaložili veškerou péči při zjišťování, zda na nemovitosti neváznou žádná práva třetích osob, a navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování. K námitkám dovolatelů uvedla, že nemovitosti koupil žalovaný 1) po vzájemné dohodě všech žalovaných, že žalovaný 2) věděl o zadluženosti svého syna a že plná moc, kterou mu žalovaný 1) udělil, nebyla nikdy vypovězena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení §42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
V posuzovaném případě žalobkyně odporuje darovací smlouvě ze dne 10.6.1997, kterou žalovaný 1) daroval své nemovitosti žalovaným 2) a 3) [svým rodičům]. Protože šlo o právní úkon učiněný ve prospěch osob mu blízkých, odvolací soud správně dovodil, že bylo na žalovaných 2) a 3), aby v řízení prokázali, že úmysl žalovaného 1) zkrátit věřitele nemohli i při náležité pečlivosti poznat, a nikoliv na žalobkyni, aby - jak se domnívají dovolatelé - v řízení prokázala, že jim úmysl žalovaného 1) zkrátit věřitele musel být znám.
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu, jak sami uvádí ve svém dovolání, z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr o tom, že darovací smlouvou ze dne 10.6.1997 došlo ke zkrácení věřitelů žalovaného 1) a že žalovaní 2) a 3) v řízení neprokázali, že úmysl žalovaného 1) zkrátit věřitele nemohli i při náležité pečlivosti poznat, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědí žalovaných a z listinných důkazů), které zhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §132 o.s.ř. Vysvětlil, jak ke svému závěru dospěl a jaké poznatky vyvracejí tvrzení žalovaných 2) a 3) o tom, že úmysl žalovaného 1) zkrátit věřitele nemohli i při náležité pečlivosti poznat. Protože z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné rozhodné skutečnosti, které by byly provedenými důkazy prokázány nebo by jinak vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Názoru dovolatelů, že při rozhodování této věci mělo být přihlédnuto rovněž k tomu, že nemovitosti koupil žalovaný 1) z jejich prostředků, že do nemovitostí investovali další prostředky na opravy a úpravy a že nemovitosti jim žalovaný 1) převedl bezplatně jen proto, že mezi nimi došlo k "roztržce" a že jinak jim nemohl dluh vrátit, nelze přisvědčit. Uvedené okolnosti totiž nic nevypovídají o tom, za jakých podmínek lze darovací smlouvě ze dne 10.6.1997 ve smyslu ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odporovat. Protože nejde o okolnosti pro rozhodnutí této věci z hlediska hmotného práva významné, nebylo potřebné se jimi zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 2) a 3) podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání) ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,- Kč. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o.s.ř. žalovaným 2) a 3) uložil, aby jí tyto náklady řízení nahradili; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. jsou povinni náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková