ECLI:CZ:NS:2000:31.CDO.2675.99.1
sp. zn. 31 Cdo 2675/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. ú. v T., proti žalované ing. A. D. o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 3 C 79/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 1999 č.j. 25 Co 562/98-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že smlouva o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") ing. R. D. a žalované ze dne 18.12.1995 je vůči němu právně neúčinná a že je "oprávněn na nemovitém majetku, který na základě smlouvy o zúžení BSM nabyla žalovaná, uspokojit své pohledávky, a to daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 včetně příslušenství ve výši 1.890,- Kč, daň z příjmů fyzických osob za rok 1993 včetně příslušenství ve výši 1.086.098,- Kč, tj. celkem 1.087.988,- Kč, jako by majetek nadále patřil dlužníku ing. R. D.
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 17.3.1998 č.j. 3 C 79/97-55 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 72,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce "platebními výměry, které jsou splatné, prokázal, že dluh manžela žalované existuje", a že žalovaná neunesla své důkazní břemeno, neboť neprokázala, že "vyvinula náležitou pečlivost", aby mohla zjistit úmysl svého manžela - dlužníka zkrátit uzavřením smlouvy o zúžení BSM uspokojení vymahatelných pohledávek žalobce - věřitele.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.5.1999 č.j. 25 Co 562/98-120 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla určena právní neúčinnost smlouvy o zúžení BSM, a změnil jej tak, že žalobu, kterou "se domáhal žalobce určení, že je oprávněn uspokojit svou pohledávku prodejem nemovitostí, které vůči němu neúčinnou dohodou o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů nabyla žalovaná", zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 72,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování odvolací dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když vyhověl žalobě o určení, že smlouva o zúžení BSM je vůči žalobci neúčinná. Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že žalovaná v průběhu řízení nemovitost, na které žalobce hodlal svůj nárok uspokojit, "převedla kupní smlouvou společnosti R., s.r.o." a rozsudečný výrok tak "ztratil své opodstatnění".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. c) písm. d) o.s.ř.]. Soudy obou stupňů podle jejího názoru nevzaly v úvahu skutečnost, že dohoda o zúžení BSM byla uzavřena v době, kdy manžel žalované žádné dluhy vůči žalobci nemohl mít, a že manžel měl jiný majetek, ze kterého se mohl žalobce uspokojit. Nesouhlasí ani s názorem, že pohledávka žalobce existuje a že je vykonatelná, a tvrdí, že "je zřejmé, že tato pohledávka neexistuje, neboť nebyla řádně doručena". Soudům dále vytýká, že v řízení neprovedly výslech žalobce a že jí znemožnily cokoliv prokázat, neboť nabízené důkazy nebraly na vědomí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že manžel žalované "dělal takové kroky, aby se účelně zbavil majetku evidovaného na jeho osobu"; když žalobce "přistoupil k exekuci účtů" manžela žalované u bank, "bylo vymoženo celkem 3.769,63 Kč", neboť "účty vykazovaly minimální zůstatky a jiné účty nebyly zjištěny".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, není přípustné a že k dovolání do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není žalovaná oprávněna.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst.1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení, o určení (popření) otcovství nebo o nezrušitelné osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen a zčásti změněn.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. není přípustné, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Vzhledem k tomu, že žalovaná před vyhlášením napadeného rozsudku nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení před soudy trpělo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné též z hlediska ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání žalované není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28, v časopise Soudní judikatura roč. 1998).
Výrokem rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal určení, že je oprávněn uspokojit svou pohledávku prodejem nemovitostí, které vůči němu neúčinnou dohodou o zúžení BSM nabyla žalovaná, žalované žádná újma způsobena nebyla. Žalovaná nemůže mít - objektivně vzato - žádný zájem na tom, aby měnící výrok rozsudku odvolacího soudu byl zrušen. K podání dovolání proti tomuto výroku proto není subjektivně legitimována.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst.1 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. června 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková