ECLI:CZ:NS:2000:32.CDO.1995.99.1
sp. zn. 32 Cdo 1995/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně: T., a.s., zast. advokátem, proti žalovaným: 1) E. T. 2) J. L. 3) A. R., všichni zast. advokátem a 4) T. - t., spol. s r.o., o 9,766.728,01 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Cm 159/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 1999, č.j. 1 Cmo 67/97-189, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 3) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 71.445,- Kč do 10 dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze výše uvedeným napadeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 1996 č.j. 28 Cm 159/94-156, se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1), 2) a 3) náhradu nákladů odvolacího řízení a III. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 9,766.728,01 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně.
Vymáhaná částka jistiny představuje část úvěru poskytnutého státnímu podniku T., D. K. n. L., a podle žalobkyně měla přejít povinnost k jejímu zaplacení na základě kupní smlouvy uzavřené F. n. m. Č. r. s žalovanými 1), 2) a 3) dne 23.7.1993, a to spolu s částí privatizovaného majetku vyjmutého ze státního podniku T., na žalované.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně odvozuje své právo z ručení za závazek vzniklý po datu převedení privatizovaného majetku, přičemž soudu nedoložila, že by tito žalovaní za státní podnik T. závazek zaplatit nesplácený úvěr podle úvěrové smlouvy ze dne 7.9.1993, skutečně převzali. Žalovaní 1), 2) a 3) nejsou věcně pasivně legitimovaní, žalobkyně neprokázala věcnou pasivní legitimaci ani u žalovaného 4). Smlouvu mezi F. n. m. ČR a žalovanými 1), 2) a 3) posoudil soud jako smlouvu kupní podle §588 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.") a nikoli jako smlouvu o prodeji podniku podle §476 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák."), poněvadž smlouva postrádá podstatnou část, a to vymezení podniku.
K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal tento rozsudek (ust. §212 o.s.ř.), převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, když nepřipustil další důkaz výslechem svědka J. J., bývalého ředitele dřívějšího s.p. T. jako nadbytečný a s právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil jen zčásti.
Podle názoru odvolacího soudu je rozhodující skutečnost, z jakého právního titulu plnila žalobkyně předmětnou částku K. b. V dopise K. b., a.s., pobočka T., ze dne 13.10.1993, adresovaném žalobkyni s označením „Inkaso splátek úvěru a příslušenství - vaše prohlášení ručitele k úvěru T., s.p. ze dne 1.9.1993", je výslovný odkaz na úvěr splatný 30.9.1993 s tím, že úhrada ve výši 9,610.011,79 Kč nebyla v termínu splatnosti 30.9.1993 provedena a proto banka inkasovala dne 8.10.1993 ve smyslu záruky žalobkyně dlužnou částku zvýšenou o příslušné úroky. Tento úvěr poskytla K. b. podle smlouvy o úvěru ze dne 7.9.1993 dlužníku T., s.p., s konečnou splatností dne 30.9.1993. Žalobkyně prohlášením ručitele ze dne 7.9.1993 prohlásila, že ručí za závazek dlužníka T., s.p., vzniklý z této úvěrové smlouvy.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně plnila žalovanou částku K. b. jako ručitel za závazek dlužníka T., s.p., vzniklý ze smlouvy ze dne 7.9.1993, se splatností úvěru 30.9.1993. Jiný výklad není možný také proto, že žalující společnost i vzhledem k době svého vzniku nemohla ohledně úvěrových smluv, uzavřených před 1.9.1993, vystupovat jako ručitel. Se zřetelem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi F. n. m. a žalovanými 1), 2) a 3) dne 9.8.1993, žalobkyně plnila K. b. z právního titulu, který se již žalovaných nemohl týkat.
Stejně tak žalobkyně neprokázala vůči žalovanému 4) jakýkoli právní důvod, na základě kterého by byl povinen zaplatit předmětnou částku.
Odvolací soud se již nezabýval otázkou shodného čísla účtu žalobkyně a bývalého státního podniku T., z něhož si K. b. žalovanou částku vyinkasovala, neboť tato otázka již nemá význam pro rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o typu smlouvy ze dne 9.8.1993, uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalovanými 1), 2) a 3), když se shodl s námitkou odvolatele, že se jedná o smlouvu o prodeji podniku uzavřenou podle §476 a násl. obch. zák. Jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, tvořící podnik nebo jeho část - samostatnou organizační složku podniku, nemusí být ve smlouvě vyjmenovány, musí však být vymezen podnik, popř. jeho část, která je předmětem smlouvy. V dané smlouvě je organizační složka podniku, která byla vyjmuta ze státního podniku T., vymezena privatizačním projektem schváleným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky dne 8.12.1992.
Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný, i když s poněkud jiným odůvodněním, potvrdil (§219 o.s.ř.).
Na návrh žalobkyně odvolací soud podle §239 odst. 1 o.s.ř. vyslovil přípustnost dovolání pro zásadní význam konkrétní právní otázky, zda se kupující na základě smlouvy o prodeji podniku mohli zavázat k převzetí závazku ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena s pozdějším datem, než byla uzavřena předmětná smlouva, na základě níž nabyli kupující privatizovaný majetek.
Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku do celého výroku dovolání z 3.5.1999 s odkazem, že odvolacím soudem bylo připuštěno dovolání a že je dán důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka uvádí, že při vymezení právní otázky zásadního významu, jak ji formuloval odvolací soud, je nutno se zabývat otázkou vztahu mezi smlouvou o úvěru č. 929/23/K ze dne 25.5.1993 uzavřenou právním předchůdcem žalobkyně T. s.p. a K. b., a.s. a smlouvu o úvěru uzavřenou dne 7.9.1993.
Podle dovolatelky rozhodující význam má datum 9.8.1993, kdy byla mezi prvým až třetím žalovaným a F. n. m. uzavřena smlouva o prodeji podniku podle §476 an. obch. zák. Je nepochybné, že k tomuto dni přešla na žalované 1) až 3) práva a povinnosti z úvěrové smlouvy ze dne 25.3.1993, a to v poměrné části týkající se privatizované jednotky - závodu 20 v P.
Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z písemných důkazů, provedených oběma soudy, a to z podmínek opakované veřejné soutěže vyhlášené F. n. m. ČR na prodej samostatně privatizované jednotky T., závod 20 - P., tj. „prohlášení účastníka, že převezme veškeré závazky a břemena spojená s privatizovanou jednotkou", dále z komplexní informace o privatizované jednotce, bod 8.8 bankovní úvěry, dále z rozhodnutí ministerstva průmyslu a obchodu ČR z 23.7.1993, podle kterého spolu s částí privatizovaného majetku přechází na F. n. m. ČR práva, závazky a pohledávky z hospodářských a jiných vztahů, které se vztahují k převáděnému majetku, dále z aktualizovaného privatizačního projektu, zejména formulář 4b a rozvaha - příloha č. 1 a 31, dále z bodu VIII. smlouvy ze dne 9.8.1993 mezi F. n. m. ČR a žalovanými 1) až 3) o přechodu veškerých práv a závazků a konečně ze zápisu o předání majetku - zvláště body 2, 6 a 8. Závazek k úhradě části úvěru přešel na žalované 1) až 3) podle §15 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dovolatelka namítá, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o právním titulu plnění. Žalobkyně neplnila K. b. z jiného titulu, než z titulu původního závazku z úvěrové smlouvy ze dne 25.3.1993, který žalovaní 1) až 3) převzali. Z původní úvěrové smlouvy byla k žádosti právního předchůdce žalobkyně s.p. T. ze dne 31.8.1993, vyčleněna část úvěru na privatizovaný závod P. v částce 9,610.011,- Kč a zahrnuta do smlouvy o úvěru ze dne 7.9.1993. I z postupu K. b. vůči žalovaným vyplývá, že ze strany žalobkyně šlo o plnění z původní úvěrové smlouvy, jak je zjevné z výzvy K. b. ze dne 29.9.1993 k zaplacení příslušné části úvěru s tím, že dosud není podepsán dodatek k úvěrové smlouvě o převzetí části úvěru a proto je úvěr nadále veden u s.p. T.. Obdobně v dopise K. b. ze dne 4.10.1993, adresovaném žalovaným se poukazuje na to, že žalovaní dosud neuhradili úvěr na zásoby, který na ně přešel z s.p. T. v rámci předání závodu podle platného privatizačního projektu. Ve vztahu k žalobkyni pak K. b. v dopise ze dne 13.10.1993 uvádí, že nabyvatelé bývalého závodu T. P. nesplatili v termínu 30.9.1993 úvěr na zásoby ani přes upomínku a proto K. b. inkasovala dne 8.10.1993 ve smyslu záruky žalobkyně z jejího běžného účtu dlužnou částku 9,674.480,- Kč.
Dovolatelka závěrem konstatuje, že žalobkyně z titulu ručitelského závazku (prohlášení ručitele) k úvěrové smlouvě ze dne 7.9.1993 uhradila za žalované část původního úvěru z 25.5.1993, neboť tato úvěrová smlouva a následná úvěrová smlouva ze dne 7.9.1993 se vztahují k privatizovanému majetku, který převzali žalovaní 1) až 3). Tím žalobkyně nepochybně plnila za žalované závazek z úvěrové smlouvy ze dne 25.5.1993, který na ně přešel a který byli povinni uhradit tito žalovaní.
Ze všech těchto důvodů dovolatelka pro nesprávnost obou rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně navrhuje, aby byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní 1) až 3) opětovně zdůrazňují, že se žalobkyni nepodařilo prokázat aktivní legitimaci (viz zejména problém shodného účtu pro T., s.p. a T., a.s.), ale ani to, že žalovanou částkou byl zatížen právě závod T. 20 ve V. - P. již v době uzavření kupní smlouvy č. 331/93 ze dne 9.8.1993. Úvěrová smlouva, z níž žalobkyně odvozuje svůj nárok, byla uzavřena až dne 7.9.1993 se splatností úvěru 30.9.1993, tj. teprve poté, co došlo k převodu závodu T. 20 na žalované 1) až 3) kupní smlouvou a proto není dána pasivní legitimace žalovaných. Nebylo prokázáno, že by právě částka 9,641.011,79 Kč byla závazkem žalovaných, když v kupní smlouvě ze dne 9.8.1993 není obsažena a ani v komplexní informaci k privatizované jednotce není o žádné úvěrové smlouvě zmínka. Důležitá je i skutečnost, že úvěrová smlouva č. 929/93/K na 115 mil. Kč byla uzavřena s.p. T. dne 25.5.1993, tj. v době, kdy již byla vyhlášena opakovaná veřejná soutěž na prodej závodu T. 20 a i v době, kdy byl již schválen privatizační projekt podniku ve smyslu §6 zák.č. 92/1991 Sb. Závazek k převzetí sporné části úvěru proto v těchto dokumentech nemohl být obsažen.
Žalovaní 1) až 3) dále namítají, že podle vyjádření žalobkyně byla k převodu na žalované určena část úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.3.1993 ve výši 99,5 mil. Kč, tento úvěr však byl celý splacen z výnosu nového úvěru na 115 mil. Kč podle úvěrové smlouvy č. 929/93/K, tj. ještě před tím, než se žalovaní stali vlastníky privatizovaného závodu. V době uzavírání kupní smlouvy na privatizovanou jednotku nebyla již tato jednotka zatížena částí úvěru ze smlouvy, který podle tvrzení žalobkyně měl na nabyvatele přejít podle privatizačního projektu. Privatizační projekt již ani z časových důvodů nemohl zahrnout úvěr na dalších 115 mil. Kč. To, že by privatizovaná jednotka byla zatížena i částí nového úvěru ze smlouvy na 115 mil. Kč, už žalobkyní nebylo prokázáno. Tímto úvěrem byl zatížen zjevně pouze s.p. T., který jej opět hodlal uhradit dalším novým úvěrem podle smlouvy ze dne 7.9.1993, jenž byl již zajištěn žalobkyní jako ručitelem. K úhradě závazku z tohoto nového úvěru pak nakonec došlo, ať již to bylo z účtu s.p. T. nebo žalobkyně.
Žalovaní dále uvádějí, že aktivní legitimace žalobkyně má být podle ní dána tím, že písemným prohlášením ze dne 7.9.1993 převzala za s.p. T. ručení za závazek vzniklý z úvěrové smlouvy a že dlužná částka byla z jejího účtu bankou inkasována. Již z toho je zřejmé, že ještě dne 7.9.1993 - cca 1 měsíce po uzavření smlouvy mezi F. n. m. a žalovaným 1) až 3) - žalobkyně písemně prohlašuje, že ručí za závazky s.p. T. z titulu úvěru, ač podle jiného jejího tvrzení došlo k přechodu tohoto závazku na žalované smlouvou ze dne 9.8.1993. Pokud by tomu tak bylo, nevyzývala by K. b. žalované dopisem ze dne 29.9.1993, aby převzali část úvěru s.p. T. Institut ručení podle §303 a násl. obch. zák. i §546 a násl. obč. zák. spočívá vždy na prohlášení ručitele vůči věřiteli, že ho uspokojí, jestliže tak neučiní dlužník. Ještě 7.9.1993 si byla žalobkyně dobře vědoma, že dlužníkem je s.p. T. a nikoli žalovaní. Pokud proto byla z jejího účtu odepsána žalovaná částka, stalo se tak pouze za závazky s.p. T. a nikoli žalovaných. Podle §550 obč. zák. proto ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli. Dlužníkem v tomto případě byl vždy - takto je vždy označen v úvěrových smlouvách - s.p. T..
Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, kterou dovolatelka opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. s tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelka při jednání před odvolacím soudem nekonkretizovala, v čem jde o rozhodnutí zásadního právního významu resp. v které otázce tento zásadní právní význam spatřuje, pouze navrhovala vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud vymezil přípustnost dovolání v odůvodnění svého rozsudku u „konkrétní právní otázky, a to zda se kupující na základě smlouvy o prodeji podniku mohl zavázat k převzetí závazku ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena s pozdějším datem, než byla uzavřena předmětná smlouva, na základě které nabyli kupující privatizovaný majetek".
Dovolací soud k této otázce dovozuje, že při uzavírání smlouvy ze dne 9.8.1993 nemohlo dojít k převzetí závazku, který v té době ještě neexistoval a nemohlo proto dojít ke změně v subjektu závazku.
Dovolatelka se domáhá, aby dovolací soud se zabýval otázkou vztahu mezi smlouvou o úvěru ze dne 7. 9. 1993 a předcházející smlouvou o úvěru ze dne 25. 5. 1993, to je však záležitostí skutkového zjištění, nikoli právního posouzení. Dovolací soud se v rámci dovolání ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. může zabývat jen otázkou právního posouzení věci v souladu s ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací soud se v mezích daného důvodu přípustnosti dovolání nemohl zabývat ani otázkou, zda žalobkyně případně bance plnila za žalované 1) až 3) z jiného právního důvodu, jak se toho dovolatelka domáhá, neboť by tím překročil rámec, daný přípustností dovolání, jímž je vázán (ust. §242 odst. 1 a odst. 3, §239 odst. 1 a §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.).
Důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí není dán a dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání zamítnout (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. Neúspěšné dovolatelce náhrada nákladů řízení o dovolání nenáleží a je povinna zaplatit žalovaným 1) až 3) k rukám jejich právního zástupce náhradu nákladů za tři úkony právní služby snížené o 20% po 23.740,- Kč a 3x paušál po 75,- Kč podle §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu, celkem tedy 71.445,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. června 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková