ECLI:CZ:NS:2000:32.CDO.2160.99.1
sp. zn. 32 Cdo 2160/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v konkursní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. K 265/96, úpadce: Z. z. a n. v L., s.p., k dovolání správkyně konkursní podstaty úpadce JUDr. J. V., advokátky, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, čj. 1 Ko 184/99 - 210, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 1999, čj. 1 Ko 184/99 - 210 zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 1999, čj. K 265/96 - 193, jímž tento soud zrušil konkurs prohlášený na majetek úpadce proto, že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, a rozhodl o nákladech a odměně správce konkursní podstaty; odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud zejména uvedl, že podle ust. §44 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV\") je zrušení konkursu pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu podmíněno zjištěním soudu o této skutečnosti v průběhu řízení a nepostačuje toliko opřít rozhodnutí o zjištění správce, která nedávají skutečný přehled o majetku, o čemž svědčí i tvrzení odvolatele (Finančního úřadu v L.), o úpadcově vlastnictví k nemovitostem.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 9. 8. 1999, doplněným podáním ze dne 9. 8. 1999, napadla výše uvedené usnesení odvolacího soudu správkyně konkursní podstaty JUDr. J. V.
V dovolání uvedla, že dovolání podává podle §239 odst. 1 o.s.ř. s tím, že ještě před podáním odvolání dne 19. 5. 1999 informovala Finanční úřad v L. jako věřitele o tom, že ZZN v L. s.p. (úpadce) není vlastníkem nemovitostí (pozemků), ale má k nim pouze právo hospodaření, přičemž tento věřitel uvedl, že k těmto pozemkům má zástavní právo. Vrchní soud se podle dovolatelky tímto vyjádřením nezabýval a přehlédl skutečnost, že na listech vlastnictví není jako vlastník zapsán úpadce, ale stát; navíc dnem 12. 7. 1999 byly předmětné pozemky převedeny jako státní půda na P. f. v L.
V doplnění dovolání poté dovolatelka uvedla, že dovolání podává podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu uvedeném v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení dovolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání správkyně konkursní podstaty a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, má požadované náležitosti, dovolatelka má právnické vzdělání a jí bylo dovolání sepsáno.
Se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání v posuzovaném případě přípustné.
Dovolatelka v dovolání ze dne 9. 8. 1999 dovolání podala podle §239 odst. 1 o. s. ř., poté v doplnění dovolání z 27. 3. 2000 uvedla, že dovolání podává podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud zrušil konkurs prohlášený na majetek úpadce a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. je proti usnesení odvolacího soudu přípustné dovolání tehdy, bylo-li jím změněno usnesení soudu prvního stupně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě nebylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno usnesení soudu prvního stupně, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno, proto nelze dovodit přípustnost dovolání podle ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud dovolatelka uvedla, že dovolání podává podle §239 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je z rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud proti svému usnesení nevyslovil přípustnost dovolání a ani tak učinit nemohl, neboť především nepotvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání proto není z tohoto důvodu přípustné.
Dovolací soud dále s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. nezjistil, že by dovolání bylo přípustné z důvodu vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny.
S ohledem na to, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud již zabývat věcnými námitkami dovolatelky uplatněnými v dovolání a z jejich hlediska přezkoumávat usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a), §239 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová