ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.1893.99.1
sp. zn. 33 Cdo 1893/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senáte složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně I.K. zastoupené advokátem , proti žalovanému J.Ř. , zastoupenému advokátem , o 136.938,40 Kc s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 87/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 1999 č.j. 14 Co 712/98-76, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladu dovolacího řízení 4.250,- Kc do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. J. L.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2. 10. 1998 c.j. 9 C 87/96-66 zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni 136.938,40 Kc s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek obvodního soudu v této věci ze dne 4. 6. 1997 c.j. 9 C 87/96-39, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 139.938,40 Kč, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 1997 c.j. 14 Co 700/97-51 pro nedostatečně objasněný skutkový stav zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění řízení vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně dne 2.12.1993 koupila v autobazaru T., provozovaném žalovaným, osobní automobil F. za cenu 136.938,40 Kč. Dne 12. 5. 1994 musela toto vozidlo vydat Policii ČR, neboť šlo o odcizený automobil. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného dopisem ze dne 12. 9. 1994 k vrácení kupní ceny, když podle jejího názoru je kupní smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. a na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo dále zjištěno, že V.V. jako zástupce Autobazaru P. převzal předmětné vozidlo od J.M. a smlouvou ze dne 1. 12. 1993 se zavázal zajistit prodej tohoto vozu za odměnu. Téhož dne toto vozidlo převzal od V.V. žalovaný, předal mu za ně peníze v hotovosti s tím, že zajistí jeho prodej. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, neboť s původním majitelem vozidla J. M. uzavřel V.V. zprostředkovatelskou smlouvu a na základe smlouvy komisionářské podle ust. §577 obch. zák., uzavřené mezi žalovaným a V. V., jednal žalovaný jménem V. V. Smlouvu o koupi vozidla uzavřela žalobkyně ústně a s ohledem na podmínky prodeje, jak jsou uvedeny ve faktuře, si žalobkyně v době uzavírání kupní smlouvy musela být vědoma, že žalovaný vystupuje jako zprostředkovatel prodeje vozidla a že případné nároky musí uplatnit u předchozího vlastníka vozu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 1999 č.j. 14 Co 712/98-76 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 136.938,40 Kč s 3 % úrokem od 3. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledne úroku z prodlení za dobu od 6. 8. 1994 do 14. 7. 1994 jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále zjistil, že předmětný vůz byl odcizen neznámým pachatelem ke škodě majitele vozu J. S. , následně byl policií nalezen u žalobkyně a vrácen majiteli. Odvolací soud dospěl k závěru, že z kupní smlouvy uzavřené 2.12.1993 ohledně předmětného automobilu vznikl právní vztah mezi účastníky. Nebylo totiž prokázáno, že by žalovaný upozornil žalobkyni, že vystupuje pouze jako zástupce zprostředkovatele, ale naopak jednal s ní jako prodávající, vůz měl umístěn ve svém areálu, stanovil podmínky prodeje, podepsal fakturu jako prodávající a převzal od žalobkyně kupní cenu. Jestliže byl později automobil žalobkyni zabaven jako věc odcizená, je zřejmé, že kupní smlouva je podle ust. §39 obč. zák. absolutně neplatná, žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je podle ust. §457 obč. zák. povinen vrátit žalobkyni vše, co podle neplatné smlouvy dostal.
Proti tomuto rozsudku, a to do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a do výroku o náhradě nákladu řízení podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soud nevzal dostatečně do úvahy, že on vystupoval pouze jako zprostředkovatel prodeje a nikoliv jako prodávající. V tomto smyslu byla též vystavena faktura, z jejíhož předtištěného textu nelze usuzovat, že se jednalo o koupi a prodej, zejména když v textu faktury je zákazník upozornován, že žalovaný prodej vozidel také zprostředkovává, nejen prodává. Namítá, že svým jednáním neuvedl žalovanou v omyl, protože v té době nevěděl, že vozidlo je odcizené. Dovozuje, že není ve věci pasivně legitimován a že žalobkyně měla svá práva z odpovědnosti za právní vady prodané věci uplatnit na předchozím zprostředkovateli V.V. , případně na J. M. , který byl prodávajícím. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně vyvracela důvody dovolání, poukazovala na neseriózní přístup žalovaného jako podnikatele ve vztahu k zákazníkům a uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, neboť je nesporné, že vstoupila se žalovaným do smluvního vztahu a na jeho základě mu plnila, a toto plnění nyní žádá z titulu bezdůvodného obohacení zpět. Poukazuje na to, že žalovaný vystupoval ve vztahu k ní svým jménem a z žádného jeho úkonu není patrno, že by mel jednat jako příkazník za jiného. Má tedy za to, že dovolání je nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. r.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není opodstatněné.
Námitce dovolatele, že on nebyl smluvní stranou při uzavření kupní smlouvy se žalobkyní, neboť ji uzavřel pouze jako zprostředkovatel prodeje, nelze přisvědčit.
Ze zjištění, že předmětem kupní smlouvy i předchozích smluvních ujednání mezi J. M. , V. V. a žalovaným bylo odcizené vozidlo, s nímž žádný z nich nebyl oprávněn jako vlastník disponovat, jednoznačně vyplývá, že veškeré tyto právní úkony, týkající se odcizeného vozu, byly od počátku neplatné. Za této situace se žalovaný nemůže dovolávat neplatného ujednání, jímž měl být V. V. pověřen ke zprostředkování prodeje tohoto vozu. Ve vztahu ke kupující (tj. žalobkyni) je rozhodující, kdo byl smluvní stranou jako prodávající, tedy zda účastníkem neplatné kupní smlouvy byl žalovaný nebo - jak je namítáno v dovolání - osoba jiná, kterou žalovaný při tomto úkonu pouze zastupoval.
Podle ustanovení §22 odst. 1 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Toto ustanovení upravuje tzv. přímé zastoupení, při kterém zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného a na jeho účet, a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému a nikoliv jeho zástupci. Mezi zástupcem a třetí osobou (kupujícím) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K tomu, aby kupní smlouvu za jiného (obvykle za vlastníka věci) uzavřel s kupujícím ten, kdo ji má pouze zprostředkovat, je nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce jménem jiného, přičemž kupující ví, resp. z okolností musí vědět, že zástupce jedná za jiného a že kupní smlouvu uzavírá s osobou jinou, jejímž jménem je věc prodávána.
Odvolací soud po stránce právní posoudil zjištěný skutkový stav v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a jeho právní závěry o tom, kdo byl v daném případě účastníkem kupní smlouvy uzavřené se žalobkyní, jsou zcela správné.
Dovolateli nelze tedy přisvědčit, že není ve věci pasivně legitimován, a nelze mu přisvědčit ani v tom, že nárok žalobkyně je nárokem z odpovědnosti za vady prodané věci.
Za situace, kdy je kupní smlouva neplatná, jak rovněž správně dovodil odvolací soud, nastupuje režim ustanovení §457 obč. zák., podle něhož je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal.
V tomto ustanovení jsou upraveny důsledky bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu. Povinnost účastníka vrátit plnění z neplatné či zrušené smlouvy je ze zákona podmíněna tím, že rovněž druhý účastník tuto svoji povinnost splní. Tato vzájemně podmíněná restituční povinnost se v soudním řízení projeví tak, že soud muže žalobě na plnění vyhovět, pokud do výroku pojme též povinnost druhé strany. Rovněž účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, je povinen vrátit plnění přijaté podle neplatné smlouvy a je oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat věc prodávajícímu (účastníku smlouvy). Protože právní úprava na ochranu vlastnického práva (§126 odst. 1 obč. zák.) zakládá vlastníku právo na vydání věci od toho, kdo ji neprávem zadržuje, kupující z neplatné smlouvy tím, že odcizenou věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za prodávajícího, který by totiž po vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy byl taktéž povinen věc vlastníku vydat. Kupující tak současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu (srov. též Cpj 41/87 publikované pod č. 4, ročník 1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí i za situace, kdy kupující tuto povinnost splní prostřednictvím příslušných státních orgánů, jimž věc vydá, neboť na výsledku procesu, který směřuje k vrácení odcizené věci jejímu vlastníku, se nic nemění. Tím, že žalobkyně předmětný automobil vydala příslušnému státnímu orgánu, splnila tím i svou restituční povinnost vůči prodávajícímu ve smyslu ust. §457 obč. zák. a má právo na vrácení toho, co žalovanému na základe neplatné smlouvy plnila.
Z uvedeného vyplývá, že je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, vety první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1, o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladu řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 4.175,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč ( §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §l3 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová