ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.2564.98.1
sp. zn. 33 Cdo 2564/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně K. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. L., o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 301/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 1998 č. j. 6 Co 1011/98 - 53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. prosince 1997 č. j. 9 C 301/94 - 34 zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vrátit žalobkyni dar ve formě bezplatného převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 8 o velikosti 3 + 1, ve druhém podlaží, domu č. 23 v Č. B. učiněný dohodou ze dne 20. července 1992, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dohodou ze dne 20. července 1992 převedla na žalovaného členská práva a povinnosti spojené s členstvím ve Stavebním bytovém družstvu Č. B. Z důvodu zhoršení vzájemných vztahů účastníků uplatnila žalobkyně právo na vrácení daru s tím, že žalovaný jako obdarovaný hrubě porušoval dobré mravy, jak předpokládá ustanovení §630 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní úkon, jímž byla převedena byť bezplatně členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu, nelze považovat za dar ve smyslu občanského zákoníku. Členská práva a povinnosti představují soubor práv a povinností k bytu, který je ve vlastnictví družstva a vyjadřují pouze postavení nájemce bytu, nemají však majetkovou hodnotu a proto nemohou být předmětem daru ve smyslu ust. §628 obč. zák. V daném případě pak na vztahy účastníků nelze aplikovat ust. §630 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. června 1998 č. j. 6 Co 1011/98 - 53 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nepřipustil návrh na připuštění dovolání o otázce nemožnosti darování souhrnu členských práv a povinností k družstevnímu bytu. Odvolací soud po doplnění řízení spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 9 C 293/93 se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením dané věci, pokud jde o výklad ustanovení §628 obč. zák. Dále uvedl, že i kdyby členská práva a povinností mohla být předmětem daru, nelze žalobě vyhovět, neboť žalovaný tato práva a povinnosti převedl na třetí osobu a následně došlo k jejím dalším platným převodům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že právní názor odvolacího soudu, že členská práva a povinnosti nemohou být předmětem daru, není správný. Členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu mají majetkový význam, o čemž svědčí především skutečnost, že taková práva a povinnosti se volně nabízejí na trhu za několikasetitisícové úplaty. Rovněž obligatorní náležitostí dohody o převodu těchto práv a povinností je též vzájemné majetkové vyrovnání ve vztahu k členskému podílu a jiné majetkové účasti. Převádí - li se soubor závazků mající majetkový význam bezúplatně, jedná se o dar ve smyslu §628 obč. zák. a lze se proto za splnění podmínek ustanovení §630 obč. zák. domáhat vrácení daru. Rovněž i další právní názor odvolacího soudu není správný. I kdyby žalovaný nebyl již držitelem předmětných práv a povinností, lze se domáhat finančního ekvivalentu takového daru a takto i žalobkyně upřesnila žalobní petit. Navíc následné převody jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 obč. zák. Podle názoru žalovaného má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešil odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku mimo jiné právní otázku, zda předmětem daru mohou být členská práva a povinnosti spojené s členstvím v družstvu ve smyslu ust. §628 obč. zák. Tato právní otázka nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena, napadený rozsudek odvolacího soudu představuje proto rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že na bezplatný převod členských práv a povinností v družstvu nelze aplikovat ust. §628 a násl. obč. zák, neboť se nejedná o darovací smlouvu. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu není v obchodním zákoníku (dále jen „obch. zák.") upravena jako zvláštní typ smlouvy ve smyslu ust. §269 odst. 1 obch. zák.; jde však o nepojmenovanou smlouvu speciálně upravenou kogentním ustanovením §230 obch. zák., mající charakter absolutního obchodního závazkového vztahu (§261 odst. 3 písm. b) obch. zák.). Jedná se o závazkový vztah, na který se bez ohledu na to, že subjektem tohoto právního vztahu nejsou podnikatelé, vztahuje právní úprava obsažená v obchodním zákoníku. Z tohoto důvodu nelze na tento obchodní závazkový vztah, kterým se bezplatně mimo jiné poskytuje i právo, byť s úmyslem darovat, aplikovat ustanovení vztahující se k pojmenované smlouvě upravené v občanském zákoníku - darovací smlouvě ve smyslu ust. §628 obč. zák.
Dovolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud odvolací, že převod členských práv a povinností nelze považovat za darování, i když na základě jiných důvodů, než které uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí. Námitka dovolatelky, že členská práva a povinnosti v družstvu mají majetkový význam je oprávněná, avšak v dané věci v souvislosti s výše uvedeným je právně bezvýznamná.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod upravený v ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není dán a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu správné. Vady, uvedené v ust. 241 odst. 3 písm. a), b) o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková