ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.2633.2000.1
sp. zn. 33 Cdo 2633/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A.S. , proti žalovanému J.S. , o 152.683,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 257/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 1999 č.j. 22 Co 110/99-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 12. 1998 č.j. 17 C 257/97-117 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 143.000,- Kč se 17 % úrokem od 1. 11. 1997 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli v říjnu 1992 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 155.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do pěti let, vrátil však pouze 12.000,- Kč. Soud vycházel především z výpovědi svědků A.Č., J.Č. , Z.K. a R.T. , když při posuzování jejich věrohodnosti přihlédl k jejich vztahu k účastníkům řízení, k projednávané věci, k jejich rozumové a duševní úrovni a shledal, že tyto výpovědi jsou v souladu, vzájemně se doplňují a potvrzují tvrzení žalobkyně o existenci půjčky. Naopak žalovaným navržení svědci V.S. , L.S. a P.S. nic konkrétního o půjčce nevěděli. Za situace, kdy žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o půjčce, bylo podle soudu prvního stupně na žalovaném, aby prokázal, že žalobkyni půjčenou částku zaplatil; žalovaný však pouze popíral samotnou existenci půjčky. Pokud jde o částku 9.683,- Kč, které se žalobkyně domáhala z titulu investic vložených do opravy vozidla žalovaného, byla v této části žaloba s ohledem na promlčení uvedeného nároku zamítnuta.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 11. 1999 č.j. 22 Co 110/99-161 rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou nenapadeného zamítavého výroku potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání k otázce chybějícího přímého důkazu o tom, že žalobkyně mu půjčila peníze, neboť tato otázka se netýká řešení právních otázek, ale zjišťování skutkového stavu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry, že žalobkyně poskytla žalovanému půjčku ve výši 155.000,- Kč, z níž žalovaný žalobkyni dosud nevrátil částku 143.000,- Kč, ačkoliv tak měl učinit do 5 let od uzavření smlouvy. Kromě svědeckých výpovědí nasvědčují závěru o půjčce i žalobkyní předložené doklady o nákupu věcí (zejména automobilu zn. N. za 98.000,- Kč), když žalovaný neprokázal, že by měl k dispozici takovou částku. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně náležitě vypořádal s otázkou věrohodnosti výpovědí svědků a dostatečně vysvětlil, proč výpovědi svědků, kteří o půjčce nic nevěděli, nemohou samy o sobě uzavření smlouvy o půjčce zpochybnit.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že soud při hodnocení důkazů nerespektoval zásady §132 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr opřel o výpověď dcery a syna žalobkyně, o výpověď svědka K. a přítelkyně žalobkyně T. , a naproti tomu výpovědi svědků ze strany dovolatele odbyl tím, že pouze vypověděli, že o půjčce nic nevěděli. Podle jeho názoru je věrohodnost žalobkyně zpochybněna rozpory v jejích tvrzeních, na které dovolatel poukazoval již v odvolacím řízení. Dovolatel popírá existenci půjčky a domnívá se, že za situace, kdy svědci vypovídající ve prospěch žalobkyně jsou její příbuzní nebo blízcí, se měly oba soudy zabývat nejen okolnostmi půjčky ale i postupně měněnými údaji žalobkyně o osobách přítomných půjčce a také okolnostmi získání peněz, které byly na půjčku použity. Protože odvolací soud svůj závěr o existenci půjčky založil na nesprávném hodnocení důkazů a nevyslechl všechny svědky navržené žalovaným, navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolacího soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když žalovaný v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soud hodnotil provedené důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, nýbrž skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci. Jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení nějaké otázky právní.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání nejsou tedy ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. v daném případě splněny, a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová