ECLI:CZ:NS:2000:33.CDO.857.99.1
sp. zn. 33 Cdo 857/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce P. s.r.o., proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod spis. zn. 5 C 192/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 1998 č.j. 7 Co 2978/98 - 85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 15. září 1998 č.j. 5 C 192/97 - 71 zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatil žalobci částku 300 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení a zastavil řízení žalobce J. R. proti žalovanému na základě zpětvzetí žaloby J. R. podáním ze dne 10. 8. 1998. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne 28. 11. 1996 platná smlouva o budoucí kupní smlouvě, podle níž bylo možno nemovitosti zcela individualizovat z listu vlastnictví č. 374 a parcelních čísel uvedených ve smlouvě a podle závěru soudu skutečnost, že smlouva nevyhovuje požadavkům katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění, nečiní tuto smlouvu o budoucí kupní smlouvě neplatnou. Z tohoto právního závěru, že žalobce plnil žalovanému dle platné smlouvy, pak soud dovodil, že žalovanému nevzniklo plněním žalobce bezdůvodné obohacení a není důvod pro vrácení žalovaných 300 000 Kč podle ust. §451 odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. prosince 1998 č.j. 7 Co 2978/ 98 - 85 rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 200 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení, kterou žalobce požadoval po žalovaném, potvrdil a ve zbytku o zaplacení dalších 100 000 Kč s týmž úrokem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci P. s.r.o. částku 100 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení; rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích o zastavení řízení žalobce J. R. proti žalovanému a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi J. R. a J. V. zůstal nedotčen. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem P. s.r.o. a žalovaným. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřená mezi účastníky dne 28. 11. 1996 neobsahuje takové náležitosti, aby se mohla smluvní strana domáhat u soudu podle této smlouvy nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím, proto považoval soud tuto smlouvu za neurčitou, za smlouvu neplatnou z hlediska ust. §37 odst. 1 obč. zák. a neplatnou i z hlediska ust. §40 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek písemné formy /viz ust. §46 odst. 1 obč. zák./. Na základě tohoto právního závěru o neplatnosti předmětné smlouvy pak odvolací soud dovodil, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení z plnění bez právního důvodu. Odvolací soud žalobci ale nepřiznal požadovanou částku 300 000 Kč, když vyšel ze zjištění, že žalobce uhradil žalovanému ze svých prostředků jen 100 000 Kč, zatímco částka 200 000 Kč byla poskytnuta žalovanému J. R. z jeho privátních peněz, nikoliv z prostředků žalobce P. s. r. o.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. do části, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci P. s.r.o. částku 100 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení. Dovolatel namítá, že rozsudek v této části vychází z nesprávného právního posouzení odvolacím soudem v souvislosti s jeho hodnocením předmětné smlouvy o budoucí kupní smlouvě jako neplatné. Žalovaný má za to, že odvolací soud neprávně věc posoudil, když za důvod pro posouzení smlouvy jako neplatné považoval skutečnost, že smlouva neobsahovala údaje požadované ustanovením §5 zákona č. 344/1992 Sb. pro listiny, které jsou podkladem pro zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel se domnívá, že nelze klást na smlouvu o budoucí kupní smlouvě stejné nároky na obsah údajů jako na finální kupní smlouvu a má za to, že předmět kupní smlouvy byl dostatečně identifikován uvedením čísel parcel pozemků a čísel popisných budov a odkazem na konkrétní list vlastnictví. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je do výroku krajského soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. března 1997 do zaplacení v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do té části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně posoudil neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 28. 11. 1996.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, když odvolací soud aplikoval na danou věc ust.§37 odst. 1 a §40 odst. 1 obč. zák. ve srovnání s ust. §46 odst. 1 obč. zák. a ust. §39 obč. zák., v návaznosti na ust. §§5 a 20 katastrálního zákona č. 344/ 1992 Sb., v platném znění a dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě musí mít náležitosti požadované zákonem pro platnost kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena.
Podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Podle ust. §40 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
Ve smlouvě o budoucí smlouvě se podle ust. §50a obč. zák. musí účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Jedná-li se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti, je podstatnou náležitostí této kupní smlouvy podle ust. §588 obč. zák. její předmět a cena. Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu ( ust. §46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. §39 obč. zák. , podle jehož ustanovení je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází. Katastrální zákon č. 344/1992 Sb. v ust. §20 stanoví, že údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Podle ust. §5 cit. zák. musejí být pozemky v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, označeny parcelním číslem a názvem katastrálního území, ve kterém leží a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním, případně způsobem jejího využití, pokud se číslo popisné ani evidenční nepřiděluje. Dostatečná identifikace nemovitostí je zaručena uvedením těchto údajů ve smlouvě, tak aby nebylo možné zaměnit předmět smlouvy s jinými nemovitostmi.
Jde-li tedy o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu /srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdon 227/96 ze dne 31. 7. 1996, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145/. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V rozsudku ze dne 28. ledna 1998 sp. zn. 2 Cdon 1900/96, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 7/1998, s. 175, dovolací soud uvedl, že smlouva o převodu vlastnického práva k pozemkům, v níž není uvedeno parcelní číslo převáděných pozemků, je neurčitá a proto neplatná (§37 obč. zák.), a to i v případě, že pozemky jsou ve smlouvě individualizovány jiným způsobem. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Proto musí být individualizace nemovitostí provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti a v kterém katastrálním území jsou předmětem právního úkonu. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že na smlouvy o převodu nemovitostí, které podle zákona musí mít písemnou formu, je třeba klást vyšší nároky.
Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§161 o. s. ř.) ničeho na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, doplňovat či upřesňovat, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (§35 obč. zák.).
V dané věci účastníci zvolili k identifikaci předmětu budoucí smlouvy čísla parcel pozemků a čísla popisná budov a číslo listu vlastnictví. Takové vymezení předmětu budoucí smlouvy nevyhovuje ustanovení §50a obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu vůle. Citované ustanovení totiž požaduje, aby se předmět převodu jako jedna z podstatných náležitostí budoucí smlouvy sjednal přímo ve smlouvě.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu správné.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout ( §243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová