ECLI:CZ:NS:2000:4.TVO.101.2000.1
sp. zn. 4 Tvo 101/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. srpna 2000 stížnosti obžalovaných 1) G. M., 2) V. M., 3) H. M., 4) B. G., 5) M. G., 6) I. G., 7) P. G., 8) D. S. a 9) V. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. 9 Ntv 7/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obžalovaných G. M., V. M., H. M., B. G., M. G., I. G., P. G., D. S. a V. F. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. ř. tak, že prodloužil obžalovaným G. M., V. M., H. M., B. G., M. G., I. G., P. G., D. S. a V. F. lhůtu trvání vazby do 20. ledna 2000.
V zákonné třídenní lhůtě podali proti tomuto usnesení stížnost všichni obžalovaní.
Obžalovaný G. M., jehož stížnost odůvodnil jeho obhájce, pokládá napadené usnesení za nekonkrétní a zcela neodůvodněné ve vztahu k ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Podle něj vrchní soud vůbec neuvedl proč propuštěním obžalovaného na svobodu by bylo ztíženo či zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Obdobně není v usnesení odůvodněno, proč vrchní soud nadále shledává důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.
Obžalovaná V. M. ve své stížnosti zpochybnila důvody vazby, které byly shledány podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř., a podle jejího názoru není dán už ani jeden z těchto důvodů. Byly opomenuty její rodinné poměry, zejména skutečnost, že se musí starat o čtyři nezletilé děti, které jsou nyní v péči příbuzných. Nadto ani její sociální poměry, kdy měsíčně pobírá částku 10 500,- Kč, by jí ztěží umožnily útěk do zahraničí, jak se obával soud I. stupně. Dosavadní výkon vazby je pro ni do budoucna dostatečným ponaučením, nelze tudíž dovozovat, že by po propuštění na svobodu v trestné činnosti pokračovala.
Obdobně je koncipována stížnost obžalované H. M., která je matkou dvou nezletilých dětí, o něž se na svobodě sama stará, a tato skutečnost ji podstatnou měrou váže k místu trvalého bydliště. Z ničeho také neplyne, že by na svobodě měla v trestné činnosti pokračovat.
Obžalovaný G. B. namítl, že se trestné činnosti nedopustil, dosud mu také obžalobou ani soudem vina prokázána nebyla, a z prozatím provedených důkazů závěr o možné vině nevyplývá. Je vinou orgánů činných v trestním řízení, že se jim nepodařilo vyslechnout všechny svědky, kteří se zdržují v cizině, a nelze předpokládat, že by se okresnímu soudu do konce ledna 2001 podařilo tyto svědky předvolat a fakticky je vyslechnout. Tím dochází pouze k nedůvodnému prodlužování vazby nejen jeho, ale i jeho příbuzných. Vrchní soud také zcela pominul zjištění, že se sám dobrovolně přihlásil Policii ČR, aniž po něm v této době bylo pátráno.
Obžalovaná M. G. se především necítí být vinna žádným ze skutků, z jejichž spáchání je obviněna, a současně poukazuje na stav dokazování, kde svědkové, jichž bylo vyslechnuto asi 60, její vinu rovněž neprokazují. Další trvání vazby pokládá proto za nezákonné.
Obdobné výhrady uplatnil ve své stížnosti obžalovaný I. G. Úvahy Vrchního soudu v Praze o tom, že nadále trvají důvody vazby útěkové, pokládá za nedůvodné, stejně jako obavu, že by na svobodě v trestné činnosti pokračoval.
Obžalovaný P. G. vytýká napadenému usnesení, že je odůvodněno zcela povrchně a bez patřičné znalosti současného stavu řízení. Kromě toho se vrchní soud vůbec nezabýval zjištěním, zda jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 tr. ř. Pokud by tak učinil, musel by konstatovat, že zjištěné skutečnosti nenasvědčují závěru, že se obžalovaný dopustil trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Obdobné výtky jsou uplatněny i ve vztahu k ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., když není zdůvodněno, proč při případném propuštění obžalovaného na svobodu hrozí možnost zmaření nebo podstatného ztížení účelu trestního řízení. V této souvislosti poukazuje na velmi pomalý postup soudu I. stupně ve věci samé.
Obžalovaná D. S. zaměřuje stížnostní námitky do dosavadně provedeného dokazování, jehož výsledky neodůvodňují nejen její další vazbu, ale zpochybňují i její postavení před soud. Celé obvinění proti své osobě považuje za vykonstruované.
Obžalovaný V. F. vytýká napadenému usnesení závěr o existenci útěkové vazby, když z provedených důkazů vůbec neplyne, že by se jednak obžalovaný trestné činnosti dopouštěl, nadto na území Francie, když tyto závěry nemají v ničem oporu. Obžalovaný má řádné trvalé bydliště, na této adrese se také spolu se svou družkou a třemi nezletilými dětmi zdržuje. Vazba negativně ovlivňuje sociální situaci rodiny, nelze pominout ani to, že odloučení od dětí oboustranně citově jak je, tak obviněného, poznamenává. Pokud jde o obavu z pokračování v trestné činnosti, pak jde o pouhou hypotézu, která není řádně ničím doložena.
Všichni obžalovaní shodně navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno, návrh na prodloužení vazby zamítnut s tím, že budou z vazby propuštěni na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti všech obžalovaných nejsou důvodné.
Obžalovaní G. M., V. M. a H. M. jsou společně stíháni pod bodem 1) obžaloby Okresního státního zástupce v Litoměřicích pro trestné činy obchodování se ženami ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §246 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zák., trestný čin kuplířství ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §204 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), b), c) tr. zák., a účasti na zločinném spolčení ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §163a odst. 1 tr. zák. V bodě 2) obžaloby obžalovaní G. M. a V. M. pro trestný čin omezování osobní svobody ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §231 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák. V bodě 3) obžaloby samostatně obžalovaná H. M. pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zák. V bodě 4) obžaloby obžalovaný G. M. samostatně pro trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák. a §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. V bodě 5) obžaloby jsou společně stíháni obžalovaní B. G., M. G., I. G., P. G., D. S. a V. F. pro trestné činy obchodování se ženami ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §246 odst. 1, odst. 2, písm. a), b), c) tr. zák., kuplířství ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 a §204 odst. 1, odst. 2, odst. 3, písm. a), b), c) tr. zák. a účasti na zločinném spolčení ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a §163a odst. 1 tr. zák. V bodě 6) obžaloby jsou společně stíháni obžalovaní B. G., I. G. A P. G. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb. Trestní stíhání se nachází ve stadiu, kdy ve věci jedná soud I. stupně.
Obžalovaní G. M., V. M., H. M., M. G., I. G., P. G. A V. F. jsou ve vazbě od 20. 7. 1998, a to z důvodů tehdy uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. ř. ve znění účinném v době rozhodnutí o vazbě. Obžalovaní B. G. a D. S. jsou ve vazbě od 4. 9. 1998 ze stejných důvodů, přičemž v současné době jsou u všech obžalovaných shledávány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. ( ve znění zák. č. 166/1998 Sb.). Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř. tedy již u obžalovaných G. M., V. M., H. M., M. G., I. G., P. G. a V. F. uplynula.
Více než 15 dnů před uplynutím uvedené lhůty ( §71 odst. 6 tr. ř. ) navrhl předseda senátu soudu I. stupně prodloužení vazby.
Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud vazbu všech obžalovaných prodloužil do 20. 1. 2001.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud .
S rozhodnutím Vrchního soudu v Praze lze souhlasit v tom směru, že i v nynějším stadiu trestního stíhání jsou na straně obžalovaných dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí dostatečně konkrétně a přesvědčivě vyložil, v jakých okolnostech důvody vazby spočívají.
Existence některého z důvodů vazby uvedeného v ustanovení §67 odst. 1 tr. ř. představuje pouze conditio sine qua non postupu podle §71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že prodloužení vazby obžalovaných nad dva roky je v posuzovaném případě v souladu se zákonem.Lze souhlasit se závěry vrchního soudu, že se jedná o věc, kde je zapotřebí provádět rozsáhlé dokazování a která je obtížnější pro správné rozhodnutí, než jsou běžné věci spadající do věcné příslušnosti okresních soudů. V době podání obžaloby dne 8. 11. 1999 obsahoval spis 1 315 stran, přičemž obžalobou bylo k osobnímu výslechu navrhováno 68 svědků. Pokud je poukazováno na průtahy, které se vyskytly v řízení před soudem I. stupně, nelze po prostudování spisu těmto námitkám přisvědčit. K nařízení hlavního líčení předsedou senátu došlo dne 18. 2. 2000, tedy tři měsíce po nápadu věci, což vzhledem k obsáhlosti spisu a závažnosti žalované trestné činnosti nelze považovat za nepřiměřené, zejména v situaci, kdy do tohoto data byla průběžně nařizována neveřejná zasedání a opakovaně rozhodováno o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby na svobodu, přičemž spis byl v této souvislosti opakovaně předkládán soudu II. stupně k rozhodování o stížnostech obžalovaných. Vzhledem k okolnosti, že se řadě svědků, jejichž osobní výslech se jeví jako nezbytný, nepodařilo včas a řádně doručit předvolání k hlavnímu líčení, řada svědků, u nichž se toto doručení podařilo, pak z důvodu nekázně a bez omluvy k jednání nepřišla, což soud I. stupně zřejmě nemohl předvídat, bylo nutno hlavní líčení opakovaně odročovat. Z posloupnosti termínů hlavních líčení, jež se konala ve dnech 20. -31. 3. 2000, 15. - 26. 5. 2000 a 21. -29. 6. 2000, je patrno, že soud I. stupně postupoval při odročování věci systematicky a bez časových prodlev, soustředěně vede řízení k tomu, aby dokončil hlavní líčení.
Důvodná není ani ta námitka, že dosavadní stav dokazování vůbec neodůvodňuje postavení některých obžalovaných před soud, když v této souvislosti bylo také argumentováno ustanovením §67 odst. 2 tr. ř., s existencí jehož podmínek se podle stěžovatelů vrchní soud nezabýval a dostatečně nevypořádal. Citované ustanovení výslovně upravuje okolnosti vzetí do vazby či jejího prodloužení ve stadiu řízení přípravného, když v současné fázi jde o řízení před soudem, kde bude namístě zřejmě zohledňovat ustanovení §72 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud, aniž by na sebe atrahoval roli procesního soudu a předjímal hodnocení důkazů, je nucen reagovat na námitku o zcela nedůvodném postavení obžalovaných před soud poukazem nejen na výpovědi svědků ve stadiu přípravného řízení, ale i na řadu svědeckých výpovědí, jež byly učiněny u hlavního líčení, které tvrzení obžalovaných, specifikované výše, vyvracejí ( viz svědkyně E. T., P. D., svědek J. B. a další).
Vrchní soud v Praze správně usoudil, že propuštěním obžalovaných na svobodu by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Zejména vzhledem k rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro níž byli obžalovaní postaveni před soud a délce doby, po níž se jí měli dopouštět, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaných je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaných, kteří jsou nadto ohroženi uložením citelných trestů ( viz trestní sazba §163a odst. 1 tr. zák.).
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaných prodloužil. Bylo zohledněno, že charakter a rozsah této trestní věci vyžadují, aby měl soud I. stupně dostatečný prostor pro dokončení dokazování a rozhodnutí ve věci. Není možno pominout ani ten závěr vrchního soudu, že v prodloužení vazby zahrnuje i možné řízení před soudem II. stupně, čehož si musí být okresní soud při svém procesním postupu vědom. Doba do 20. 1 2001 je těmto požadavkům přiměřená. Ani v tomto směru nespatřuje Nejvyšší soud žádné pochybení, když vazba byla prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti neshledal nejvyšší soud stížnost obžalovaných G. M., V. M., H. M., B. G., M. G., I. G., P. G., D. S. a V. F. důvodnými, proto je podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 30. srpna 2000
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu