ECLI:CZ:NS:2000:4.TVO.143.2000.1
sp. zn. 4 Tvo 143/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2000 stížnost obžalovaného J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 5 Ntv 14/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Odůvodnění:
Citovaným usnesením prodloužil Vrchní soud v Praze podle §71 odst. 3 tr. ř. lhůtu trvání vazby obžalovaného J. Č. do 31. 3. 2001.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný J. Č. v zákonné lhůtě stížnost, která obsahuje výčet porušení procesních ustanovení, k nimž podle názoru stěžovatele v průběhu trestního řízení, jež je proti němu vedeno, došlo. Výtky však směřují zejména proti postupu státního zástupce ve fázi trestního řízení před podáním obžaloby. Z obsahu stížnosti, zejména v kontextu s přiloženým prohlášením nadepsaným "Nahrazení vazby slibem" lze dovodit, že se obžalovaný zřejmě domáhá zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i tu část řízení, která jeho vydání předcházela, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný J. Č. byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 1 Nt 281/98, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. ř. (v tehdy platném znění), v současnosti je nadále spatřován důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. (ve znění zákona č. 166/1998 Sb). Vazba počala dnem 2. 9. 1998. Naposledy bylo trvání vazby prodlouženo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 5 Ntv 10/2000, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 4 Tvo 99/2000, a to do 1. 12. 2000.
Na obžalovaného a další spolupachatele byla Městskému soudu v Praze podána obžaloba pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestný čin krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2, písm. b) tr. zák. V současné době se věc nachází ve stadiu, kdy soud I. stupně rozhodl rozsudkem dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 T 5/2000, jímž obžalovaného J. Č. uznal vinným v rozsahu podané obžaloby s úpravou právní kvalifikace trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. V sazbě §234 odst. 2 tr. zák. byl obžalovanému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které bude předloženo Vrchnímu soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky především zjistil, že návrh na prodloužení lhůty trvání vazby byl podle §71 odst. 5 tr. ř. podán osobou, jež je k tomu dle zákona oprávněna, nadto ve lhůtě, která konvenuje ustanovení §71 odst. 6 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Praze nelze vytknout pochybení, pokud rozhodl tak, že lhůtu k trvání vazby obžalovaného prodloužil do 31. 3. 2001, neboť pro tento postup měl splněny zákonné podmínky §71 odst. 3 tr. ř.
Především je třeba konstatovat, že úvaha o přetrvávajícím důvodu vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. má oporu v obsahu spisu. Obžalovaný není občanem České republiky, přičemž v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by mu v žádném případě nemohlo být zabraňováno v tom, aby území České republiky opustil. Trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, který byl obžalovanému, byť nepravomocně uložen, je vysokým trestem, a tato reálná hrozba posiluje důvodnost obavy, že by se na svobodě trestnímu stíhání vyhýbal a před hrozícím trestem se skrýval.
Při přezkoumání postupu soudu I. stupně od doby, kdy došlo k prodloužení vazby shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze do 1. 12. 2000, nezjistil Nejvyšší soud České republiky nic, co by nasvědčovalo úvaze o možných zaviněných průtazích v řízení, liknavém a nesoustředěném postupu soudu. Naopak věc byla souvisle vyřizována a nelze klást soudu I. stupně k tíži jistou časovou prodlevu, k níž v souvislosti s vyhotovováním písemného rozsudku v této obtížné trestní věci nezbytně muselo dojít. Je třeba poznamenat, že jde o věc, jež se svou obtížností poněkud vymyká obvyklému rozsahu a stupni obdobných případů, které jsou projednávány krajskými soudy jako soudy I. stupně.
S napadeným rozhodnutím je nutno se ztotožnit i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obžalovaného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. Jak již bylo uvedeno, u obžalovaného J. Č. shledal jak Městský soud v Praze tak Vrchní soud v Praze nadále důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k okolnostem nyní projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být spáchána, jakož i následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného, kterému byl uložen citelný trest, a ačkoli rozsudek není dosud pravomocný, obžalovanému již reálně hrozí.
Napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného J. Č. prodloužil. Bylo zohledněno, že charakter a rozsah této trestní věci vyžadují, aby soud II. stupně, který bude o odvolání obžalovaného rozhodovat, měl dostatečný časový prostor k nastudování obsáhlého spisu a rozhodnutí ve věci samé. Doba do 31. 3. 2001 je uvedeným požadavkům zcela přiměřená. Ani v tomto směru tedy Nejvyšší soud České republiky nespatřuje žádné pochybení, když vazba byla prodloužena jen na nezbytně nutnou dobu.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti neshledal Nejvyšší soud České republiky stížnost obžalovaného J. Č. důvodnou a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. prosince 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná