ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.126.2000.1
sp. zn. 4 Tz 126/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 2. srpna 2000 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. K., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 6 ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS:OV6-1098/97, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek §272 tr. ř., rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 6 ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS:OV6-1098/97, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení se z r u š u j e. Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 6 se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Vyšetřovatel České republiky Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 6 rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS: OV6-1098/97, tak, že podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro trestné činy omezování osobní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle sděleného obvinění měl dopustit tím, že
- dne 29. 3. 1997 kolem 07.00 hod. v P. 6, ul. B. č. 391/25 nechal odstranit provizorní schodiště vedoucí ke vstupním dveřím domu, kde se zdržovala Ing. M. K., aby jmenovaná nemohla dům opustit a nemohla se obviněnému pokusit zabránit v dalším jednání,
- téhož dne a tamtéž společně s dalšími nejméně pěti dosud neztotožněnými muži vyrazil dveře vedoucí do zadního traktu zmíněného domu, ze kterého potom vynosili ven stavební materiál, a část zařízení domu, které bylo majetkem Ing. M. K. a jejího manžela J. V., tyto věci poté poblíže domu poškodili nebo zničili,
- dne 5. 4. 1997 kolem 07.00 hod, na stejném místě společně s dalšími pěti dosud neztotožněnými muži, vyrazil dveře do obytných místností, které užívala Ing. M. K. a J. V., z těchto místností poté vynosili ven část bytového zařízení, které poblíže domu zničili či poškodili a způsobili tak jmenovaným škodu přesahující částku 200 000,- Kč.
Vyšetřovatel v napadeném usnesení dospěl k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata ani jednoho ze shora uvedených trestných činů, neshledal také důvod pro postoupení věci, proto aplikoval ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 1999.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. K. Z napadeného usnesení je patrno, že vyšetřovatel velmi podrobně hodnotil okolnosti majetkoprávní povahy, jež mezi obviněným a poškozenými vznikly ve vztahu k uvedené nemovitosti v P. 6, B. ul. č. 391. Podle stížnosti pro porušení zákona vyšetřovatel zcela oprávněně konstatoval, že obviněný byl v kritické době nezpochybnitelným majitelem nemovitosti, přičemž k vyřešení této otázky učinil příslušná skutková zjištění a tomu odpovídající adekvátní právní závěry. Oprávněně tak dospěl k závěru, že poškozená Ing. K. nebyla omezována na osobní svobodě. Zastavení trestního stíhání ve vztahu k ustanovením §231 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §238 odst. 1, odst. tr. zák. je po věcné stránce v souladu se zákonem.
K objasnění trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. však vyšetřovatel řádně neobjasnil skutkový stav. Ve spise je založen seznam věcí, jak jej sepsali poškození, který vypovídá o tom, že některé věci měly být odcizeny, některé zničeny. Objektivně však žádný důkaz o tom, zda a které věci byly poškozeny či zničeny dosud učiněn nebyl. Byť byla k řízení přibrána znalkyně, která měla posoudit cenu odcizených věcí a rozsah způsobené škody na věcech poškozených, k vypracování znaleckého posudku, byť částečně vinou poškozených, nedošlo. Vyšetřovatel však neopatřil ani žádný jiný důkaz, z něhož by mohl odpovědi na tyto základní otázky dovodit.
Bez povšimnutí vyšetřovatele zůstala také skutečnost, že v souvislosti s oběma zákroky obviněného byla na místo přivolána policie, která zjišťovala totožnost přítomných osob, takže se podařilo zjistit majitele firmy, která vyklízení věcí prováděla, jednak totožnost jedné z osob, která se na tomto vyklízení přímo podílela. Ani jedna z takto zjištěných osob však nebyla jako svědek vyslechnuta, ač jejich svědectví pro objektivizaci rozsahu škody bylo nezbytně nutné. Pokud tedy vyšetřovatel za stávající důkazní situace trestní stíhání zastavil, učinil tak předčasně, aniž řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyslovil, že napadeným usnesením byl podle §268 odst. 2 tr. ř. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a Nejvyšší soud poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §172 odst. 1 tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li tento skutek trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Uvedenými zákonnými ustanoveními se vyšetřovatel důsledně neřídil, když je třeba přisvědčit stížnosti pro porušení zákona v tom závěru, že dokazování zůstalo neúplné a kusé. V odůvodnění napadeného usnesení, v pasáži, jež se týká objasnění okolností vztahujících se k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák., vyšetřovatel uvádí, že vyšetřováním nebylo zjištěno, že by věci, které byly z objektu stěhovány, byly úmyslně poškozovány či odcizeny. Dále argumentuje tím, že ve věci byla přibrána znalkyně z oboru ekonomiky JUDr. M. J., aby posoudila výši škody, která měla poškozeným na věcech vzniknout. Ač byl J. V. vyzván, aby upřesnil popis věcí, které mu byly z nemovitosti vystěhovány, přes veškeré urgence tak opakovaně neučinil a popis věcí nedodal. K předložené fotodokumentaci znalkyně uvedla, že má pouze ilustrační charakter, stav předmětů a jejich poškození, případně stáří, z nich není patrné a není zřejmé, zda jde o předměty dotčené trestnou činností či materiál vlastníkům zachovalý. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem pak znalkyně znalecký posudek nevypracovala.
Uvedená tvrzení jsou pravdivá jen zčásti. Z obsahu spisu je patrno, že znalkyně opakovaně písemně vyzývala poškozeného J. V. ke spolupráci stran specifikace poškozených věcí v rozsahu, který pro vypracování příslušného znaleckého posudku považovala za nezbytný. Z obsahu spisu, a to vyjádření znalkyně, je patrno, že takovýto seznam věcí však poškozený J. V. znalkyni dne 26. 8. 1999 (č. l. 16 spisu) předal. Okolnost, že znalkyně měla na specifikaci předmětů, zejména ve vztahu k datu jejich nákupu, pořizovací hodnotě apod., další požadavky, měla vést vyšetřovatele, zejména poté, co mu znalkyně tyto skutečnosti sdělila, k výslechu poškozeného, trpělivě zaměřeného na specifikaci jednotlivých položek tak, aby učiněná zjištění konvenovala požadavkům znalkyně. U předmětů, u nichž by se takto nepodařilo požadované údaje zjistit, musí znalec při vypracování posudku vycházet zpravidla z cen srovnatelných předmětů, jež jsou na trhu k dostání, nicméně stanoví alespoň minimální cenu, z níž je posléze při určování celkové výše způsobené škody možno vycházet. V tomto směru bude tedy nutné znovu poškozeného J. V. k seznamům, jež jsou ve spise založeny na č. l. 131-134, vyslechnout, a pokusit se provést specifikaci jednotlivých položek v intencích výše uvedených. Teprve poté bude možné věc předložit znalci s požadavkem na vypracování znaleckého posudku.
Nejvyšší soud je dále toho názoru, že dosud provedený výslech obviněného právě ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. nebyl proveden úplně a vyčerpávajícím způsobem. Ve své výpovědi ze dne 10. 11. 1999 (č. l. 29-31) obviněný uvedl, že ve vnitřních prostorách domu nebyly žádné věci, které by nasvědčovaly tomu, že se v objektu trvale bydlí. Pokud byly vystěhovávány osobní věci poškozených, pak šlo o dvě dřevěné postele s matracemi v hodnotě 500,- Kč, dřevotřískovou skříň s pracovním šatstvem, hrnec na vaření vody, skleničky a hygienické potřeby, ručník, mýdlo, kartáčky na zuby. Nic dalšího v objektu nebylo. Z fotografií, které jsou ve spise založeny na č. l. 77-99 je však patrno, že v domě byla zařízená kuchyň, obývací pokoj s mnoha kusy nábytku, knihami, apod., přičemž fotografie byly pořízeny Policií ČR - Místním oddělením v Břevnově dne 31. 3. 1997, jak je patrno z úředního záznamu, který vyhotovil pprap. S. (č. l. 186-187 spisu). Z těchto fotografií je možno zjistit, že došlo k vystěhování věcí v daleko větším rozsahu, než obviněný ve své výpovědi připustil, přičemž by mu měly být zmíněné fotografie předloženy a obviněný by měl být jednak vyslechnut k tomu, co dokumentují, jednak k nesrovnalostem ve své původní výpovědi, a veden k vysvětlení případných rozporů.
Pokud vyšetřovatel v napadeném usnesení konstatuje, že se nepodařilo zjistit totožnost mužů, kteří obviněného doprovázeli, a kteří se na vystěhovávání věcí podíleli, přehlédl, že ve spise je zpráva nstržm. L. z Policie ČR - Místní oddělení v Břevnově ze dne 3. 4. 1997 (č. l. 188), z níž je patrno, že práce prováděla stavební firma S. se sídlem v P. 4, K L. 8. Bude nutno majitele firmy vyslechnout k tomu, v jakém složení pracovala pracovní četa, kterou si u firmy na kritický den objednal obviněný. Pro bližší identifikaci pracovníků poslouží i přesné státní poznávací značky nákladních aut, která byla na místě, a jež jsou ve zmíněném záznamu rovněž uvedena. Rovněž bude třeba doplnit řízení o výslech svědka L. T., který byl jedním z pracovníků firmy S., k tomu, co, v jakém rozsahu, jak a kam bylo pracovníky firmy z domu stěhováno, včetně toho, jak pracovníci firmy s věcmi zacházeli, případně jakých pokynů se jim v tomto ohledu od obviněného dostalo.
Z dosud učiněných závěrů je zřejmé, že dosavadní stav dokazování zdaleka nevyčerpal všechny možnosti v tom směru, aby byla skutková zjištění úplná a bez důvodných pochybností, že dokazování bude nutno podstatným způsobem doplnit a že tudíž závěr vyšetřovatele o tom, že je třeba trestní stíhání zastavit, neboť nejde o trestný čin, je přinejmenším předčasný.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením vyšetřovatele ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. ČVS:OV6-1098/98, byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Je třeba pro úplnost poznamenat, že usnesení bylo nutno zrušit jako celek, neboť trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. měl být spáchán s ostatními původně stíhanými trestnými činy v jednočinném souběhu, rozhodnutí pouze o této právní kvalifikaci z tohoto důvodu nebylo možné. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Policii ČR - Obvodnímu úřadu vyšetřování pro Prahu 6 s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud mohl toto rozhodnutí v neprospěch obviněného učinit při dodržení procesních podmínek §272 tr. ř., když tento postup navrhl ministr spravedlnosti České republiky ve stížnosti pro porušení zákona, kterou podal do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud rozhodl o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání.
Vyšetřovatel doplní dokazování v rozsahu, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podrobně zmiňuje, a teprve po takto doplněném dokazování vyhodnotí znovu všechny důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž podle jeho výsledků zvolí odpovídající procesní postup.
Pro úplnost je třeba citovat ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. podle něhož orgán, jemuž věc byla přikázána, je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á