ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.191.2000.1
sp. zn. 4 Tz 191/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 4 To 658/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. 6 T 151/99, byl J. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době od 13. 5. 1998 do 4. 1. 1999 v Brně, jako strážný bezpečnostní agentury A. F., pověřený střežením objektu firmy Q. B., a. s., L. t. 1a), neoprávněně používal k soukromým účelům telefonní linky firmy Q., a z telefonních linek volal na zábavné erotické linky, a takto odcizoval telefonní impulsy, čímž za uvedené období způsobil firmě Q. B., a. s. škodu ve výši nejméně 24 920,- Kč. Za to mu byl v sazbě §247 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl měsíce. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené firmě Q. B., a. s., způsobenou škodu ve výši 24 920,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný J. D. Z podnětu jeho odvolání rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 3 To 658/99, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného pro shora popsaný skutek od obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, neboť skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou firmu Q. B., a. s., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného J. D. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., §226 písm. b) tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že nalézací soud pochybil, pokud obviněného J. D. uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 tr. zák., neboť náležitě nevyhodnotil tu okolnost, že telefonní hovor nelze považovat za " věc" ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák., ale že jde o telekomunikační službu poskytovanou oprávněnou právnickou osobou za úplatu. Tato skutečnost je významná z hlediska úvah, zda je naplněna skutková podstat těch majetkových trestných činů, jejichž znakem je "věc". Na pochybení nalézacího soudu však odvolací soud reagoval vadně, pokud obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je správně argumentována rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky z 6. 8. 1998, sp. zn. 3 Tz 71/98, které se touto problematikou zabývalo, jakož i důvody, proč nelze jednání obviněného právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Na druhé straně však odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že toto jednání nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ve stížnosti pro porušení zákona je poté doslovně převzata argumentace Městského soudu v Brně s tím, že s těmito závěry se předkladatel stížnosti nemůže ztotožnit. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že kolegové obviněného D., R. D. a V. H. jednoznačně uvedli, že v objektu strážnice byly telefony, přičemž strážní byli zaměstnavatelskou organizací poučeni o tom, že tyto telefony nesmějí používat pro své soukromé potřeby. Obviněný D. sice výslovně neuvedl, že by mu zaměstnavatelem bylo zakázáno používat telefon k soukromým hovorům, avšak z jeho výpovědi vyplývá, že si takovéto okolnosti byl vědom. Na podzim 1998 byl ekonomickou ředitelkou Z. K. upozorněn na zneužívání telefonů umístěných ve vrátnici. Je tedy nepochybné, že obviněný užíval telefon přes zákaz zaměstnavatele pro své soukromé potřeby, na dotaz ekonomické ředitelky toto jednání popřel, a takovým jednáním se ke škodě zaměstnavatele obohacoval. Toto jednání vykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Pokud by odvolací soud náležitě přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, musel by jej v celém rozsahu zrušit podle §258 odst. 1 písm. d) tr. zák. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit nalézacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud neměl přesvědčivé důvody pro to, aby po zrušení rozsudku sám rozhodl zprošťujícím výrokem.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud české republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 3 To 658/99, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §226 písm. b) tr. ř., v řízení jež mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněného J. D. Podle §269 odst. 2 tr. ř. dále navrhl zrušení napadeného rozsudku s tím, aby Nejvyšší soud věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě uvedené v §272 tr. ř. v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl úplná a vyčerpávající skutková zjištění, na jejichž základě však nedospěl ke správnému právnímu posouzení věci. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v napadeném rozsudku správně a přesvědčivě vyložil (v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 3 Tz 71/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1999 - trestní část), proč nelze telefonní hovor pokládat za "věc" ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., přičemž právě přisvojení si cizí věci je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. Při neexistenci všech zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu pak důvodně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu.
Odvolací soud se také obsáhle zabýval posouzením, zda obviněný mohl jednáním, jež bylo v konkrétním případě prokázáno, naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a dospěl k závěru, že užití této právní kvalifikace by bylo v projednávané věci neadekvátní. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje, přičemž pro přiléhavost užité právní argumentace s ní plně ztotožňuje a pro úplnost na ni proto také odkazuje.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
V posuzované věci se odvolací soud zabýval a vypořádal s otázkami rozhodnými pro posouzení, zda došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu z hlediska existence jejích jednotlivých zákonných znaků. Dospěl k závěru, že o takovýto trestný čin by obecně mohlo jít vzhledem k tomu, že jednak došlo ke vzniku škody, jednak k obohacení pachatele ke škodě cizího majetku. Při rozboru objektivní stránky tohoto trestného činu připustil, že obecně by mohlo být spatřováno podvodné jednání v opomenutí uvést (zamlčení) podstatné skutečnosti ve smyslu §250 tr. zák. v tom, že pachatel neoznámí zaměstnavateli skutečnost, že uskutečnil soukromý hovor, nechá jej, aby tento hovor zaplatil, jako by jej uskutečnil sám, nebo jako by byl hovor vykonán k jeho užitku, čímž se pachatel současně obohatí, protože hovor nemusí sám platit.
V posuzovaném případě však, kdy zaměstnanci měli zaměstnavatelem umožněn přístup k telefonnímu přístroji a jeho využívání, aniž by byly blíže vymezeny podmínky, za kterých je možno telefonovat soukromě, zejména pokud jde o otázky hrazení hovorného a zavázání zaměstnance, aby v případě, že použije telefon k soukromému hovoru, tuto skutečnost zaměstnavateli hlásil, neohlášení telefonního hovoru k soukromým účelům nemá charakter podvodného jednání - zatajení podstatných skutečností ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zák.
Tvrzení odvolacího soudu o tom, že užívání telefonu zaměstnanci k soukromým účelům nebylo ze strany zaměstnavatele dopředu upraveno, má oporu v provedených důkazech. Především svědek V. J., jehož výpověď byla v hlavním líčení za podmínek §211 odst. 1 tr. ř. k důkazu přečtena, a který pracuje jako vedoucí provozovny firmy A. F., nepotvrdil, že by zaměstnanci této firmy byli výslovně upozorňováni a poučováni o zákazu soukromých telefonátů. Tento svědek uvedl, že zaměstnanci firmy byli o svých povinnostech, vážících se v obecné rovině k řádnému plnění povinností vyplývajících z pracovního poměru, poučování speciální Směrnicí, s jejímž obsahem byli seznamováni. Tato Směrnice, která je součástí trestního spisu, a jíž byl podle §213 odst. 1 tr. ř. proveden listinný důkaz, neobsahuje žádné výslovné ustanovení o způsobu užívání telefonů, dělení telefonátů na soukromé a služební, případně způsob evidence takovýchto hovorů a jejich úhradu, pokud by šlo o hovor soukromý. Jediné výslovné ustanovení v části "Strážnému je při výkonu služby zakázáno" zapovídající jakoukoli manipulaci s majetkem či zařízením zákazníka, který se nachází ve střežených prostorech (např. používat PC, TV apod.), zřejmě nebude oním ustanovením, jež by zdůvodňovalo úvahu o úpravě zákazu soukromých telefonátů. Jednak je třeba odlišit místo výkonu práce strážného, jímž je podle citované Směrnice budova hlavní vrátnice, v níž se také předmětné telefonní přístroje nacházely, od tzv. střežených prostor, nadto demonstrativní výčet zakázaných činností jednoznačně vymezuje povahu zakázaných manipulací s majetkem zákazníka, a ta je zásadně odlišná od telefonátů.
Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že obviněný D. byl zaměstnancem bezpečnostní agentury A. F., která prováděla ostrahu objektu pro firmu Q. B., a. s., jejíž zaměstnankyní byla Z. K. Jak z obsahu již citované Směrnice, tak z obsahu pracovní smlouvy mezi zaměstnancem a bezpečnostní agenturou, která je rovněž součástí trestního spisu, a kterou byl také proveden listinný důkaz, nevyplývá, že by zaměstnanec A. F. byl služebně podřízen zaměstnancům jiné organizace, že by byl povinen respektovat příkazy a pokyny zaměstnance takovéto jiné organizace, byť by šlo o firmu, pro níž je ostraha jeho zaměstnavatelskou organizací vykonávána (zejména při nedostatku písemného ujednání ve smyslu §38 odst. 4 zák. práce). To je třeba uvést k argumentaci obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž Z. K. upozorňovala obviněného na podzim roku 1998 na zneužívání telefonů umístěných ve vrátnici, což mělo být pro obviněného relevantním a zavazujícím pokynem k tomu, aby sám telefon k soukromým hovorům neužíval. Pro úplnost je třeba poukázat na tu část svědecké výpovědi zmíněné svědkyně, v níž podrobně uvedla, že problémy s nadměrným telefonováním na vrátnici byly již v září 1997, kdy vzniklo podezření ze zneužívání telefonů jiným konkrétním zaměstnancem firmy A. F. Přesto tato skutečnost nevedla k upřesnění podmínek užívání telefonů mezi oběma organizacemi, ani k upřesnění citované Směrnice či k potřebné specifikaci obsahu pracovní smlouvy, byť obviněný uzavřel pracovní poměr až 15. 12. 1997.
Je třeba konstatovat, že k tomu, aby bylo možno neoprávněné telefonování podle stávající trestní úpravy postihnout, bude nutno, aby zaměstnavatel dopředu stanovil pro zaměstnance podmínky užívání účastnické stanice k soukromým účelům. Pak by mohl trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. záležet v tom, že zaměstnavatel povolí užívat svou účastnickou stanici k soukromému telefonování za předpokladu, že takové hovory bude zaměstnanec hlásit a po zjištění jejich ceny je zaměstnavateli zaplatí jako úhradu za zaplacené hovorné. V takovém případě, pokud zaměstnanec zamlčel některý hovor se záměrem se takto ke škodě zaměstnavatele obohatit, by šlo o zamlčení podstatných skutečností ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr.zák. Majetkovou dispozicí učiněnou v důsledku neznalosti podstatných skutečností zaměstnavatelem by bylo to, že neuplatnil domluvený nárok na náhradu vynaložených nákladů.
Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že Krajský soud v Brně správně podle §254 odst. 1 tr. ř. splnil svou přezkumnou povinnost, důvodně také napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám nově za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl zprošťujícím výrokem při užití ustanovení §226 písm. b) tr. ř. Pro úplnost je třeba uvést, že zřejmě vadně bylo užito pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že veškerá skutková zjištění nalézacího soudu jsou shledávána úplnými a správnými, na jejichž závěrech odvolací soud nic neměnil a plně z nich vycházel. Byla-li vada rozsudku soudu prvního stupně důvodně shledávána pouze v nesprávném právním posouzení skutku a porušení ustanovení trestního zákona, měl být rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Tuto vadu však Nejvyšší soud vzhledem k převaze zájmu na stabilitě soudních rozhodnutí nepovažoval za významnou pro vyslovení porušení zákona v tomto výroku.
Nejvyšší soud poté co shledal, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 3 To 658/99, nebyl porušen zákon, podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. D. N.