ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.224.2000.1
sp. zn. 4 Tz 224/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. H. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. J. P. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných J. M., a J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 8 To 202/99, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 107/98, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 8 To 202/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněných J. M. a J. K.
Tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 2 T 107/98, se zrušují . Zrušují se též další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněných J. M. a J. K. pro skutek spočívající v tom, že společně dne 15. 4. 1997 v odpoledních hodinách v K. na ul. M. neoprávněně vnikli na dvůr rodinného domu č. 2325 bez souhlasu jeho majitelů J. a L. K., kam přijeli s traktorem a hodlali odsud odvézt vlečku, na dvoře setrvávali i poté, co je L. K. z něho opakovaně vykazovala, a když se jim v odvozu vlečky snažila zabránit tím, že si stoupla před traktor, uchopili ji oba za ruce, násilně ji odtáhli, přitlačili k zemi tak, že ji koleny tlačili na její záda a zde, přestože je stále ze dvora vykazovala a přes její odpor ji násilně drželi až do doby, než traktor s vlečkou a dosud nezjištěným řidičem ze dvora domu odjeli,
neboť se na něj vztahuje ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 2 T 107/98, byli obvinění J. M. a J. K. uznáni vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit jednáním, které bylo popsáno ve výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu. Oběma obviněným byly uloženy úhrnné tresty odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jejichž výkon byl každému podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
K odvolání obou obviněných Krajský soud v Brně, coby soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 8 To 202/99, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl na základě stejného skutkového stavu tak, že oba obviněné uznal vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Za to jim uložil peněžité tresty ve výměře 3 000,- Kč spolu s náhradními tresty odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných. Konstatoval, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6, §257 písm. b), §223 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1998. Poukázal dále na to, že oba obvinění nebyli doposud soudně trestáni a jednání, pro které byli uznáni vinnými rozsudkem odvolacího soudu vzhledem k překvalifikaci, se dopustili dne 15. 4. 1997, tedy před dnem vyhlášení amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Vzhledem k novému právnímu posouzení jednání obviněných a znění čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 mělo být trestní stíhání obviněných podle §257 písm. b) tr. ř. zastaveno v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., když nebyli z amnestie vyloučeni.
V závěru proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud výše zmíněné porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, dále podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil, a to včetně navazujících rozhodnutí, a poté podle §271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
V prvé řadě je třeba ale uvést, že odvolací soud postupoval plně v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když konstatoval, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, má oporu v provedeném dokazování a rovněž samotné hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Pokud tedy odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti dospěl k závěru, že skutková zjištění obsažená v rozsudku okresního soudu jsou správná, učinil tak důvodně a v souladu se zákonem. Taktéž proti jeho závěrům ohledně právní kvalifikace jednání obou obviněných nelze nic namítat. V odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč nesouhlasí s právním hodnocením skutku, jak jej učinil soud prvního stupně a z jakých důvodů pokládá za výstižnější posouzení viny obviněných podle ustanovení o trestných činech porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Při zohlednění stanoviska intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ke stížnosti pro porušení zákona lze sice připustit, že obvinění svým jednáním mohli naplnit formální znaky kvalifikovaných skutkových podstat uvedených trestných činů, ale odvolací soud správným a citlivým posouzením materiální stránky těchto trestných činů dospěl k závěru, že vzhledem ke specifickým okolnostem nastalým při jejich spáchání nejsou naplněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.). Proto i Nejvyšší soud konstatoval, že vůči učiněným skutkovým závěrům, ale i zmíněné části právních závěrů odvolacího soudu nemá námitek, když je pokládá za správné a v souladu se zákonem, přičemž proti nim žádné námitky nebyly vzneseny ani v podané stížnosti pro porušení zákona.
Za daného právního hodnocení skutku pak byl odvolací soud povinen posoudit, zda se na osoby obviněných J. M. a J. K. nevztahuje aboliční část rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, neboť skutek byl spáchán před dnem jejího vyhlášení, a to 15. 4. 1997.
Podle čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 bylo nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně před dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky.
V čl. IV téhož rozhodnutí o amnestii pak bylo stanoveno, ve kterých případech, na které osoby, a na jaké trestné činy se aboliční ustanovení této amnestie nevztahuje.
Pachatel trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Pachatel trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. může být potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Vzhledem k tomu že z obsahu čl. IV rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 vyplynulo, že jmenovaní obvinění nejsou z její aplikace vyloučeni, byl odvolací soud povinen postupem podle §257 písm. b) tr. ř. odvoláními obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání obviněných zastavit s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy proto, že to nařídil prezident republiky, uživ svého práva udílet amnestii. Pokud tak odvolací soud neučinil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a sám znovu ve věci rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné uznal vinnými abolovatelnými trestnými činy a uložil jim tresty, porušil v těchto ustanoveních zákon v neprospěch obviněných.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že ve výroku napadeného rozsudku je uvedeno, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoli podle smyslu a obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je evidentní, že záměrem bylo užití ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť pochybení bylo shledáno pouze v použité právní kvalifikaci a nikoli ve skutkovém zjištění. Uvedené formálně právní porušení ustanovení trestního řádu, které by samo o sobě nebylo důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, bylo možné napravit s ohledem na již výše uvedené zásadní pochybení, jehož se Krajský soud v Brně dopustil.
Na základě všech konstatovaných argumentů a závěrů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. 8 To 202/99, byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 3 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil rovněž jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 2 T 107/98, včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušené rozsudky obsahově navazovala, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak sám ve věci rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněných pro předmětný skutek podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil, neboť se na něj vztahuje ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, bude v trestním stíhání pokračováno.
V Brně dne 12. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. F. H.