ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.240.2000.1
sp. zn. 4 Tz 240/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 12. prosince 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. H. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. J. P. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Z. S., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Praha - východ, pracoviště Čelákovice, ze dne 25. 4. 2000, ČVS: OVPY-51/20-2000, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle §272 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Praha - východ, pracoviště Čelákovice, ze dne 25. 4. 2000, ČVS: OVPY-51/20-2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §171 odst. 1 tr. ř. ve prospěch i neprospěch obviněného Z. S.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Praha - východ, pracoviště Čelákovice, se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Praha - východ, pracoviště Čelákovice, ze dne 25. 4. 2000, ČVS: OVPY-51/20-2000, byla podle §171 odst. 1 tr. ř. postoupena trestní věc obviněného Z. S. Městskému úřadu v Brandýse nad Labem, neboť nejde o trestný čin, ale jde o skutek, který by mohl být posouzen jako přestupek. Skutek, který byl až do té doby stíhán jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. spočíval v tom, že obviněný dne 28. 8. 1999 v přesně nejištěné době, na zahradě v místě svého trvalého bydliště, fyzicky napadl poškozenou D. H., přičemž jí měl způsobit poranění páteře s následnou dobou léčení do 29. 11. 1999. Výše citované usnesení nabylo právní moci dne 3. 5. 2000 (nikoli dne 5. 5. 2000, jak je chybně uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona a vyznačeno na předmětném usnesení).
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Z. S. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení §171 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž poukázal na rozporné výpovědi obviněného a poškozené ohledně průběhu vzájemného konfliktu. Dále zdůraznil, že z odůvodnění rozhodnutí o postoupení věci není zřejmé, které skutečnosti vyšetřovatel vzal za základ svého rozhodnutí a které naopak pokládal za nepravdivé či nevěrohodné. Nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, konkrétně výslechy svědků, kteří by mohli přispět k objasnění věci, nebyly ani opatřeny důkazy další, např. videozáznam pořízený manželkou obviněného. Vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví nebyl v otázce zranění poškozené jednoznačný a bylo tudíž třeba uvážit postup podle §109 tr. ř., k čemuž nedošlo. Závěr, k němuž vyšetřovatel nakonec dospěl, nebylo možné učinit bez náležitého objasnění skutku a míry zavinění na jeho spáchání, jakož i náležitého zjištění zranění poškozené utrpěného v důsledku fyzického napadení obviněným. Za zcela nepřezkoumatelnou stěžovatel označil tu část odůvodnění napadeného usnesení, v níž vyšetřovatel uvedl, že i jednání poškozené vykazuje znaky přestupku.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud výše citované porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, napadené usnesení vyšetřovatele podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a poté postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen v podstatě v těch směrech, jak je to namítáno stěžovatelem.
Nejvyšší soud musí přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podstata porušení zákona spočívá v tom, že vyšetřovatel učinil rozhodnutí o postoupení věci orgánu projednávajícímu přestupky, aniž náležitě zjistil skutkový stav. Vyšetřovatel v odůvodnění napadeného usnesení pouze ocitoval podstatný obsah výpovědí obviněného, jeho manželky a poškozené a taktéž závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, aniž by opatřené důkazy jakkoli zhodnotil a na základě tohoto hodnocení stanovil, jaká skutková zjištění pokládá za prokázaná a proč. Vyšetřovatel se pouze omezil na konstatování, že společenská nebezpečnost obviněného nedosahuje takové intenzity, aby toto jednání mohlo být posuzováno jako trestný čin ublížení na zdraví. K tomu je třeba uvést, že vyšetřovatel zde nerozlišil obecně stupeň společenské nebezpečnosti činu (§3 tr. zák.), od jednoho z jeho prvků, kterým mj. je osoba jeho pachatele. K obdobné úvaze ale vyšetřovatel ani nemohl přistoupit a to kvůli již zmíněnému nezjištění skutkového stavu. Jako jednu z příčin pak lze označit další pochybení v postupu vyšetřovatele (§164 odst. 2 tr. ř.), kdy ve věci nebyli vyslechnuti všichni svědci, kteří by mohli přispět k jejímu objasnění. Jedná se především o výslech rodičů poškozené manželů P., případně syna poškozené na jedné straně, ale též o výslech dcery obviněného, která se v kritické době měla rovněž nacházet na zahradě, na straně druhé. Při přetrvávající rozpornosti výpovědí již vyslechnutých osob se jeví nepochopitelným, proč vyšetřovatel nepřistoupil k výslechu těchto dalších potenciálních svědků, jejichž výpovědi mohly napomoci k jejich odstranění. Lze plně souhlasit s podanou stížností pro porušení zákona i v tom, že svědkyně Z. S. měla být vyzvána (§78 tr. ř.) k předložení jí pořízeného videozáznamu, neboť měl zachycovat situaci krátce před tím, než došlo k fyzickému konfliktu mezi poškozenou a obviněným, případě jeho manželkou, a pokud by se tak nestalo dobrovolně, měl jí být videozáznam odňat postupem podle §79 tr. ř.
Pokud vyšetřovatel v dané trestní věci vyžádal znalecký posudek z oboru zdravotnictví za účelem zjištění charakteru zranění, které D. H. utrpěla, resp. s kterým se v době následné léčila a byla v pracovní neschopnosti, byl tento postup důvodný a logický. Co se ale již jako logické nejeví, je nedostatečnost otázek, které byly znalci vyšetřovatelem položeny. Je obecně známo, že i charakter utrpěného zranění a jeho průvodní jevy mohou mnohé napovědět a způsobu a mechanismu jeho vzniku. V konkrétním případě při důkazní nedostatečnosti bylo nezbytné znalci položit rovněž otázky v daném směru. Tedy, zda způsob napadení obviněným, jak ho popisuje poškozená D. H., byl schopen způsobit diagnostikované pohmoždění krční páteře u jmenované, či nikoli, a zda odpovídá těm stopám na jejím těle, které byly objektivně zjištěny při lékařském vyšetření (tj. krevní výron na krku a na zádech vlevo). Znalec se sice v bodu 1 svých závěrů k této otázce částečně vyjádřil, ale naprosto nedostatečně, málo konkrétně a nejednoznačně. Dále měla být znalci položena otázka, zda takový fyzický projev obviněného vůči tělu poškozené, by u zdravé osoby mohl způsobit zmíněné pohmoždění krční páteře s nutností dlouhodobého léčení, jako tomu bylo v případě poškozené, nebo zda a do jaké míry se na takto vzniklém následku spolupodílely již dříve nastalé chorobné změny (v letech 1996 až 1998), s nimiž se poškozená léčila. V podobě, v jaké byl znalecký posudek vypracován, neposkytuje potřebné odpovědi na otázky, které je třeba zodpovědět pro objasnění celého případu. Znalci tudíž bude třeba položit výše uvedené doplňující otázky, přičemž nebude od věci, aby odpovědi na ně konzultoval nejprve s odborníkem z odvětví neurologie. Nejvyšší soud nechce a ani nemůže presumovat nutnost dalšího případného postupu vyšetřovatele v situaci, kdy v mezidobí byl na žádost poškozené vypracován jiný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, zabývající se jejím zraněním, který s největší pravděpodobností bude navržen jako důkaz.
Za další pochybení vyšetřovatele je třeba označit závěr vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení, v němž poškozenou D. H. označil za potenciální pachatelku přestupku podle §49 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Odhlédne-li se od skutečnosti, že ustanovení tohoto zákona [§49 odst. 1 písm. d)], již není jeho součástí, neboť uvedené písmeno bylo vypuštěno novelou zákona vydanou pod č. 67/1993 Sb., nelze tento postup akceptovat i z dalších důvodů. Vyšetřovatel vedl trestní stíhání pro skutek spáchaný obviněným Z. S., přičemž D. H. byla v procesním postavení poškozeného. Vyšetřovatel tudíž nebyl oprávněn vyjadřovat se v rámci tohoto řízení k možné právní kvalifikaci jednání D. H., neboť byl vázán totožností skutku, o němž bylo řízení vedeno, to celé za situace, kdy skutkový stav nebyl náležitě zjištěn. V této chvíli je třeba pouze poznamenat, že nelze automaticky vycházet z té či oné verze, kterou uvádějí na jedné straně obviněný a jeho manželka a na straně druhé poškozená. Provedeným dokazováním bude nezbytné zejména zjistit podrobný průběh konfliktu a to jak jeho verbální, tak i násilné části. Pokud by se ukázalo, že to byla D. H., kdo začal fyzicky napadat Z. S. způsobem, jak jej posledně jmenovaná popisuje, bylo by třeba následné jednání obviněného Z. S. hodnotit i z hlediska ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. V tomto ohledu ale Nejvyšší soud ve stávající důkazní situaci nemůže zaujímat jakékoli konkrétnější stanovisko, neboť to bude úkolem orgánů vyšetřování poté, až budou opatřeny všechny dosud neprovedené důkazy, tyto budou řádně a v souladu se zákonem vyhodnoceny s důkazy již zadokumentovanými a dojde ke zjištění skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti. Za současného stavu je ale napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť mj. nesplňuje též podmínky ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. o tom, co má odůvodnění usnesení obsahovat.
Z uvedeného je zřejmé, že v řízení a následným rozhodnutím o postoupení věci, vyšetřovatel porušil zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §171 odst. 1 tr. ř. a to ve prospěch i neprospěch obviněného Z. S. Nejvyšší soud proto uvedené porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil a poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, za současného zachování podmínek, vyplývajících z ustanovení §272 tr. ř. Zároveň došlo ke zrušení všech dalších případných rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Věc pak byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a to v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. F. H.