ECLI:CZ:NS:2000:4.TZ.253.2000.1
sp. zn. 4 Tz 253/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. K., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 9/2000, a podle §268 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 1 T 9/2000, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem a dále mu byl uložen trest vyhoštění na neurčito. Poškozená Mgr. S. S. byla se svým nárokem na náhradu škody v plném rozsahu odkázána na občanskoprávní řízení. Spáchaný skutek spočíval v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době od nočních hodin dne 30. 11. 1999 do ranních hodin dne 3. 12. 1999 u domu č. 2428, v ulici Š. v K.,, vnikl za pomoci šroubováku do tam zaparkovaného osobního motorového vozidla značky VW Golf SPZ PTC 41-18 majitelky Mgr. S. S., vozidlo nastartoval, "na krátko", propojením drátů ve spínací skříňce a vozidlo přechodně užíval k jízdě v okrese K. a jinde, až do odpoledních hodin dne 3. 12. 1999, kdy byl nalezen s vozidlem v lesním porostu za obcí L. při údajném pokusu o sebevraždu výfukovými plyny. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 8. 2. 2000, neboť obviněný i státní zástupce po jeho vyhlášení prohlásili, že se vzdávají práva na odvolání a pokud jde o obviněného, ten tak učinil i ohledně ostatních oprávněných osob (§247 odst. 2 tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, která směřuje výhradně do výroku o trestu vyhoštění. Stěžovatel namítá, že zákon byl porušen v ustanoveních §§23, 31 odst.1 a 57 odst. 2 tr. zák., přestože jinak byly dány zákonné podmínky i pro uložení trestu vyhoštění. Soudem stanovená výměra tohoto trestu - na neurčito - je podle stěžovatele ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a k poměrům pachatele. Ten předmětný skutek spáchal jedním útokem, kdy se na dobu čtyř dnů zmocnil cizího motorového vozidla, aniž by je při užívání výrazně poškodil či se k věci po jejím zmocnění choval vandalským způsobem. Obviněný nebyl před spácháním tohoto trestného činu v České republice soudně trestán a nebyly zjištěny žádné důkazy svědčící pro závěr, že se jedná o osobu, která měla v minulosti konflikty se zákonem. Dále je stěžovatelem poukazováno na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž schopnost obviněného rozpoznat společenskou nebezpečnost jeho jednání a schopnost toto jednání ovládat, byly v době činu podstatnou měrou sníženy. Obviněný se ke spáchání trestného činu doznal a k jeho osobě nebyly zjištěny přitěžující okolnosti. Na základě těchto skutečností ministr spravedlnosti dospěl k názoru, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného nebyl příliš vysoký. Přestože byly dány zákonné důvody také pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1 tr. zák., zjištěné skutečnosti k okolnostem skutku a k osobě obviněného neodůvodňovaly uložení tohoto trestu na dobu neurčitou. Soud měl přikročit pouze k uložení trestu vyhoštění na dobu určitou.
V závěru proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil výše uvedené porušení zákona, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění a sám pak ve věci rozhodl postupem podle §271 odst. 1 tr. ř.
Přestože stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti podána pouze proti výroku o trestu vyhoštění, musel Nejvyšší soud na základě revizního principu vyjádřeného v ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost celého výroku rozsudku, týkající se obviněného, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Z důvodů níže uvedených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona je nedůvodná.
Předně Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí a nezjistil v tomto směru žádné pochybení. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud také ohledně rozhodnutí o vině obviněného výše uvedeným trestným činem podle §249 odst. 1 tr. zák. Rovněž pokud jde o uložený trest odnětí svobody, lze konstatovat, že jak o výměře, tak i způsobu jeho výkonu bylo okresním soudem rozhodnuto v souladu s kritérii, jak jsou obsaženy v ustanovení §23 a §31 odst. 1 tr. zák. V těchto ohledech nakonec ani nebylo podanou stížností pro porušení zákona napadenému rozsudku cokoli vytýkáno.
Pokud jde o námitky ohledně uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou, je třeba zdůraznit, že i stěžovatel připustil, že pro uvedený druh trestu byly v konkrétním případě splněny zákonné podmínky, vyplývající z ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. Tedy, že obviněný není občanem České republiky ani není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, a uložení takového trestu vyžadoval zájem na bezpečnosti majetku občanů. Souhlasit je možné i s výhradou, že výměra trestu vyhoštění - na neurčito - je v tomto případě přísná, ale nevybočuje z obecné hranice dané zákonem (§57 odst. 2 tr. zák.). Stížnost pro porušení zákona kromě jiného poukazuje na nevýraznou škodu na vozidle, jehož se obviněný zmocnil. Ze svědecké výpovědi poškozené Mgr. S. S. ale vyplývá, že její výdaje na opravu předmětného vozidla dosáhly částky cca 10 000,- Kč. Jmenovaná v důsledku nedostatečného prokázání výše způsobené škody v hlavním líčení byla s nárokem na její náhradu odkázána na občanskoprávní řízení, přičemž obviněný v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem neprojevil sebemenší lítost nad spáchaným činem, ani snahu způsobenou škodu poškozené uhradit. Sám obviněný projevil přání, co nejdříve se vrátit do Spolkové republiky Německo a s vydaným soudním rozhodnutím souhlasil do té míry, že se na místě do protokolu svého práva na odvolání vzdal a to v přítomnosti obhájkyně, která mu byla pro toto řízení ustanovena.
Nejvyšší soud pokládá za potřebné zdůraznit, že podle §266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Dále je nutné akcentovat i to, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, jehož uplatnění by proto mělo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí trpí tak závažnými vadami, že se vymyká z přípustných mezí a neodpovídá proto požadavku na spravedlivé a správné rozhodování podle zákona. Pouze v takovýchto případech může zájem na zákonnosti rozhodnutí převážit nad významným zájmem na nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí a stabilitě jím vytvořeného právního stavu, který je nutným předpokladem právní jistoty občanů. Méně závažná pochybení, nebyla-li z jakýchkoli důvodů napravena v řízení o řádném opravném prostředku, nebo i proto, že toto řízení nebylo z vlastní vůle jeho stran vyvoláno, není z výše uvedených důvodů žádoucí za každou cenu napravovat. O takovýto případ se podle názoru Nejvyššího soudu jedná také ve věci obviněného R. K.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta podle §268 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec