ECLI:CZ:NS:2000:5.TVO.102.2000.1
sp. zn. 5 Tvo 102/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2000 stížnosti odsouzených B. S., B. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 9 Ntv 8/2000, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 47/97, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti odsouzených B. S. a B. S. zamítají.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 9 Ntv 8/2000 byla podle §350c odst. 2 tr. ř., §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vyhošťovací vazba odsouzených B. S. a B. S. do 11. února 2001.
Proti tomuto usnesení podal obhájce obou odsouzených včas stížnost, kterou do doby rozhodování Nejvyššího soudu České republiky neodůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k následujícím závěrům.
Obvinění B. S. a B. S. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 9. 4. 1998, č. j. 3 T 47/97-755, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, č. j. 6 To 24/98-807, uznáni vinnými trestnými činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle ustanovení §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jim byl zároveň uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 1998, č. j. 3 T 47/97-847, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, č. j. 6 To 409/98-868 byli odsouzení podle ustanovení §350c odst. 1 tr. ř. vzati do vyhošťovací vazby, která se započítává ode dne 11. 8. 1998 okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 6. 1999, č. j. 3 T 47/97-937 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 99, sp. zn. 6 To 378/99 byly zamítnuty žádosti odsouzených o propuštění z vazby na svobodu. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 99, sp. zn. 6 To 378/99 podali oba odsouzení ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 531/99 tak, že ústavní stížnost odmítl. O vyhošťovací vazbě odsouzených rozhodoval naposledy Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 6 To 335/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že zamítl stížnosti obou odsouzených proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. 3 T 47/97, kterým byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu s tím, že důvody vyhošťovací vazby ve smyslu §350c odst. 1 tr. ř. nadále trvají. Nejvyšší soud podotýká, že v mezidobí rozhodoval o ústavní stížnosti obou odsouzených Ústavní soud České republiky.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 podal podle §71 odst. 5 tr. ř. v zákonné lhůtě podle §71 odst. 6 tr. ř. návrh na prodloužení vyhošťovací vazby u obou odsouzených. Návrh byl doručen Vrchnímu soudu v Praze dne 24. 7. 2000 a odůvodnil jej tím, že přes veškerou vynaloženou snahu příslušných českých státních orgánů, která byla konkretizována výčtem korespondence s Velvyslanectvím Indické republiky v Praze a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky, nebyly dosud vydány zastupitelským úřadem Indické republiky v Praze náhradní cestovní doklady oběma odsouzeným, v důsledku čehož nebylo možno zajistit realizaci uložených trestů vyhoštění ve dvouleté lhůtě vyhošťovací vazby, která končí dne 11. 8. 2000. Vzhledem k tomu, že v případě propuštění odsouzených na svobodu by byl ohrožen výkon trestu vyhoštění, a to i s ohledem na charakter trestné činnosti, když odsouzení disponovali řadou cestovních a osobních dokladů, považoval předseda senátu další trvání vyhošťovací vazby u obou odsouzených za plně odůvodněné a navrhl, aby vyhošťovací vazba byla prodloužena do 11. 2. 2001.
Podle §350c odst. 1 tr. ř. hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.
Podle §350c odst. 2 tr. ř. nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užije ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.
Podle §350c odst. 3 tr. ř. byl-li odsouzený vzat podle odst. 1 do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu, pokud je to třeba, o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhošťění Policii České republiky.
V posuzované věci Nejvyšší soud České republiky shledal, že i v současné době trvají důvody vyhošťovací vazby ve smyslu §350c odst. 1 tr. ř., neboť ze spisu vyplývá, že oba odsouzení nemají zájem na výkonu trestu vyhoštění, když původně uváděli, že opustí území České republiky sami, poté podali žádost o přiznání postavení uprchlíka, dále tvrdili, že jejich cestovní odklady se nacházejí v bytě, v němž byli zadrženi a nemají snahu spolupracovat se zastupitelským úřadem své země. V průběhu celého trestního stíhání uváděli, že jsou indické národnosti, občany Indické republiky a že mají zájem vrátit se domů do Indické republiky, jak ostatně vyplývá z protokolu o výslechu odsouzeného B. S. na č. l. 114-116 i výpovědi odsouzeného B. S. na č. l. 123-125. Oba také požadovali, aby výslech byl veden v jejich mateřském jazyce, a proto byl přibrán tlumočník z jazyka hindského, resp. jazyka urdu. Ze spisu též vyplývá, a to ze zprávy Indického velvyslanectví v Praze ze dne 21. dubna 1999, že po návštěvě úředníka velvyslanectví oba odsouzení nebyli schopni předložit dostatečný důkaz o své indické státní příslušnosti a že podle jejich vyjádření se cestovní doklady nacházejí na místě jejich zatčení v P., ul. B. 2462 (č. l. 943, 964). Nelze přehlédnout, že toto chování odsouzených v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli odsouzeni a při níž disponovali řadou pozměněných dokladů a kopií dokladů, jsou právě těmi skutečnostmi, které vzbuzují důvodnou obavu, že by se mohli skrývat nebo mařit výkon trestu vyhoštění.
U obou odsouzených jsou dány také další podmínky pro prodloužení vyhošťovací vazby, uvedené v §71 odst. 3 tr. ř., neboť s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti obou odsouzených, trvajícím důvodům vazby i okolnostem případu je zřejmé, že propuštěním odsouzených na svobodu hrozí, že bude podstatně ztíženo nebo zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Ze strany českých orgánů činných v trestním řízení nedošlo k žádným průtahům, které by měly vliv na délku vyhošťovací vazby. Z úředního záznamu ze dne 15. 10. 1998 na č. l. 878 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 47/97 je zřejmé, že Policie České republiky požádala včas Indické velvyslanectví v Praze o vydání náhradních cestovních dokladů pro odsouzené, a to již dne 19. 6. 1998, avšak přes opakované urgence zastupitelský úřad zůstal nečinný, zřejmě však vzhledem k výše uvedeným prohlášením odsouzených a okolnosti, že údajně není zřejmé, zda jsou indickými občany. Přitom žádost Obvodního soudu pro Prahu 7 o zajištění cestovních dokladů pro odsouzené Policií ČR tak, aby trest vyhoštění bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody, byla podána dne 29. 7. 1998 (viz č. l. 829 a 835 zmíněného spisu). Pokud jde o průtahy v řízení v této věci, nebyly shledány Nejvyšším soudem ani po rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. IV ÚS 531/99. V tomto usnesení Ústavní soud podrobně rozvedl, že žádné průtahy ze strany českých orgánů činných v trestním řízení nebyly shledány, ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a současně Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že zamítnutím žádosti odsouzených o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu nebylo zasaženo do ústavních práv odsouzených zaručených v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Nejvyšší soud České republiky se v rámci přezkumné činnosti musel zabývat též dobou, na níž byla prodloužena vyhošťovací vazba obou odsouzených. Ačkoliv doba 6 měsíců, tj. do 11. 2. 2001, se jeví jako doba dostatečně dlouhá pro splnění účelu řízení, nelze přehlédnout, že veškeré žádosti a jednání ze strany Policie ČR ve smyslu §350c odst. 3 tr. ř. byly učiněny včas, nepodařilo se přesto výkon trestu vyhoštění u obou odsouzených realizovat. I Nejvyšší soud České republiky sdílí názor Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení, že je zapotřebí vytvořit dostatečný časový prostor pro intenzivní jednání s Indickým velvyslanectvím v Praze, do kterého bude nutno úzce zapojit příslušné organizační složky Ministerstva zahraničních věcí České republiky. S přihlédnutím k těmto okolnostem považuje Nejvyšší soud České republiky délku doby, na niž byla vazba obou odsouzených prodloužena, za dobu nezbytně nutnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř.
Protože napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze i v řízení, jež mu předcházelo, bylo postupováno v souladu se zákonem, Nejvyšší soud České republiky stížnosti obou odsouzených jako nedůvodné zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 24. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek