ECLI:CZ:NS:2000:5.TVO.110.2000.1
sp. zn. 5 Tvo 110/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2000 stížnost obžalovaného J. M. G. , nar. 8. 6. 1963, kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. 3 Ntv 1/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 16/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného J. M. G. z a m í t á , protože není důvodná.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. 3 Ntv 1/2000, byla prodloužena vazba obžalovaného J. M. G. (a dalších dvou obžalovaných) do 31. 10. 2000, když byly shledány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný J. M. G. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost. V jejím odůvodnění obžalovaný mimo jiné poukázal na skutečnost, kterou podle jeho názoru vrchní soud pominul, totiž že má i v Ukrajinské republice bydliště, manželku a dceru, které nepřítomností obžalovaného velice strádají, přičemž soudu je známo, kde by se zdržoval v České republice. Dále obžalovaný vrchnímu soudu vytýká, že pokud již zanikl důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, měl se soud zabývat slibem obžalovaného předloženým obhájcem v příloze ke stížnosti obžalovaného dne 11. 2. 1999, který tehdy nebyl přijat jen s poukazem na uvedený vazební důvod. Podle názoru obžalovaného i za situace, kdy tento slib byl předložen před více měsíci, ale dosud nebyl odvolán, měl se jím vrchní soud zabývat. Protože tak vrchní soud neučinil, má obžalovaný pochybnosti o tom, zda se soud vůbec seznámil s celým trestním spisem a zda nebyly zohledněny pouze důkazy použitelné v neprospěch obžalovaného. Vzhledem k tomu považuje napadené usnesení za předčasné. Obžalovaný se rovněž domnívá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho věci s co největším urychlením, když se jedná o věc skutkově nikoli složitou a orgánům přípravného řízení byly k dispozici v den útoku nejen pachatelé, ale i všechny rozhodné důkazy. V této souvislosti obžalovaný poukázal na průtahy mezi prvním podáním obžaloby a zahájením provádění důkazů orgány přípravného řízení po vrácení věci k došetření. Závěrem své stížnosti obžalovaný J. M. G. navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno a aby byl propuštěn z vazby za přijetí slibu obžalovaného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného J. M. G. není důvodná.
Pokud jde o správnost výroku napadeného rozhodnutí a příslušné části řízení, jež mu předcházelo, z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného J. M. G. byl podán včas, při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. řádu. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. řádu, neboť v době podání návrhu probíhalo řízení právě před uvedeným soudem. Obžalovaný J. M. G. byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 1 Nt 207/98, se započtením vazby od 19. 8. 1998, a to z důvodů uvedených v tehdy platném ustanovení §67 písm. a), b) tr. řádu a ve vazbě je dosud. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.
Na obžalovaného J. M. G. (a na další dvě osoby) byla dne 1. 4. 1999 ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána poprvé obžaloba, a to pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Po vrácení věci státnímu zástupci k došetření byla na tytéž osoby podána podruhé obžaloba dne 21. 2. 2000 pro stejný trestný čin. O této obžalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové po provedeném hlavním líčení svým rozsudkem ze dne 15. 6. 2000 tak, že všechny obžalované uznal vinnými podle obžaloby, tj. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obžalovanému J. M. G. za to uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Rozsudek nenabyl právní moci, protože všichni obžalovaní proti němu podali odvolání, k jejichž projednání byl trestní spis již předložen Vrchnímu soudu v Praze, který za tím účelem nařídil veřejné zasedání na den 3. 10. 2000.
S postupem Vrchního soudu v Praze lze souhlasit, jestliže u obžalovaného J. M. G. konstatoval v napadeném usnesení existenci důvodu vazby podle §67 odst. 1 tr. řádu, který je předpokladem pro možnost prodloužení vazební lhůty na dobu přesahující 2 roky, přičemž uvedl, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. Vrchní soud v napadeném usnesení především správně konstatoval, že vzhledem k aktuální situaci u obžalovaného J. M. G. již pominul důvod vazby uvedený v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Vycházejíc z dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného, z vývoje důkazní situace a z ostatních rozhodných okolností týkajících se jeho osoby, neshledává ani Nejvyšší soud obavu z možného negativního vlivu obžalovaného na objasňování závažných skutečností, konkrétně z působení na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobžalované či z jiného maření průběhu dokazování.
Na druhé straně Vrchní soud v Praze důvodně nadále spatřuje u obžalovaného J. M. G. skutečnosti zakládající obavu z jeho možného útěku nebo skrývání se, aby se tím trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, protože mu hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody [§67 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Přestože zatím nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu obžalovaného J. M. G., nelze v této souvislosti přehlédnout, že je stíhán pro poměrně závažnou trestnou činnost, za kterou trestní zákon stanoví možnost uložení trestu odnětí svobody od pěti do deseti let (§140 odst. 2 tr. zák.). Navíc tomuto obžalovanému již byl – byť dosud nepravomocným rozsudkem soudu prvního stupně – uložen trest odnětí svobody na 6 let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tím se uvedená hrozba stala reálnou. Tato skutečnost ve spojení s faktem, že obžalovaný J. M. G. nemá na území České republiky povolen legální pobyt, nemá zde pracovní ani rodinné zázemí, vyvolává důvodnou obavu z jeho možného útěku nebo skrývání se ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Skutečnost, že je obžalovaný cizincem a má v cizině bydliště i rodinu, však sama o sobě uvedený vazební důvod nezakládá, ale ani jeho existenci nevylučuje. Primárním účelem vazby jako zajišťovacího institutu totiž je, aby byl obviněný k dispozici orgánům činným v trestním řízení pro úspěšné a co nejrychlejší provedení úkonů trestního řízení a případně i pro výkon uloženého trestu, bude-li pravomocně odsouzen.
Rozhodnutím o vazbě však není nijak presumováno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, protože tyto otázky budou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Na druhé straně vazba má obžalovanému zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaný tímto způsobem již skutečně počínal, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaného J. M. G. z výše uvedených důvodů opodstatněná.
Pokud jde o podmínky podle §71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti a složitostí prováděného dokazování. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za důvodný poukaz na nesnáze při opatřování některých důkazů, což je v projednávané věci objektivně existujícím faktem nezaviněným soudem a pochopitelně ani obžalovaným. Nelze totiž přehlédnout především potřebu řešit určité otázky cestou dožádání do ciziny a nutností mezinárodní spolupráce, přičemž ve věci jsou stíhání celkem tři spoluobžalovaní a všichni jsou cizinci. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo možno ukončit v zákonné dvouleté lhůtě vazby ze závažných důvodů. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné zbytečné průtahy v řízení, které by snad byly způsobené nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období nečinností státního zástupce nebo soudu. Je sice pravdou, že trestní věc obžalovaného J. M. G. (a dalších dvou osob) byla vrácena státnímu zástupci k došetření a tím se částečně oddálilo její meritorní rozhodnutí. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však k tomu došlo mimo jiné proto, aby byly objasněny všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, zda a pro jaký rozsah trestné činnosti má být obžalovaný postaven před soud. Navíc je též v zájmu obžalovaného, aby věc byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. To platí tím spíše, že rozsah, následky a právní kvalifikace trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný J. M. G. stíhán, podmiňují trestní sazbu s hrozbou uložení vysokého trestu odnětí svobody.
Z toho rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaného J. M. G. z vazby za uvedených okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu §71 odst. 3 tr. řádu. Jak již bylo konstatováno, u obžalovaného vrchní soud právem shledal důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, jehož charakter a skutečnosti, kterými je vyvolán, takovou obavu dostatečně odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, k její závažnosti a k následkům, které měl obžalovaný způsobit, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul.
Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného J. M. G. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací prostudovat celý spisový materiál, uskutečnit již nařízené veřejné zasedání, projednat podaná odvolání všech tří obžalovaných a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení vazební lhůty prakticky o dva a půl měsíce tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů, přičemž jde o první překročení dvouleté doby vazby.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat výhrady obžalovaného proti postupu Vrchního soudu v Praze, který se nezabýval jeho slibem, jímž by měla být nahrazena vazba obžalovaného. Aniž by Nejvyšší soud předjímal hodnocení dostatečnosti slibu obžalovaného J. M. G. ve vztahu k závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu v jeho případě, je třeba zdůraznit, že slibem obžalovaného předloženým spolu se stížností ze dne 11. 2. 1999 se již zabýval Krajský soud v Hradci Králové a pravomocně o něm rozhodl ve svém usnesení ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 12 To 111/99, a to tak, že ho nepřijal. Proto nebylo důvodu, aby se týmž slibem opětovně zabýval Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, třebaže neshledal existenci vazebního důvodu podle §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, který jinak přijetí slibu bránil. Navíc od zmíněné nabídky slibu již uplynula doba přesahující jeden a půl roku, přičemž Vrchní soud v Praze nerozhodoval o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby, kde by nabídka slibu mohla mít svůj význam, ale o prodloužení trvání vazby obžalovaného na dobu přesahující dva roky, kde slib učiněný za zmíněných okolností nemohl mít význam. Vzhledem k tomu nabídku slibu obžalovaného neakceptoval ani Nejvyšší soud při posuzování správnosti napadeného usnesení.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného J. M. G. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y