ECLI:CZ:NS:2000:5.TVO.83.2000.1
sp. zn. 5 Tvo 83/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2000 stížnost obžalovaného P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 4 Ntv 10/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn . 36 T 9/99, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 4 Ntv 10/2000 byla podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena vazba obžalovaného P. K. do 30. 9. 2000.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný P. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě stížnost. Namítá, že usnesení je věcně nesprávné, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení vazby. Konstatuje, že byl uznán vinným jen trestným činem podvodu podle §250 odst. 3 tr. zák. Odvolací soud však rozsudek účelově zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obžalovaný zdůrazňuje, že důvodem zrušení rozsudku byly neopodstatněné výtky ohledně hodnocení důkazů, což bylo nad rámec přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Podle jeho názoru je vyloučeno, aby věc byla skončena do 30. 9. 2000, tedy ve lhůtě na kterou byla vazba prodloužena. V takovém případě bude vazba prodloužena do třetice, přičemž nejde o věc obtížnou ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. U všech žalovaných skutků je nesporné, že se staly a jde jen o vyhodnocení, zda šlo o podvodné jednání či nikoli. Na tom nemůže nic změnit ani argumentace vrchního soudu, že problematika tzv. leasingových podvodů je ve vývoji a v soudní praxi není ustálen náhled na některé dílčí momenty jejího posuzování. Opakované prodlužování vazby u jeho osoby proto hraničí s porušováním ústavního práva na spravedlivý a rychlý proces. Rovněž zjištění vrchního soudu, ohledně neexistence průtahů ve věci nemá žádný vliv na právní závěr o nutnosti prodloužit vazbu pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů. Závěrem stížnosti obžalovaný konstatuje, že podle vrchního soudu odůvodňuje jeho osoba obavu, že při propuštění na svobodu by došlo k podstatnému snížení dosažení účelu trestního řízení a nikoli k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení, jak vyžaduje zákon. I z tohoto důvodu měl být návrh na další prodloužení vazby zamítnut. Obžalovaný proto navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného není důvodná.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud předně zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného byl vrchnímu soudu doručen dne 29. 6. 2000 tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v §71 odst. 6 tr. ř. Návrh podal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, tedy osoba k tomu oprávněná podle §71 odst. 5 tr. ř.
Obžalovaný P. K. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1998, sp. zn. Nt 3297/98 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 1 To 565/98 z důvodů §67 písm. a), b) tr. ř. (v tehdy platném znění) se započtením vazby od 12. 6. 1998 od 17.15 hod., kdy došlo k faktickému omezení jeho osobní svobody. V dalším průběhu trestního řízení došlo u obžalovaného k vypuštění koluzního důvodu vazby. Lhůta vazby nad dva roky byla u obžalovaného již jednou prodloužena a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2000 sp. zn. 3 Ntv 5/2000 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 4 Tvo 69/2000 do 31. 7. 2000.
Krajská státní zástupkyně v Ostravě podala dne 23. 7. 1999 na P. K. obžalobu pro dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V téže věci byly rovněž pro obdobnou trestnou činnost obžalovány další čtyři osoby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 36 T 9/99 byl obžalovaný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (vše ve znění trestního zákona před novelou provedenou zák. č. 253/1997 Sb.). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni spoluobžalovaní V. G.,M. Š.,J. K. a P. M. Naproti tomu byl obžalovaný P. K. podle §226 písm. b) c) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně dvou skutků (v rozsudku nebyla uvedena jejich právní kvalifikace).
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 4 To 74/2000 byl z důvodu odvolání státního zástupce, obžalovaného P. K. a dalších tří spoluobžalovaných podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu výše konstatovaný rozsudek ohledně obžalovaných P. K.,V. G.,M. Š. a P. M. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V napadeném usnesení vrchní soud správně uvedl, že u obžalovaného P. K. je nadále dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že obžalovaný je stíhán pro závažnou úmyslnou majetkovou trestnou činnost. Protože rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 36 T 9/99 byl v případě obžalovaného P. K. zrušen i z důvodu odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch, tak jmenovanému stále hrozí uložení vysokého trestu. Obžalovaný se nezdržoval po dobu tří měsíců na adrese svého bydliště. Proto, aby bylo možno realizovat úkony trestního řízení, bylo nutno po jeho osobě vyhlásit pátrání. Před zadržením a vzetím do vazby také často vyjížděl do zahraničí. Tyto konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že obžalovaný by mohl na svobodě uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V tomto směru ani stížnost napadenému usnesení nic nevytýká.
Také jsou dány důvody ve smyslu §71 odst. 3 věta druhá tr. ř. pro další prodloužení trvání vazby u obžalovaného P. K. nad dva roky. Délka řízení ve věci je určena především rozsahem, charakterem a složitostí trestné činnosti pro kterou jsou obžalovaný a spoluobžalovaní trestně stíháni. U hlavního líčení bylo dosud kromě obžalovaných vyslechnuto celkem osmnáct svědků a byly provedeny další důkazy. Z důvodu neúčasti P. M. muselo být hlavní líčení dne 17. 11. 1999 odročeno na dny 10. - 11. 1. 2000, kdy se jmenovaný opět k soudu nedostavil. Jeho věc byla proto vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rovněž byl na tohoto spoluobžalovaného soudem vydán příkaz k zatčení k němuž došlo dne 9. 2. 2000 a následně dne 10. 2. 2000 byl vzat do vazby. Nakonec došlo v hlavním líčení dne 24. 2. 2000 k opětnému spojení trestní věci obžalovaného P. M. s trestní věcí ostatních obžalovaných. Naproti tomu nebyly zjištěny průtahy řízení, které by způsobily soudní orgány.
Pokud obžalovaný ve stížnosti namítá, že odvolací soud účelově zrušil rozsudek a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, tak nutno zdůraznit, že v řízení o této stížnosti nepřísluší Nejvyššímu soudu přezkoumávat jiná rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu se nelze vyjadřovat k námitkám obžalovaného, které se týkají rozhodnutí odvolacího soudu.
Námitka obžalovaného, že řízení nebude skončeno do 30. 9. 2000 je nepodstatná, neboť posuzování oprávněnosti prodloužení lhůty vazby u jeho osoby je dáno důvody uvedenými v §71 odst. 3 věta druhá tr. ř. Ty jsou při existenci vazebních důvodů (§67 odst. 1 tr. ř.) určující, zda lze vazbu nad dva roky prodloužit či nikoli.
V případě propuštění obžalovaného na svobodu hrozí ve smyslu §71 odst. 3 věta druhá tr. ř., že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, jak důvodně konstatuje i vrchní soud v napadeném usnesení. Pouze v důsledku zjevné písařské chyby je v napadeném usnesení místo slova „ztížil\" nesprávně uvedeno slovo „snížil\". Tento nedostatek, na který upozorňuje stížnost, je však nepodstatný. Vzhledem k povaze projednávané trestné činnosti a způsobu, jakým měla být spáchána, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle §1 odst. 1 tr. ř., protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti obžalovaného.
Napadenému usnesení nelze nic vytknout ani pokud jde o dobu, na kterou vrchní soud vazbu obžalovaného P. K. prodloužil. Tu lze označit jako přiměřenou a jen nezbytně nutnou k tomu, aby krajský soud mohl věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti nezbylo než stížnost obžalovaného P. K. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 27. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k