ECLI:CZ:NS:2000:5.TZ.192.2000.1
sp. zn. 5 Tz 129/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. července 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného I. TR. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 2 To 82/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 188/98, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 2 To 82/2000, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a tímto usnesením a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 6 tr. řádu a §238 odst. 3 tr. zák. ve prospěch obviněného I. T.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2000, č. j. 6 T 188/98-166, byl obviněný I. T. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 19. 9. 1997 v době mezi 19.00 a 20.00 hod. v obci H. nad M., okr. O., vnikl neuzamčenými vraty a posléze vstupními dveřmi, spolu s dosud neustanoveným pachatelem, bez povolení majitele do domu č. 2 na A. ulici, kde s nožem v ruce namířeným proti tělu poškozeného R. D. tohoto přinutil k vydání finanční částky ve výši 34 000 Kč.
Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. obviněnému I. T. uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roky se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému I. T. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. D. částku ve výši 34 000 Kč.
Z podnětu odvolání okresního státního zástupce v Olomouci i obviněného I. T. proběhlo odvolací řízení před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 2 To 82/2000, podle §256 tr. řádu podaná odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného I. T. Napadenému usnesení v ní vytkl, že jím byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a v řízení mu předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §238 odst. 1, 3 tr. zák. Podstatou námitek ministra spravedlnosti je právní názor spočívající v tom, že s ohledem na skutková zjištění vyplývající zejména z výpovědi poškozeného R. D. měl být trestný čin porušování domovní svobody kvalifikován též podle ustanovení §238 odst. 3 tr. zák., protože obviněný I. T. neoprávněně setrval v domě poškozeného za použití násilí (strkal poškozeného do ložnice jeho domu) a zbraně ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. (kuchyňského nože). Podle přesvědčení ministra spravedlnosti bylo násilí a zbraně užito ze strany obviněného nejen z důvodu zmocnění se peněz, ale též proto, aby mohl obviněný nadále neoprávněně setrvat v domě poškozeného, a tak realizovat loupežný úmysl. Vzhledem k tomu měl být obviněnému I. T. uložen i přísnější trest.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 2 To 82/2000, byl ve prospěch obviněného I. T. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu a v řízení mu předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §238 odst. 1, 3 tr. zák., a aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil citované usnesení. Dále ministr spravedlnosti Nejvyššímu soudu navrhl postupovat podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázat Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněného I. TR. D. a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Pokud jde o řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil v něm Nejvyšší soud žádné pochybení, protože soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na řádně zjištěném skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí a právo obviněného na obhajobu bylo plně zachováno. Procesní nedostatky, které se vyskytly v řízení předcházejícím prvnímu rozsudku Okresního soudu v Olomouci, byly odstraněny po jeho zrušení odvolacím soudem tím, že soud prvního stupně v potřebném rozsahu doplnil dokazování a provedl všechny důkazy v souladu s trestním řádem. Ostatně průběh řízení ani skutková zjištění soudů nebyly předmětem výhrad ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.
V dané trestní věci soudy obou stupňů správně vycházely z výpovědí poškozeného R. D. Poškozený uvedl, že obviněný vstoupil do jeho domu s dalším mužem a požadoval po něm vydání 10 000 Kč, přičemž mu poškozený řekl, že peníze nemá. Na to obviněný reagoval tím, že poškozeného vtlačil do kuchyně, kde uchopil kuchyňský nůž a ze vzdálenosti 1 m na poškozeného nůž napřáhl. Za této situace poškozený ustupoval až do ložnice, přičemž měl strach o svůj život. V ložnici obviněný bodl nožem do peřiny a poškozený ze strachu otevřel skříň, ve které měl uschovánu peněženku s částkou 34 000 Kč a doklady. Poškozený ze strachu řekl obviněnému, že mu tedy 10 000 Kč vydá, přičemž mu obviněný vytrhl peněženku z ruky a začal přepočítávat peníze. Ihned poté obviněný vyhodil z peněženky veškeré doklady, a když mu poškozený řekl, že v peněžence je více než 10 000 Kč, vyňal obviněný všechny bankovky z peněženky, peněženku odhodil na zem a peníze si zasunul do kapsy od kalhot. Při odchodu obviněný zabodl nůž do dveří skříně v obývacím pokoji.
Soud prvního stupně zcela správně uznal obviněného I. T. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože z provedených důkazů je jednoznačně patrné, že obviněný proti jinému (tj. proti poškozenému R. D. ) užil pohrůžky bezprostředního násilí (zejména v podobě manipulace s nožem) v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy peněz, které mu poškozený v peněžence skutečně vydal. Ostatně výroku o vině ohledně tohoto trestného činu v napadeném rozhodnutí nic nevytýká ani stížnost pro porušení zákona. Jiná situace však nastala ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. V případě tohoto trestného činu soud prvního stupně nezohlednil, že obviněný I. T. vnikl do domu poškozeného bez jeho souhlasu - tj. neoprávněně ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 tr. zák., avšak poté v domě poškozeného neoprávněně setrval, a to za použití násilí (strkal poškozeného do ložnice) a zbraně (kuchyňský nůž). Ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. je zcela nepochybné, že předmětný kuchyňský nůž je nutno považovat za zbraň podle trestního zákona, neboť v dané situaci jím bylo možné učinit útok proti tělu poškozeného R. D. důraznějším.
Je tedy zřejmé, že pohrůžku bezprostředního násilí a zbraň užil obviněný I. T. proti poškozenému R. D. nejen proto, aby se zmocnil peněz poškozeného, ale současně i z důvodu možnosti nadále neoprávněně setrvat v jeho domě a tak realizovat loupežný úmysl. Vždyť uchopení nože obviněným v kuchyni domu a další manipulace s ním (např. napřažení nože proti poškozenému, zabodnutí nože do peřiny) vedly k tomu, že poškozený R. D. z obavy o své zdraví a život nejdříve ustupoval z kuchyně do ložnice, kde měl uschovány peníze, a poté peněženku s penězi vzal ze skříně a vydal obviněnému. Porušení domovní svobody, ke kterému došlo za uvedených okolností, tedy navíc umožnilo obviněnému spáchat další násilný trestný čin v domě poškozeného, tj. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který je ještě závažnější. Tím byla nepochybně narušena domovní svoboda poškozeného R. D. do takové míry, že s přihlédnutím k souběhu dvou úmyslných násilných trestných činů a k dalším již zmíněným skutečnostem je dána i materiální podmínka k tomu, aby bylo ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá právě v užití pohrůžky bezprostředního násilí k neoprávněnému setrvání v domě jiného a ke spáchání takového činu se zbraní. Přitom nebylo zjištěno nic, co by dovolovalo učinit závěr, že v posuzované věci i přes formální naplnění těchto znaků obsažených v ustanovení §238 odst. 3 tr. zák. neodpovídá stupeň nebezpečnosti činu dolní hranici této zvýšené trestní sazby, tj. že by snad v daném případě trestný čin porušování domovní svobody spáchaný pod pohrůžkou bezprostředního násilí a za použití zbraně neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestných činů naplňujících tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). Z uvedených důvodů měl být obviněný I. T. uznán vinným přísnějším trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., když vzhledem k souhrnu všech zmíněných skutečností vykazoval trestný čin porušování domovní svobody podstatně vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost, než jaký vyjadřuje použitá právní kvalifikace pouze podle §238 odst. 1 tr. zák. Použití citované přísnější právní kvalifikace též podle §238 odst. 3 tr. zák. nebránilo, že ke stejné okolnosti, spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí realizované použitím nože, bylo přihlíženo rovněž u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu §31 odst. 3 tr. zák. se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu, ale zákon nevylučuje, aby soud ke stejné okolnosti přihlédl u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 3/1976-I. Sb. rozh. tr.).
Na podkladě zmíněných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém usnesení, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ze všech výše uvedených hledisek a nepostupoval v souladu s příslušnými procesními ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 6, §254 odst. 1 a §256 tr. řádu) tak, aby učinil věcně správné rozhodnutí o vině, které odpovídá ustanovení §238 odst. 3 tr. zák. Na tomto konstatování nic nemění okolnost, že v dosavadním průběhu trestního stíhání obviněného orgány činné v trestním řízení o uvedené právní kvalifikaci vůbec neuvažovaly, soudy obou stupňů její nepoužití nijak nezdůvodnily a státní zástupce se ani v podaném odvolání nedomáhal přísnější právní kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody ve smyslu citovaného ustanovení. Odvolání bylo totiž podáno v neprospěch obviněného a povinností odvolacího soudu bylo v rámci revizního principu přihlížet i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než vyslovit porušení zákona v citovaných ustanoveních. Přitom je zřejmé, že tento nesprávný postup odvolacího soudu vedl k rozhodnutí, které je výlučně ve prospěch obviněného I. T. To se projevilo nejen zmírněním právní kvalifikace jednoho ze sbíhajících se trestných činů, jimiž byl uznán vinným, ale rovněž mírnějším uloženým trestem. Za této situace, i když byly dodrženy všechny podmínky ustanovení §272 tr. řádu (stížnost pro porušení zákona byla podána do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a Nejvyšší soud o ní rozhodl do tří měsíců od jejího podání), Nejvyšší soud zvažoval, zda má postupovat poté, co vyslovil porušení zákona, i podle ustanovení §269 odst. 2 až §271 tr. řádu, jak navrhoval ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
S ohledem na výše uvedené zjištění, že nedošlo ke zkrácení práv obviněného ani k rozhodnutí v jeho neprospěch, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit k jejímu novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud tímto postupem preferoval institut právní moci a z něj vyplývající zájem na stabilitě soudního rozhodnutí a rovněž potřebnou rychlost konečného vyřešení případu (§2 odst. 4 tr. řádu), když nelze přehlédnout, že věc již jednou byla odvolacím soudem po zrušení původního rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Navíc, kromě zpřísnění právní kvalifikace méně závažného trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 3 tr. zák. by se mohlo opětovné projednání a rozhodnutí posuzované trestní věci projevit jen v určitém zpřísnění trestu odnětí svobody uloženého obviněnému I. T.,. V tomto směru se však Nejvyšší soud cítil být vázán též hledisky uvedenými v ustanovení §266 odst. 2 tr. řádu, která jsou rozhodná pro možnost napadnout stížností pro porušení zákona pouze výrok o trestu. Ke zrušení napadeného rozhodnutí jen proto, aby mohl být obviněnému uložen přísnější trest, lze přistoupit toliko tehdy, jestliže stávající trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Pokud jde o druh trestu, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, když jiný druh trestu ani nepřicházel v úvahu. Z hlediska výměry trestu je pak třeba konstatovat, že obviněnému I. T. byl trest ukládán v sazbě stanovené za přísnější trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., která činí od dvou let do deseti let odnětí svobody a ze stejné sazby by soud musel podle §35 odst. 1 tr. zák. vycházet, i kdyby byl obviněný správně uznán vinným též trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. (jeho trestní sazba je totiž mírnější a činí jeden rok až pět let odnětí svobody). Pokud byla obviněnému I. T. v posuzovaném případě stanovena výměra uloženého trestu na 3 roky, je to sice jen mírně nad dolní hranicí zmíněného zákonného rozpětí určeného ustanovením §234 odst. 1 tr. zák. a vzhledem ke všem rozhodným okolnostem přicházelo v úvahu i uložení trestu přísnějšího, ale Nejvyšší soud neshledal, že by tím vznikl zřejmý nepoměr k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům obviněného ve výše uvedeném smyslu, který jinak odůvodňuje zrušení samotného výroku o trestu.
Proto bylo o stížnosti pro porušení zákona v této věci rozhodnuto jen tzv. akademickým výrokem, jímž Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu konstatoval výše uvedené porušení zákona, ke kterému došlo výlučně ve prospěch obviněného I. TR. D. aniž by bylo třeba činit jiné výroky. Z již vyložených důvodů totiž zájem na nápravě vadného rozhodnutí soudů obou stupňů nepřevažuje nad zájmem na zachování stability jejich pravomocného rozhodnutí. To vedlo Nejvyšší soud k závěru, že sice vyslovil zjištěné porušení zákona, avšak ponechal napadené usnesení nedotčeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y