ECLI:CZ:NS:2000:7.TVO.107.2000.1
sp. zn. 7 Tvo 107/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 9. 2000 stížnost obžalovaného K. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 7 Ntv 5/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného K. R. z a m í t á.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla podle §71 odst. 3 tr. ř. vazba obžalovaného K. R. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 34/99 prodloužena do 30. 12. 2000.
Proti usnesení podal obžalovaný K. R. v zákoné lhůtě stížnost, v níž namítl, že se nedopustil trestného činu, pro který je stíhán, a že byl obviněn bez skutečných důkazů. Poukázal také na svůj zhoršující se zdravotní stav. Z obsahu a smyslu stížnosti je patrno, že obžalovaný jejím podáním sledoval zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost není důvodná.
Obžalovaný K. R. je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že zastřelil bývalého manžela své sestry. Trestní stíhání se nachází ve stadiu konání hlavního líčení poté, co v odvolacím řízení byl zrušen odsuzující rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let.
Ve vazbě je obžalovaný K. R. od 30. 9. 1998. V nynějším stadiu řízení je ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Doba dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., končí dne 30. 9. 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci navrhl prodloužení vazby.
Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného K. R. prodloužil, i když nelze souhlasit se všemi důvody, které Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvedl.
Ve vztahu k otázce, zda na straně obžalovaného je dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., Vrchní soud v Praze nemístně odkázal na snahu obžalovaného vyvinit se ze svého jednání. Snaží-li se obžalovaný vyvinit, to znamená odvrátit obvinění uvedené v obžalobě, není to samo o sobě nic, čím by bylo možné odůvodnit jeho vazbu, pokud zároveň nejde o působení na nevyslechnuté svědky či spoluobviněné nebo o jinou formu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ve vztahu k podmínkám prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Praze nepřiléhavě argumentoval časovým odstupem, v němž byly u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k dispozici tzv. volné jednací dny, pracovní vytížeností členů senátu, jejich dovolenou a pobytem v zahraničí apod. Tyto okolnosti, které charakterizují podmínky a organizaci výkonu soudnictví, jsou z hlediska zákonných předpokladů prodloužení vazby nerozhodné a proto se o ně nelze v žádném směru opírat.
Přesto je rozhodnutí Vrchního soudu v Praze meritorně správné.
Podezření, že obžalovaný je pachatelem trestného činu, se odvíjí od toho, že na automobilu, v němž byl poškozený zastřelen, byla nalezena daktyloskopická stopa zanechaná obžalovaným. Podezření proti obžalovanému lze proto považovat za důvodné. Není však účelem řízení o prodloužení vazby meritorně posuzovat otázku viny obžalovaného, protože to je vyhrazeno hlavnímu líčení. Nejvyšší soud proto nemohl nijak přihlížet k námitkám, jimiž obžalovaný zpochybňoval oprávněnost obvinění uvedeného v podané obžalobě. Otázka, zda zmíněná daktyloskopická stopa je či není důkazem o vině obžalovaného, přísluší Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který se s ní musí vypořádat v hlavním líčení a v rozhodnutí, jež v tomto stadiu řízení učiní.
S Vrchním soudem v Praze lze souhlasit v tom, že na straně obžalovaného nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obava, že při pobytu na svobodě obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, je spojena s tím, že obžalovanému hrozí uložení vysokého trestu. Reálnost této hrozby byla zesílena tím, že v prvním odsuzujícím rozsudku byl obžalovanému uložen trest odnětí svobody na 15 let, byť v odvolacím řízení byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uvedenou hrozbu podporuje také možnost obžalovaného uchýlit se před trestním stíháním k příbuzným v cizině. Přehlížet nelze ani to, že obžalovaný by v tomto ohledu mohl využít i obav, které má před některými z příbuzných poškozeného.
K námitkám, které se týkaly zdravotního stavu obžalovaného a které nebyly nijak blíže konkretizovány, Nejvyšší soud nepřihlížel, protože osobám ve vazbě je zásadně poskytována léčebná péče za stejných podmínek jako osobám na svobodě.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení zhodnotil dosavadní průběh trestního stíhání a učinil plně podložený závěr, že pokud nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby, je tento stav důsledkem závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Tyto důvody jsou spojeny především s tím, že zrušení prvního odsuzujícího rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí bylo v rozhodující míře vyvoláno potřebou takového doplnění důkazů, jejichž nezbytnost se ukázala teprve v návaznosti na námitky uplatněné obžalovaným až v podaném odvolání. Jinak trestní stíhání ve stadiu přípravného řízení ani ve stadiu řízení před soudem nebylo provázeno žádnými podstatnějšími průtahy, které by měly původ např. v dlouhodobé nečinnosti orgánů trestního řízení nebo v jiném projevu jejich liknavosti.
Správný je také závěr Vrchního soudu v Praze, že propuštěním obžalovaného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení (§1 odst. 1 tr. ř.). V návaznosti na důvod vazby lze jen dodat, že pokud by se obžalovaný stal pro soud případně nedosažitelný, nebylo by možné soudní řízení vůbec dokončit, leda za splnění podmínek řízení proti uprchlému.
Doba, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu prodloužil, se jeví jako nezbytně nutná jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak vzhledem ke stadiu, v němž se řízení nachází.
Nejvyšší soud se tedy s výrokem napadeného usnesení ztotožnil a proto stížnost obžalovaného K. R. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec