ECLI:CZ:NS:2000:7.TVO.114.2000.1
sp. zn. 7 Tvo 114/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. září 2000 stížnosti obžalovaných Ing. J. V., D. Š., a J. M., podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 4 Ntv 11/2000, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu se ke stížnosti obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. napadené usnesení zrušuje .
Podle §71 odst. 3 tr. řádu se návrh předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2000 na prodloužení vazby obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 9/99 z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla podle §71 odst. 3 tr. řádu vazba obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 9/99 prodloužena do 31. října 2000 s tím, že u všech tří obžalovaných nadále trvají vazební důvody předpokládané ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Proti usnesení vrchního soudu o prodloužení vazby podali obžalovaní Ing. J. V., D. Š. a J. M. řádně a včas stížnosti. Obžalovaný Ing. J. V. stížnost podanou prostřednictvím svého obhájce do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže nezdůvodnil, obžalovaný D. Š. v písemném odůvodnění stížnosti, zpracovaném rovněž obhájcem, a obžalovaný J. M. ve vlastnoručně sepsaném podání shodně namítli neexistenci zákonných důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu při současném nesplnění zákonných podmínek pro její prodloužení, zakotvených ustanovením §71 odst. 3 tr. řádu, a požádali o zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a o propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky v rámci své zákonné přezkumné povinnosti bedlivě přezkoumal z podnětu všech tří stížností, podaných obžalovanými Ing. J. V., D. Š. a J. M., podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které vydání uvedeného rozhodnutí předcházelo.
Na podkladě tohoto procesního postupu Nejvyšší soud shledal, že všechny tři stížnosti obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. jsou důvodné, neboť Vrchní soud v Olomouci skutečně prodloužil dobu trvání jejich vazby nad obecnou maximální dvouletou hranici v rozporu s ustanovením §71 odst. 3 tr. řádu.
Podle zjištění Nejvyššího soudu přitom Vrchní soud v Olomouci, jak je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrno, při posuzování samotné existence vazebních důvodů v rámci svého rozhodování o dalším trvání vazby obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. řádně tyto důvody zkoumal a náležitě se zabýval i konkrétními skutečnostmi, zákonné důvody omezení osobní svobody jednotlivých obžalovaných vazbou zakládajícími.
Všichni tři obžalovaní jsou nadále trestně stíháni kromě jiného pro závažnou majetkovou trestnou činnost, až dosud právně posuzovanou v případě obžalovaných Ing. J. V. a D. Š. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zák., v případě obžalovaného J. M. jako pomoc k tomuto deliktu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zák. Všem třem obžalovaným tudíž reálně hrozí uložení přísných nepodmíněných trestů odnětí svobody, přičemž konkrétní zjištění jak o specifické povaze stíhané trestné činnosti, tak o osobách obžalovaných a jejich chování před zadržením a vzetím do vazby činí zcela reálným závěr Vrchního soudu v Olomouci o naplnění a současném trvání vazebních důvodů, konkretizovaných ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Nebezpečí spočívající v tom, že by obžalovaný mladistvý z obavy před hrozícím trestem mohl z území České republiky uprchnout nebo se na tomto území skrývat (viz §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu), je i podle názoru Nejvyššího soudu v případě obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. zcela reálné a podložené konkrétními zjištěními, získanými ze stávajícího důkazního materiálu.
Konkrétní charakter shora uvedených vazebních důvodů podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu pak již sám o sobě nedovoloval učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo možno vazbu obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M., nebo některého či některých z nich nahradit písemným slibem, jak předpokládá ustanovení §73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, uzákoněnou ustanovením §73a tr. řádu.
Intenzita naplnění a specifická povaha důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, správně konstatovaných u všech tří obžalovaných Vrchním soudem v Olomouci, přitom činila zcela opodstatněným i další závěr vrchního soudu o tom, že propuštěním jednoho každého z obžalovaných na svobodu by naprosto reálně hrozilo přinejmenším podstatné ztížení nebo dokonce zmaření dosažení účelu trestního řízení (srovnej ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu).
I za tohoto stavu věci ovšem mohl vrchní soud podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnout o případném dalším trvání vazby nad maximální dvouletou hranici a prodloužit zákonné trvání této vazby na nezbytně nutnou dobu jedině za současně splněné obligatorní podmínky, že trestní stíhání nebylo možné ve dvouleté lhůtě vazby skončit pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů.
Všichni tři obžalovaní byli zadrženi a následně vzati do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Opavě dne 28. 8. 1998, obžaloba na ně byla Krajskou státní zástupkyní v Ostravě podána u Krajského soudu v Ostravě za necelých devět měsíců, konkrétně dne 18. 5. 1999. Obžalobou je přitom všem třem obžalovaným kladena za vinu sice závažná, skutkově i důkazně však nijak výjimečně složitá trestná činnost.
První jednání ve věci bylo ovšem předsedou senátu krajského soudu nařízeno až dne 10. 3. 2000, a to na termín 17. 4. - 21. 4. 2000, tedy zhruba až za téměř jedenáct měsíců od nápadu obžaloby. Navíc se před zahájením plánovaného hlavního líčení dne 17. 4. 2000 ukázalo, že obhájci JUDr. P. S. a JUDr. P. Š. nebyli o konání tohoto hlavního líčení vyrozuměni a obhájci obžalovaného Ing. J. V. JUDr. P. S. nebyla doručena obžaloba, což vedlo k odročení jednání na dny 19. 6. - 23. 6. 2000. Hlavní líčení poté řádně probíhalo ve dnech 19. 6. - 22. 6. 2000 a bylo posléze odročeno na dny 1. 8. - 3. 8. 2000, kdy se však pro omluvy obhájců JUDr. P. S. a JUDr. P. Š. nemohlo konat a bylo bez jednání znovu odročeno na 13. 9. - 15. 9. 2000. V hlavním líčení, konaném dne 13. 9. 2000, bylo vyslechnuto pět svědků a za účelem osobního výslechu dalších osmi svědků bylo hlavní líčení odročeno na dny 9. 10. a 10. 10. 2000.
Shora uvedenou nečinností krajského soudu přinejmenším v období od nápadu obžaloby dne 18. 5. 2000 do nařízení hlavního líčení dne 10. 3. 2000, ať již byla zapříčiněna jakýmikoliv důvody, a jeho nedůsledností při zajišťování projednání věci nalézacím soudem (plná moc JUDr. P. S. byla krajskému soudu doručena dne 13. 4. 2000, obhájce JUDr. P. Š. ji dokonce osobně předložil soudu dne 14. 4. 2000, kdy mu byla předána obžaloba) tak byla vyčerpána významná část maximální obecné dvouleté lhůty vazby. Uvedená zdlouhavost postupu nalézacího soudu přitom podle obsahu trestního spisu neměla žádný zřetelný důvod, který by bylo možno označit z pohledu ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu za závažný. Zejména pak tímto důvodem nebyla složitost věci, resp. její rozsah a obtížnost.
Charakter trestné činnosti, kladené obžalovaným Ing. J. V., D. Š. a J. M. v tomto trestním řízení za vinu, její rozsah a okruh shromážděných důkazů ukazují na to, že se jedná o věc vyznačující se toliko takovým stupněm složitosti, který je v praxi orgánů činných v trestním řízení obvyklý. Má-li být složitost věci důvodem prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. řádu, musí se ovšem vyznačovat určitým stupněm mimořádnosti, neboť prodloužení doby trvání vazby je zákonem stanoveno jen jako výjimka ze zásady, že vazba v řízení před soudem nesmí ani spolu s vazbou v přípravném řízení přesáhnout dva roky.
Při absenci jiných závažných relevantních důvodů, pro které by nebylo možné skončit trestní stíhání obžalovaných ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 tr. řádu, je proto zřejmé, že prodloužení vazby v daném případě nepřicházelo v úvahu, a to ani za situace, kdy lze naproti tomu souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Olomouci, že vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu u všech tří obžalovaných stále trvají, a souhlasit lze dokonce i s tím, že jejich propuštěním na svobodu může být případně i ohroženo dosažení zákonného účelu trestního řízení.
Vrchní soud v Olomouci přitom v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že nelze mít za to, že by krajský soud s vyřizováním věci otálel, resp. že nečinnost soudu ve věci není zřejmá, ale že byl tento soud veden objektivními příčinami, spočívajícími v pracovní vytíženosti příslušného senátu. Trestní stíhání v základní dvouleté lhůtě pak nemohlo být podle konstatování vrchního soudu dokončeno jednak pro rozsah a obtížnost věci, jednak z jiných závažných důvodů, na činnosti nalézacího soudu nezávislých, které vrchní soud spatřuje v neúčasti či změně obhájců a nedostavení se předvolaných svědků.
Naposledy zmíněné důvody ovšem nijak nevysvětlují nečinnost krajského soudu bezprostředně po podání obžaloby, přičemž uvedené organizační problémy na straně státní moci nemohou jít v žádném případě k tíži obžalovaných. Tuto zásadu vyjádřil kupř. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94 s tím, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, resp. obviněných, kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době.
Ve svém dalším nálezu z 22. 3. 1995 sp. zn. IV. ÚS 173/94 Ústavní soud doplnil, že dostačujícím důvodem pro nerespektování kriteria „přiměřené lhůty\", v níž má trestní proces proběhnout, nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu.
Obdobné zásady ostatně zakotvuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Tento mezinárodní soud zpravidla neuznává přetíženost soudů jako omluvu pro nepřiměřenou délku řízení, neboť smluvní státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou povinny organizovat soudnictví tak, aby soudy mohly vyhovět článku 6 odst. 1 Úmluvy, který garantuje právo na spravedlivé, veřejné a rychlé projednávání věci (srov. De Micheli 1993, A-257-D).
Z důvodů shora uvedených proto Nejvyšší soud ke stížnosti obžalovaných Ing. J. V., D. Š. a J. M. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu zrušil a návrh předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě na prodloužení vazby těchto tří obžalovaných zamítl. Protože za tohoto stavu věci uplynula obecná nepřekročitelná dvouletá doba vazby u všech tří obžalovaných již dnem 28. 8. 2000, učinil Nejvyšší soud České republiky neprodleně potřebné kroky k okamžitému propuštění všech tří obžalovaných z dosud vykonávané vazby na svobodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák