ECLI:CZ:NS:2000:7.TVO.76.2000.1
sp. zn. 7 Tvo 76/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 6. 2000 stížnost obžalovaného T. Š., nar. 18. 1. 1968, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 4 Ntv 1/2000, a rozhodl takto:
Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušuje . Podle §71 odst. 3 tr. ř. se návrh předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni na prodloužení vazby obžalovaného T. Š. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2000 z a m í t á .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením byla vazba obžalovaného T. Š. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2000 podle §71 odst. 3 tr. ř. prodloužena do 31. 10. 2000.
Proti usnesení podal obžalovaný T. Š. v zákonné lhůtě stížnost, v níž namítl, že za dobu téměř dvou roků trvání vazby nejsou vazební důvody tak naléhavé, aby odůvodňovaly prodloužení vazby, a že přípravné řízení bylo poznamenáno takovými průtahy, které se projevily i několikaměsíční nečinností orgánů přípravného řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby návrh na prodloužení vazby zamítl. V rámci stížnosti uvedl, že se bude zdržovat u své bývalé manželky Š. Š.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost je důvodná.
Obžalovaný T. Š. je stíhán pro dva trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterých se měl dopustit pěti útoky provedenými ke škodě společníka obchodní společnosti a ke škodě různých bank s tím, že celkově měl způsobit škodu 99 milionů korun. Trestní stíhání se nachází ve stadiu, kdy po podání obžaloby bylo nařízeno hlavní líčení na dvanáct jednacích dnů v srpnu 2000.
Ve vazbě je obžalovaný T. Š. od 21. 7. 1998, a to z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Konec doby dvou roků, na kterou je trvání vazby omezeno podle §71 odst. 3 tr. ř., připadá na 21. 7. 2000. Více než 15 dnů před skončením této lhůty předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni navrhla prodloužení vazby.
Vrchní soud v Praze rozhodl v rozporu se zákonem, pokud vazbu obžalovaného prodloužil.
S Vrchním soudem v Praze lze souhlasit v podstatě jen v tom, že u obžalovaného nadále trvá důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, reálně hrozí vzhledem ke konkrétním okolnostem vztahujícím se k tomu, že podstatnou část dosavadního řízení se obžalovaný nezdržoval v místě bydliště, nebyl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný a nakonec po něm muselo být pátráno na podkladě vydaného příkazu k zatčení.
Důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr. ř. v nynějším stadiu řízení již zjevně odpadl. Obava, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobžalované, není reálná, protože svědci i spoluobžalovaní, jejichž výslech v hlavním líčení přichází v úvahu, již byli vyslechnuti v přípravném řízení a zatím se nejeví potřeba výslechu dalších osob, které dosud nebyly vyslechnuty. Ostatně ani Vrchní soud v Praze okruh takových osob nijak blíže nekonkretizoval a neuvedl ani to, že by ze strany obžalovaného hrozil nějaký jiný způsob maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
I když je u obžalovaného T. Š. důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř., nestačí to k prodloužení vazy podle §71 odst. 3 tr. ř. Toto ustanovení stanoví, že vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky, a že pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud. Z citovaného ustanovení vyplývá, že stav, kdy trestní stíhání nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby, musí být důsledkem obtížnosti věci nebo jiných závažných důvodů.
Projednávaná věc je sice poněkud obtížnější, avšak z hlediska povahy a způsobu provedení žalované trestné činnosti, z hlediska okruhu dokazovaných skutečností ani z hlediska rozsáhlosti a dostupnosti důkazů nijak podstatně nepřekračuje takový rámec obtížnosti, který je při projednávání trestních věcí krajskými soudy jako soudy prvního stupně obvyklý.
Nelze pominout, že prodloužení vazby nad dobu dvou roků je výjimkou z ústavně garantované zásady časového omezení vazby (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá, že skutečnosti, o které se prodloužení vazby nad zákonem stanovený limit dvou roků opírá, musí mít zcela výjimečnou povahu. To platí i pro okolnosti, které charakterizují obtížnost věci. Třebaže za výjimečně vysokou lze považovat způsobenou škodu, je tím charakterizována v krajním případě jen závažnost žalované trestné činnosti. Ze samotné výše způsobené škody ale není možné činit závěry též o obtížnosti projednávané věci v tom smyslu, že by dosahovala výjimečného stupně.
Jiné závažné důvody ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. nelze přesvědčivě dovozovat z dosavadního průběhu trestního stíhání. Obžaloba byla podána dne 21. 1. 2000, tedy za situace, kdy ze lhůty dvou roků trvání vazby bylo vyčerpáno osmnáct měsíců. Přitom převážná část důkazů byla v přípravném řízení provedena před tím, než byl obžalovaný vzat do vazby. Poté, co byl obžalovaný vzat do vazby, nebylo přípravné řízení vedeno dostatečně soustředěně k urychlenému skončení. Mezi jednotlivými úkony se objevovaly takové případy časového odstupu, které již přinejmenším hraničí s průtahy. Přípravné řízení skončilo tím, že si obžalovaní prostudovali spis v průběhu prosince 1999. Vyšetřovatel pak spis předložil státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby dne 31. 12. 1999. Posledních pět svědků bylo vyslechnuto ve dnech 4. 8., 2. 9., 27. 9., 8. 10. a 1. 12. 1999. Poslední listinné důkazy vztahující se k některému z žalovaných útoků byly opatřeny 17. 9. 1999. V průběhu listopadu a prosince 1999 byly opatřovány důkazy k osobám obžalovaných (opisy z evidence Rejstříku trestů, zprávy o chování a pověsti obžalovaných od orgánů v místech jejich bydliště apod.). Přitom ale zjevně nic nebránilo tomu, aby tyto důkazy byly opatřeny dříve. K dalšímu prodloužení trestního stíhání ve stadiu, kdy již byl obžalovaný ve vazbě, závažným způsobem přispělo to, že po podání obžaloby se Krajský soud v Plzni snažil vrátit věc do stadia přípravného řízení z důvodů, které Vrchní soud v Praze nakonec označil za neopodstatněné. Mezi dnem 22. 2. 2000, kdy Krajský soud v Plzni svým usnesením vrátil věc státnímu zástupci k došetření, a dnem 29. 5. 2000, kdy Krajskému soudu v Plzni došel spis s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2000, jímž bylo usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření zrušeno a jímž bylo Krajskému soudu v Plzni uloženo znovu o věci jednat a rozhodnout, uplynula doba více než tří měsíců, aniž řízení směřovalo ke skončení trestního stíhání. Tento postup řízení jako celku již nebyl slučitelný s ustanovením §71 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením.
Pokud tedy trestní stíhání nebylo skončeno v rámci lhůty dvou roků trvání vazby, není tento stav důsledkem obtížnosti projednávané věci ani jiných závažných důvodů ve smyslu §71 odst. 3 tr. ř. Proto nepřichází v úvahu prodloužení vazby nad tuto dobu. Nedostatek uvedené podmínky, kterou zákon vyžaduje k prodloužení vazby, není možné kompenzovat úvahami o závažnosti trestné činnosti, která je obžalovanému kladena za vinu, úvahami o důvodnosti vazby z hlediska §67 odst. 1 tr. ř. ani úvahami o tom, zda a jak propuštění obžalovaného na svobodu případně ovlivní průběh dalšího řízení. Nejsou-li splněny skutečně všechny zákonné předpoklady k prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř., nelze takové prodloužení vazby jako výjimečný zásah do ústavně zaručené osobní svobody akceptovat.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a zamítl návrh na prodloužení vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnosti přípustná.
V Brně dne 29. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec