ECLI:CZ:NS:2000:7.TVO.97.2000.1
sp. zn. 7 Tvo 97/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2000 stížnost obžalovaného J. B., podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 6 To 91/2000, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného J. B. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 1. 2000, sp. zn. 57 T 16/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 20. 3. 2000, sp. zn. 6 To 18/2000, byl obžalovaný J. B. odsouzen za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171
odst. 1 písm. d) tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Uložený trest odnětí svobody obžalovaný J. B. vykonal dne 20. 7. 2000.
Ve výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a dalšími trestnými činy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem tohoto soudu z 13. 6. 2000, sp. zn. 57 T 16/99, byl obžalovaný J. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Usnesením z 19. 7. 2000, sp. zn. 6 To 91/2000, vzal Vrchní soud v Praze podle §68 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) ,c) tr. řádu obžalovaného J. B. do vazby se započtením této vazby od 20. 7. 2000, tedy od ukončení výkonu shora vzpomenutého trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců.
Proti uvedenému usnesení o vzetí do vazby podal obžalovaný J. B. stížnost. V písemném odůvodnění stížnosti obžalovaný podotkl, že z trestu, nepravomocně uloženého ve výměře čtyř let a deseti měsíců Městským soudem v Praze, mu zbývá vykonat už toliko část v trvání tří let a čtyř měsíců. K trestné činnosti se doznal, protože chce začít nový život a být společnosti prospěšný, nemá tudíž žádný důvod se trestu vyhýbat, ani nehodlá znovu pokračovat v trestné činnosti. Obžalovaný se proto domnívá, že jeho vazba není v tomto stadiu trestního řízení důvodná. Navíc předložil soudu písemný slib, že v případě propuštění na svobodu bude žít řádným životem, bude se zdržovat v místě trvalého bydliště a bude se dostavovat na výzvy soudu. Obžalovaný J. B. proto požádal Nejvyšší soud, aby podrobně přezkoumal vazební důvody, aby napadené usnesení popřípadě zrušil a obžalovaného propustil z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu obžalovaným J. B. podané stížnosti především zkoumal naplnění procesních podmínek řízení o tomto opravném prostředku.
Zabýval se tak především otázkou, zda byl obžalovaný J. B. ať již sám nebo prostřednictvím svého obhájce nebo jiných oprávněných osob, uvedených v ustanovení §142 odst. 1, odst. 2 tr. řádu, z pohledu ustanovení §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu oprávněn k podání stížnosti proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, popř. zda vůbec byla proti tomuto rozhodnutí stížnost přípustná (srov. §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu).
O vzetí obžalovaného J. B. do vazby totiž rozhodl Vrchní soud v Praze v procesním postavení soudu odvolacího, kdy se v dalším řízení bude zabývat odvoláním obžalovaného J. B. proti rozsudku soudu prvního stupně. Pro formální přípustnost stížnosti tudíž nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu spočívající v tom, že soud rozhoduje ve věci v prvním stupni.
Nejvyšší soud však vycházel z toho, že citovanou část ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Podstatou je spravedlivý proces, v jehož rámci se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Mezi předpoklady spravedlivého procesu patří mimo jiné i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, když se rozhodnutí týká některého z práv nebo některé ze svobod zaručených Listinou základních práv a svobod.
Podle článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
V posuzovaném případě se napadené rozhodnutí vrchního soudu bezprostředně dotýká osobní svobody obžalovaného J. B., chráněné ustanovením článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana této svobody tudíž vyžaduje, aby byl korigován ten výklad ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu, který pokládá stížnost proti usnesení odvolacího soudu za nepřípustnou, neboť obžalovaný se takto domáhá rozhodnutí z hlediska ochrany jeho osobní svobody pro něho příznivějšího. Jak v případě Listiny základních práv a svobod, tak v případě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je navíc mezinárodní smlouvou uvedenou v článku 10 Ústavy České republiky (je tedy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem), jsou předmětem ochrany právě lidská práva a základní svobody, garantované mimo jiné ve vztahu k státní moci.
Nejvyšší soud České republiky proto shledal stížnost přípustnou a obžalovaného J. B. osobou oprávněnou k podání této stížnosti a mohl tudíž za této procesní situace z podnětu stížnosti obžalovaného J. B. ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu meritorně přezkoumat jak správnost výroku napadeného usnesení, tak řízení jemu předcházející. Shledal však, že stížnosti nelze vyhovět.
Podle zjištění Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze na podkladě zcela konkrétních skutečností, týkajících se jak osoby obžalovaného J. B., včetně jeho osobnostních dispozic, trestní minulosti a způsobu života před zadržením a vzetím do vazby v této trestní věci, tak závažné a velice rozsáhlé a intenzivní především majetkové trestné činnosti, kladené mu v tomto trestním řízení za vinu, dospěl k oprávněnému a důkazně dostatečně podloženému závěru, že u tohoto obžalovaného i nadále trvají zákonné důvody vazby, předpokládané ust. §67 odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vrchní soud přitom nepochybil ani konstatováním opodstatněného rizika, že při event. propuštění na svobodu by obžalovaný J. B. mohl v obdobné trestné činnosti pokračovat. Správně tudíž soud prvního stupně dovodil i existenci vazebních důvodů, zakotvených ustanovením §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Konkrétní charakter soudem prvního stupně opodstatněně zjištěných vazebních důvodů přitom nedovoluje učinit oprávněný závěr o tom, že by bylo v tomto stadiu řízení možno vazbu obžalovaného J. B. nahradit zárukou nebo slibem, jak předpokládá ustanovení §73 tr. řádu, popřípadě peněžitou zárukou, zakotvenou ustanovením §73a tr. řádu.
Za stávajících procesních podmínek Nejvyšší soud České republiky neshledal obžalovaným podaný opravný prostředek důvodným a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proto stížnost obžalovaného J. B., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o vzetí tohoto obžalovaného do vazby, zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k, v. r.
Za správnost vyhotovení : Věra Popovičová