ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.134.2000.1
sp. zn. 7 Tz 134/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněného S. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 4 To 211/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 4 To 211/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu v neprospěch obviněného S. B.
Z r u š u j e se :
1/ citovaný rozsudek krajského soudu, pokud jím byl ponechán nedotčen výrok o vině obviněného S. B. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97, ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti obviněného S. B. k náhradě škody poškozenému P. H.,
2/ rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97, ve výroku o vině obviněného S. B. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.,
3/ všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Obviněný S. B., se za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 6. 1999, sp. zn. 4 To 211/99, a za trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst.1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mostě z 19. 10. 1998, sp. zn. 1 T 810/94,
o d s u z u j e
podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třech let a šesti měsíců, pro jehož výkon se podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. se zrušuje výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Mostě z 19. 10. 1998, sp. zn. 1 T 810/94, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného S. B. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 28. 6. 1997 kolem 11.00 hod. v M., na parkovišti před hotelem V., pod záminkou, že vrátí odcizené vozidlo, společně s L. M., vylákal finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč na poškozeném P. H., přičemž poškozenému vozidlo nevrátil a peníze užil pro svou potřebu, tedy měl ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle §229 odst. 3 tr. řádu per analogiam se poškozený P. H., odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97, byl obviněný S. B. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. H. částku 10.000,- Kč a dále společně a nerozdílně se spoluobviněným L. M. částku 11.000,- Kč poškozenému V. B.
Trestného činu podvodu se obviněný S. B. dopustil podle zjištění nalézacího soudu tím, že dne 28. 6. 1997 kolem 11.00 hod. v M., na parkovišti před hotelem V., okres M., pod záminkou, že vrátí odcizené vozidlo, společně s L. M., vylákal finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč na poškozeném P. H., nar. 9. 6. 1966, přičemž vozidlo poškozenému nevrátil a peníze užil pro svou potřebu. Trestný čin loupeže obviněný S. B. spáchal podle zjištění soudu prvního stupně tím, že společně se spoluobviněným L. M. dne 30. 6. 1997 kolem 16.00 hodin v B., okres T., vnikli na M. n. do zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia SPZ MOI 71-86 tak, že obviněný S. B. si sedl na vozidlo spolujezdce a obviněný L. M. na zadní sedadlo, oba současně řidiče vozidla V. B., ohrožovali noži, které mu přiložili k tělu a žádali vydání peněz, přičemž obviněný L. M. poškozenému odcizil z peněženky 11.000,- Kč a poté oba obvinění z místa činu utekli.
K odvolání obviněného S. B. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 9. 6. 1999, sp. zn. 4 To 211/99, napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích ohledně obviněného S. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o způsobu jeho výkonu a dále ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.
Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu sám ve věci rozhodl a obviněného S. B. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že obviněný dne 30. 6. 1997, kolem 16.00 hod. v B., okres T., na M. n., spolu s již odsouzeným L. M., vnikli do zaparkovaného osobního automobilu zn. Škoda Felicie, SPZ MOI 71-86, tak, že obviněný si sedl na sedadlo spolujezdce a již odsouzený L. M. na zadní sedadlo, oba pak řidiče vozidla V. B., ohrožovali noži, které mu přiložili k jeho tělu a žádali vydání peněz, přičemž L. M. odcizil poškozenému 11.000,- Kč, a poté z místa činu utekli. Za tento trestný čin loupeže, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., který zůstal v odvoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, a za trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě z 19. 10. 1998, sp. zn. 1 T 810/94, Krajský soud v Ústí nad Labem podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. uložil obviněnému S. B. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s ostrahou /§39a odst. 2 písm. c) tr. zák./. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, který byl obviněnému doručen 8. 1. 1999 a nabyl právní moci 23. 2. 1999, a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému krajským soudem opětovně uložena povinnost zaplatit poškozenému P. H. částku 10.000,- Kč a společně se spoluobviněným L. M., pravomocně odsouzeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 3. 1999, sp. zn. 4 To 65/99, zaplatit společně a nerozdílně částku 11.000,- Kč poškozenému V. B.
Zvolený procesní postup odůvodnil odvolací soud v prvé řadě tím, že okresní soud se ve výroku napadeného rozsudku dopustil ve vztahu k trestnému činu loupeže spíše formální stylistické chyby, která však měnila smysl jinak správných skutkových zjištění, když uvedl, že obviněný S. B. a již odsouzený L. M. si na poškozeném V. B. vynucovali vydání peněz tím, že obviněný si sedl na vozidlo, ačkoliv ve skutečnosti to bylo tak, že si sedl na sedadlo spolujezdce, jak nalézací soud přesvědčivě vysvětlil v odůvodnění rozsudečného výroku.
Již vzhledem ke změně výroku o vině bylo nutno z podnětu obviněným podaného odvolání znovu rozhodnout i ohledně trestu, přičemž odvolací soud podle odůvodnění svého rozhodnutí na jedné straně navíc zhodnotil i odsouzení obviněného S. B. shora uvedeným trestním příkazem Okresního soudu v Mostě, na straně druhé sice podle stejných zásad, ze kterých vycházel nalézací soud, však výrazněji přihlédl k osobním poměrům obviněného, než učinil okresní soud. Krajský soud přitom spatřoval podstatnou změnu osobních poměrů obviněného S. B. oproti situaci, kdy ve věci rozhodoval okresní soud, v tom, že obviněný byl během výkonu vazby opakovaně postižen mozkovou mrtvicí a byl mu též přiznán invalidní důchod. Dávkami sociálního zabezpečení tak má obviněný zajištěny zdroje legálního příjmu, výkon trestu však bude pro něho s ohledem na aktuální zdravotní stav v porovnání s ostatními odsouzenými tíživější.
Novým rozhodnutím o náhradě škody krajský soud reagoval na skutečnost, že spolupachatel obviněného S. B. a jeho spoluobviněný L. M. byl v mezidobí pravomocně odsouzen.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněného S. B. stížnost pro porušení zákona s tím, že ku dni 3. 2. 1998 se na obviněného S. B. hledělo, jako kdyby dosud nebyl odsouzen, a na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jehož se tento obviněný dopustil dne 28. 6. 1997, se tudíž vztahovala amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998. Okresní soud v Teplicích proto měl v tomto případě postupovat stejně jako u obviněného L. M. a trestní stíhání obviněného S. B. podle §223 odst. 1 tr. řádu zastavit. Jestliže obviněného S. B. přesto uznal tímto trestným činem vinným, porušil podle ministra spravedlnosti zákon v jeho neprospěch. Toto pochybení v rámci odvolacího řízení pak Krajský soud v Ústí nad Labem nezjistil a neodstranil, čímž porušil zákonnou povinnost uloženou mu ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu, neboť nepřezkoumal zákonnost i odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu, a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §225 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a k §250 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného S. B., aby postupem podle §269 odst. 2 tr. řádu tento rozsudek a dále rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97 v části, jíž byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a o náhradě škody zrušil, a dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla právního podkladu, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Nejvyšší soud shledal, že k porušení zákona v trestní věci obviněného S. B. v neprospěch tohoto obviněného skutečně došlo, a že se tak stalo v ohledu oprávněně namítaném ministrem spravedlnosti ČR v písemném odůvodnění podané stížnosti.
Třeba ovšem předeslat, že veškerá skutková zjištění Okresního soudu v Teplicích ohledně trestné činnosti, spáchané obviněným S. B., naprosto oprávněně posouzené jako trestné činy loupeže a podvodu, shledal Nejvyšší soud ve světle upřesňujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zcela správnými a důkazně plně podloženými. Tato skutková zjištění byla přitom učiněna na podkladě zákonně vedeného trestního řízení, v jehož rámci byla všemi orgány činnými v tomto řízení respektována a dodržena všechna relevantní zákonná práva obviněného, včetně jeho práva na řádnou obhajobu.
Z obsahu spisového materiálu je přitom patrno, že nalézací soud se otázkou případné aplikace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998, alespoň ve vztahu k obviněnému L. M., zabýval. A na podkladě těchto úvah také Okresní soud v Teplicích usnesením z 3. 12. 1998, sp. zn. 4 T 276/97, které nabylo právní moci dne 12. 1. 1999, rozhodl o účasti obviněného L. M. na této amnestii a podle §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a článku I písm. a) shora citovaného rozhodnutí prezidenta republiky zastavil trestní stíhání obviněného L. M. pro skutek spočívající v tom, že dne 28. 6. 1997 kolem 11.00 hod. v M., na parkovišti před hotelem V., okres M., pod záminkou, že vrátí odcizené vozidlo, vylákal společně s obviněným S. B. částku 10.000,- Kč na P. H., přičemž vozidlo zpět nepřivezli a peníze užili pro vlastní potřebu; v tomto skutku spatřovala obžaloba Okresního státního zástupce v Teplicích z 5. 11. 1997, sp. zn. 1 Zt 1703/97, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Okresní soud v Teplicích provedl v hlavním líčení dne 3. 12. 1998 (viz číslo listu 297 spisu) důkaz především opisem z rejstříku trestů obviněného S. B., založeným pod čísly listu 110 a 111. Z obsahu tohoto důkazu je patrno, že uvedený opis byl na žádost Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Teplicích vystaven Rejstříkem trestů Praha dne 11. 7. 1997 a vykazuje celkem jedenáct záznamů. V letech 1974 až 1977 byl obviněný S. B. šestkrát odsouzen rozsudky Okresního soudu v Liptovském Mikuláši (pětkrát ještě jako mladistvý pachatel), v letech 1977 až 1980 byl třikrát odsouzen Okresním soudem v Martině, v roce 1987 byl odsouzen za trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody rozsudkem Okresního soudu v Mostě z 26. 2. 1987, sp. zn. 4 T 57/87, (trest vykonal 16. 12. 1988), a v roce 1989 byl odsouzen rovněž k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 28. 6. 1989, sp. zn. 5 T 2/89, z výkonu tohoto trestu byl propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990.
Z aktualizovaného opisu z rejstříku trestů ze dne 20. 4. 1998 (čísla listů 189 a 190) ovšem Okresní soud v Teplicích zjistil, že veškerá shora uvedená odsouzení byla s účinností ke dni 5. 8. 1997 zahlazena usnesením Okresního soudu v Mostě, sp. zn. Nt 1021/97, a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (viz číslo listu 311 spisu) také v souvislosti s úvahami o trestu okresní soud konstatoval, že obviněný S. B. byl podle výpisu (správně: opisu) z rejstříku trestů již opakovaně soudně trestán, avšak všechna odsouzení mu byla zahlazena.
Z předmětného spisu Okresního soudu v Mostě je vskutku patrno, že na základě protokolární žádosti obviněného S. B. z 9. 4. 1997 tento okresní soud usnesením ze 3. 7. 1997, sp. zn. Nt 1021/97, podle §69 odst. 1 písm. b) tr. zák. zahladil odsouzení tohoto obviněného z rozsudků:
1. Okresního soudu v Liptovském Mikuláši ze 14. 7. 1975, sp. zn. 9 T 139/75,
2. Okresního soudu v Liptovském Mikuláši z 28. 8. 1975, sp. zn. 1 T 76/75,
3. Okresního soudu v Liptovském Mikuláši z 22. 3. 1976, sp. zn. 1 T 9/76,
4. Okresního soudu v Liptovském Mikuláši z 26. 9. 1977, sp. zn. 2 T 99/77,
5. Okresního soudu v Martině z 18. 11. 1977, sp. zn. 4 T 175/77,
6. Okresního soudu v Martině z 25. 4. 1980, sp. zn. 1 T 43/80,
7. Okresního soudu v Martině z 1. 10. 1980, sp. zn. 2 T 62/80,
8. Okresního soudu v Mostě z 26. 2. 1987, sp. zn. 4 T 57/87, a
9. Okresního soudu v České Lípě z 28. 6. 1989, sp. zn. 5 T 2/89.
Okresní soud v Mostě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že doba stanovená zákonem pro zahlazení odsouzení trestu uplynula 2. 1. 1995, přičemž obviněný S. B. vedl po dobu potřebnou k zahlazení trestů vcelku řádný život. Usnesení o zahlazení trestů nabylo právní moci dnem 5. 8. 1997.
Podle ustanovení článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 prezident republiky nařídil, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané přede dnem 3. 2. 1998, pokud na ně zákon stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, a pokud nebyl podezřelý či obviněný z užití rozhodnutí o amnestii podle článku IV vyloučen.
Na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., spáchaný obviněným S. B. dne 28. 6. 1997, se článek I písm. a) shora citovaného amnestijního rozhodnutí vztahoval, přičemž s ohledem na skutečnosti shora uvedené nebyl z užití tohoto rozhodnutí o amnestie vyloučen ani podle článku IV.
Pokud Okresní soud v Teplicích v uvedeném rozsahu rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1998 na obviněného S. B. nevztáhl, skutečně pochybil a porušil tak v neprospěch obviněného zákon především v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, neboť v naznačeném směru dostatečně a správně nezjistil skutkový stav.
V ustanovení §254 odst. 1 tr. řádu pak pochybil též Krajský soud v Ústí nad Labem, pokud v rámci své zákonné přezkumné povinnosti na podkladě důvodného odvolání obviněného S. B. neučinil odpovídající procesní kroky k nápravě uvedené vady napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, byť odvolatelem výslovně nevytýkané.
Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch obviněného S. B. ministrem spravedlnosti, proto Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v podobě specifikované ve výroku tohoto rozsudku a procesním postupem podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil vadné oddělitelné části jak stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Teplicích. Zároveň Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud za tohoto stavu věci pozbyla svého zákonného podkladu.
V rámci zvažovaného dalšího procesního postupu přitom dospěl Nejvyšší soud České republiky k jednoznačnému závěru, že v přezkoumávaném případě obviněného S. B. žádná zákonná překážka nebrání tomu, aby Nejvyšší soud při zrušení vadných částí shora citovaných rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s ust. §271 odst. 1 tr. řádu sám hned ve věci rozhodl, neboť odpovídající rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl správně zjištěn jak ve stížností napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak v jemu předcházejícím rozsudku Okresního soudu v Teplicích.
Nejvyšší soud České republiky tudíž aplikoval na trestní stíhání obviněného S. B. v přezkoumávané trestní věci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1998 a trestní řízení, vedené proti tomuto obviněnému pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., zastavil. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání bezprostředně vedlo k rozhodnutí podle §229 odst. 3 per analogiam tr. řádu ohledně poškozeného Pavla Hejče, kdy nezbývalo Nejvyššímu soudu nic jiného, než tohoto poškozeného odkázat s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Za změněného stavu věci ohledně rozsahu viny obviněného S. B. Nejvyšší soud při novém rozhodování o souhrnném trestu v obecné rovině vycházel ze zásad proklamovaných a zcela či převážně uplatněných již v předchozím řízení jak Okresním soudem v Teplicích, tak najmě Krajským soudem v Ústí nad Labem. Z pohledu konkrétních úvah o druhu a výměře znovu ukládaného souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody pak Nejvyšší soud České republiky plně vycházel ze zjištění a úvah odvolacího soudu, navíc však hodnotil ve prospěch obviněného změněný rozsah posuzované trestné činnosti, kdy obviněný S. B. nebyl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a zejména pak přihlédl Nejvyšší soud v odpovídající míře k tomu, že na obviněného bylo nutno z pohledu přitěžujících okolností vzhledem k pravomocnému zahlazení předchozích odsouzení důsledně pohlížet jako na osobu v minulosti netrestanou.
Právě těmto zjištěním Nejvyššího soudu odpovídá modifikovaná výměra obviněnému S. B. nově uloženého souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Výrok o náhradě škody ohledně poškozeného V. B. z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 6. 1999, sp. zn. 4 To 211/99, zůstal tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu, by se však pokračovalo, pokud by obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo toto rozhodnutí Nejvyššího soudu oznámeno, prohlásil, že na projednání věci trvá (§11 odst. 2 tr. řádu).
V Brně dne 28. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k