ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.135.2000.1
sp. zn. 7 Tz 135/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 25. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného Z. K., proti pravomocnému usnesení Okresního státního zastupitelství ve V. ě, sp. zn. Zt 245/99, ze dne 19. 11. 1999 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek §272 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství ve V. ě ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. Zt 245/99, a v řízení jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovení §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného Z. K.
Toto usnesení se zrušuje .
Okresnímu státnímu zastupitelství ve V. ě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednalo a rozhodlo.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního státního zastupitelství ve V. ě ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. Zt 245/99, bylo podle §172 odst. 1 odst. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Z. K. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pro skutek spočívající v tom, že dne 15. 6. 1993 uzavřel jako jednatel firmy C., s. r. o. Z., n. M. 174, smlouvu o poskytnutí nebytových prostor k užívání s Ing. M. V., jednatelem firmy M., s. r. o., V., B. 8, na základě kteréM., s. r. o., V., B. 8, jako nájemce užívala nebytové prostory umístěné v domě č. p. 174 na n. ve Z. a poté co dne 5. 2. 1996 firma C., s. r. o., Z., n. M. 174 prodala označený dům firmě W., a. s. Z., n. M. 174 a následně dne 1. 7. 1996 uzavřela s firmou W., a. s., Z. smlouvu o nájmu nebytových prostor, na základě které trval smluvní vztah mezi firmami C., s. r. o., Z. a M., s. r. o., V. ze smlouvy uzavřené dne 15. 6. 1993 a přestože dne 12. 6. 1997 W., a. s., Z. zaslala firmě C., s. r. o., Z. výpověď z nájmu nebytových prostor v domě č. p. 174 na n. M. ve Z. s termínem ukončení nájmu nebytových prostor v tomto domě ke dni 31. 8. 1997 jako jednatel firmy C., s. r. o., Z. neukončil nájemní smlouvu s firmou M., s. r. o., V., neinformoval tuto firmu a dne 23. 10. 1997 jako jednatel firmy C., s. r. o., Z. se osobně dostavil do sídla firmy M., s. r. o., na B. ul. č. 8 do V. a vyžádal si zde platbu nájemného a parkovného za období měsíců říjen, listopad a prosinec 1997 ve výši 316.207,50 Kč a ani poté tuto společnost neinformoval o platném právním vztahu a nechal si na účet firmy C., s. r. o., Z. dne 8. 1. 1998 zaslat nájemné a parkovné za období měsíců ledna, února a března 1998 ve výši 314.160,- Kč, tyto částky si přes opakované výzvy ze strany W., a. s., Z. ponechal a způsobil tak této společnosti škodu v celkové výši 628.320,- Kč.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že v řízení nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které firma W., a. s., Z. souhlasila s trváním nájemního vztahu založeného smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 1996 i po uplynutí výpovědní doby tedy i po 31. 8. 1997. Tento závěr plyne podle názoru vysloveného v odůvodnění, jednak z výpovědí svědků, kteří obhajobu obviněného nevyvracejí, jednak ze skutečnosti, že firma W., a. s., nepodala po uplynutí výpovědní lhůty žalobu na vyklizení domu, že výpovědi dané podnájemníkům mohly uběhnout nejdříve dne 30. 11. 1997 a že i dalšími podnájemníky bylo poukazováno nájemné firmě C., s. r. o., aniž by proti tomu firma W., a. s., protestovala. Odůvodnění rovněž argumentuje tím, že firma W., a. s., trpěla podnájemní smlouvu mezi firmou C., s. r. o., a firmou M., s. r. o., přestože původní nájemní smlouva přešla na firmu W., a. s. S ohledem na tyto okolnosti se v odůvodnění usnesení konstatuje, že pokud se jedná o platbu vybranou v posledním čtvrtletí roku 1997 nebyla u obviněného prokázána subjektivní stránka trestného činu a pokud se jedná o platbu z 8. 1. 1998 byla poskytnuta v době kdy firma C., s. r. o., byla již v likvidaci přímo na účet této firmy bez přičinění obviněného. Likvidátorem firmy C., s. r. o., v této době byl Ing. V. T.
Usnesení nabylo právní moci dne 27. 11. 1999.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Z. K. Konstatuje v ní, že v průběhu přípravného řízení nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, které by mohly objasnit otázku, zda obviněný věděl, že mu nájemní smlouva končí 31. 8. 1997 a to za situace, kdy řada nepřímých důkazů svědčí o tom, že o skončení nájmu před vybráním nájemného od firmy M., s. r. o., za čtvrté čtvrtletí 1998 vědět musel. Poukazuje na to, že nebyl vyslechnut jeden z klíčových svědků - E. M. Poukazuje rovněž na jednostranné hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědků N., P. a Ing. S. Ve vztahu k platbě nájemného v lednu 1998 konstatuje, že k této platbě došlo bez iniciativy obviněného, na druhé straně nebylo však prověřeno tvrzení obviněného, že s touto částkou nemohl nikterak nakládat, protože účet byl zablokován ve prospěch finančního úřadu. Za této situace mělo být podle názoru ministra spravedlnosti vyžádáno sdělení od příslušné banky, zda uvedený účet byl nějakým způsobem blokován, zda nájemné za první čtvrtletí 1998 na účtě zůstalo nebo zda je někdo vyzvedl. V průběhu vyšetřování mělo být rovněž vyšetřeno, zda se obviněný K. nedopustil trestné činnosti i v rámci ostatních nájemních smluv a proto bylo třeba ověřit, jakým způsobem došlo k placení nájemného a podnájemného i ve vztahu k dalším podnájemníkům firmy C., s. r. o .
S ohledem na všechny tyto skutečnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tř. ř. vyslovil, že usnesením Okresního státního zastupitelství ve V. ě ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. Zt 245/99, byl ve prospěch obviněného Z. K. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve V. zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání poukázal na mezery v dosud provedených důkazech, zejména pak na absenci výslechu svědkyně Maršálkové, na rozpory ve výpovědích svědků N., P. a Ing. S., které nebyly v průběhu vyšetřování odstraněny, jakož i na další nezbytné důkazy, které měly být ve vyšetřování provedeny a navrhl, aby Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhověl.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle názoru Nejvyššího soudu v dosavadním řízení nebyl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a i provedené důkazy nebyly, a vzhledem k mezerám v dokazování ani nemohly být, hodnoceny v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení provedených důkazů napadeného rozhodnutí trpí jednostranností a mechanicky vychází z obhajoby obviněného, přičemž pomíjí skutečnosti, které svědčí v jeho neprospěch.
Je třeba souhlasit se stížností pro porušení zákona, že pro úplné objasnění skutkového stavu je důležitý výslech svědkyně Maršálkové a že v dosavadním řízení nevyvinuly příslušné orgány dostatečnou aktivitu k tomu, aby pobyt svědkyně zjistily a zajistili tím i její výslech. Jeví se nezbytné prověřit, zda se svědkyně v mezidobí nevrátila do svého trvalého bydliště, nebo zda její příbuzní a přátelé nevědí, kde se nachází, nebo případně zda neznají osoby, které by mohly tuto okolnost sdělit. Pokud obhajoba namítá, že výslech svědkyně Maršálkové je nadbytečný vzhledem k tomu, že i kdyby z její výpovědi vyplynulo, že příslušná zásilka byla předána obviněnému, bude se jednat o tvrzení svědkyně stojící proti tvrzení obviněného, považuje Nejvyšší soud tuto námitku za bezpředmětnou. Je totiž na orgánech trestního řízení, aby poté co provedou důkazní řízení, situaci v souladu se zákonem náležitě vyhodnotily.
Za současného stavu se rovněž jeví nezbytné odstranit jisté rozpory ve výpovědích svědků N., P. a Ing. S., zejména však ve výpovědích svědka P. a Ing. S., když svědek P. uváděl, že byl přítomen jednání mezi obviněným a Ing. Sekaninou ohledně otázky eventuelního prodloužení nájmu do konce r. 1997, kde však podmínkou pro prodloužení nájmu bylo zaplacení dlužného nájemného ze strany firmy obviněného. Svědek Ing. S. se o takovémto jednání nezmínil. Popírá, že by dal obviněnému souhlas k trvání nájemní smlouvy do konce r. 1997. K tomu je ještě třeba podotknout, že jedinou kompetentní osobou k vydání takového souhlasu je právě Ing. Sekanina, vzhledem ke svému postavení ve firmě W., a. s., Z. Jakékoliv jednání se svědkem P. a N. o této otázce mohlo být pouze orientační, protože ani jedna z těchto osob nebyla oprávněna k vydání souhlasu k trvání nájmu. Této skutečnosti si musel být obviněný nepochybně vědom.
Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s podanou stížnosti pro porušení zákona, pokud je v ní vytýkáno nesprávné hodnocení těchto výpovědí, které je v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
V dalším řízení by mělo být rovněž zjištěno, zda firma C., s. r. o., měla ještě další zaměstnance, kromě svědkyně Maršálkové a svědka Ing. V. T. a v případě, že by tomu tak bylo, vyslechnout i tyto zaměstnance k otázce, co k případu vědí, zejména k otázce, zda obviněný o výpovědi nájmu věděl. Rovněž však není bez významu zjistit od zaměstnanců firmy C., s. r. o., způsob, jakým byla prováděna manipulace s firemní poštou. Kdo poštu vyzvedával a donášel do firmy, jakým způsobem byla distribuována jednotlivým zaměstnancům apod. Současně zjistit, zda někdy v minulosti, kromě projednávaného případu, poté co byla pošta převzata zaměstnancem firmy od České pošty, došlo ke ztrátě firemní korespondence.
Z opisu pokladní knihy firmy C., s. r. o., který je založen v trestním spise plyne, že např. v říjnu 1997 i další podnájemníci ještě platily nájem firmě C., s. r. o. Za této situace by měla být prověřena i skutečnost, zda se obviněný nedopustil trestné činnosti v rámci ostatních nájemních smluv, i když se trestní oznámení firmy W., a. s., Z. na tuto část jednání nevztahovalo.
Dále se jeví nezbytné prověřit obhajobu obviněného, podle kterého měl být účet firmy C., s. r. o., blokován ve prospěch finančního úřadu. Obviněný tím totiž argumentuje ve vztahu k oběma platbám nájemného od firmy M., s. r. o. V prvním případě uvádí tuto okolnost jako důvod, proč žádal o proplacení nájemného za čtvrté čtvrtletí 1997 v hotovosti, ve druhém případě argumentuje tím, že vzhledem k blokaci účtu nemohl s penězi disponovat. Zda byl účet skutečně blokován však prověřeno nebylo. Rovněž nebylo prověřeno, zda nájemné za první čtvrtletí 1998 bylo z účtu vyzvednuto, nebo jak s touto částkou bylo dále nakládáno. Je tedy nezbytné vyžádat od příslušné banky sdělení, zda byl účet blokován, ve kterém období, a zda někdo nájemné za první čtvrtletí 1998 od firmy M., s. r. o., vyzvedl, nebo zda zůstalo na účtě.
Vycházeje z těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství ve V. ě ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. Zt 245/99, a v řízení jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného Z. K. Za splnění podmínek §272 tr. ř. rozhodl tak, že napadené usnesení zrušil a okresnímu státnímu zastupitelství přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednalo a rozhodlo. Úkolem orgánů činných v trestním řízení bude doplnit dokazování ve výše naznačených směrech, provést případně další důkazy, jejichž potřeba by vyvstala na základě doplněného dokazování, poté důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a ve věci rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 25. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman