ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.147.2000.1
sp. zn. 7 Tz 147/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného D. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 1 T 211/99, byl obviněný D. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „od září 1997 do 1. 3. 1999, kdy mu bylo sděleno obvinění, jako otec nezl. D. V., na kterého byl povinen dle rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 10. 1996, č. j. 11 C 180/96-14, přispívat výživným v částce 1.000,- Kč měsíčně, vždy do patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte, tuto svoji povinnost úmyslně neplnil, výživné vůbec neplatil a tak zůstal dlužen 18.000,- Kč k rukám matky dítěte O. V.,". Za shora uvedené jednání byl obviněnému podle §213 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v trvání dvou roků. Dále bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti zaplatit do tří měsíců od právní moci rozhodnutí dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné.
Obviněný podal proti rozsudku odvolání, o kterém rozhodoval ve veřejném zasedání dne 4. 1. 2000 Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 13 To 484/99. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal dne 13. 6. 2000 ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného D. V. Ministr spravedlnosti vytýká soudu druhého stupně, že se důsledně neřídil zněním ustanovení §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v návaznosti na shora uvedená ustanovení tr. řádu pak ustanoveními §59 odst. 2 a §26 odst. 3, 4 tr. zák., což vedlo odvolací soud k nesprávným závěrům, která odvolací soud vyjádřil ve svém usnesení, které z důvodů shora uvedené nesprávné aplikace uvedených ustanovení bylo nutno napadnout stížností pro porušení zákona. V podané stížnosti pro porušení zákona poukazuje ministr spravedlnosti dále na to, že nalézací soud provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil v souladu se zákonnými hledisky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. Své úvahy o vině i trestu náležitě a v souladu s §125 tr. ř. vyjádřil v písemném odůvodnění svého rozsudku. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že k pochybení ze strany nalézacího soudu nedošlo ani při ukládání trestu, který dle ministra spravedlnosti plně odpovídá znění §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona vyjádřil svůj názor, že uložením přiměřených povinností obviněnému mělo dojít především k posílení práv nezl. syna obviněného, vůči kterému obviněný neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §59 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k §26 odst. 3, 4 tr. zák., a to ve prospěch obviněného D. V. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a zrušil i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v intencích ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, byť byla stížnost pro porušení zákona ministrem spravedlnosti podána pouze do výroku o trestu podle §266 odst. 2 tr. ř. Na základě níže uvedených skutečností dospěl k těmto závěrům.
Shora již bylo uvedeno, že stížnost pro porušení zákona byla podána pouze do výroku o trestu, jímž nebyla obviněnému uložena podle §59 odst. 2 tr. zák. povinnost zaplatit do tří měsíců od právní moci rozsudku dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné. Nejvyšší soud, který v souladu se zásadou vyjádřenou v §267 odst. 1 tr. ř. musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo dospěl k závěru, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí provedl ve věci obviněného D. V. dokazování v rozsahu vymezeném v §2 odst. 5 tr. ř., tj. zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Důkazy, shromážděné již v přípravném řízení zákonu odpovídajícím způsobem, hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění svého rozsudku se způsobem vyjádřeným §125 tr. ř. vypořádal se skutečnostmi, které vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Nejvyšší soud neshledal v otázce viny obviněného D. V. pochybení. Toto pochybení nebylo shledáno ani soudem odvolacím. Proti výroku o vinně nebyla podána ani stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud považuje rovněž za správné závěry nalézacího soudu v otázce trestu, který byl obviněnému uložen a způsobu jeho výkonu, stejně jako uložení přiměřených povinností směřujících k tomu, aby ve zkušební době vedl řádný život. Při ukládání trestu vycházel nalézací soud z ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému zákonu odpovídající trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon obviněnému podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. V souladu se zákonem byla shledána také přiměřená povinnost uložená obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. spočívající v povinnosti obviněného do tří měsíců od právní moci rozhodnutí uhradit dlužné výživné ve výši 18.000,- Kč a řádně a včas platit ve zkušební době běžné výživné.
Nalézací soud i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že s ohledem k osobě obviněného bude účelu trestu dosaženo uložením trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Již z podstaty trestu odnětí svobody podmíněně odloženého je patrno, že účelem tohoto druhu trestu je výchovně působit na obviněného, a v době podmíněného dosouzení u něj prohloubit pozitivní rysy jeho chování a vést jej k dodržování nejen ustanovení tr. zákona, ale i širších norem společenského života.
Podle §266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Nejvyšší soud se nemohl z důvodů níže rozvedených ztotožnit se závěry, ke kterým v souvislosti s aplikací §59 odst. 2 tr. zák. dospěl Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99. Předně je třeba uvést, že podle §59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému uložit přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Z výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že pro uložení přiměřených povinností není obligatorní podmínkou spáchání majetkového trestného činu jak dovozuje odvolací soud, ale skutečnost, vést pachatele trestného činu k tomu, aby vedl řádný život. Podle §26 odst. 3 tr. zák. pachateli, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život, zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Okruh přiměřených omezení anebo povinností je uveden v §26 odst. 4 tr. zák. pouze demonstrativně. Podle §59 odst. 2 tr. zák. uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností má směřovat k tomu, aby obviněný vedl ve zkušební době řádný život a jejich splnění je také předpokladem pro vyslovení, že se obviněný ve zkušební době osvědčil. Obviněný byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a uložení přiměřených povinností u tohoto trestného činu, který obviněný spáchal úmyslně, má vést obviněného k tomu, aby v době podmíněného odsouzení plnil vyživovací povinnost řádně, tj. v částce soudem stanovené a včas, tj. v termínu, který mu byl soudem určen. Uložení obviněnému povinnosti řádně a včas v době podmíněného odsouzení platit výživné pro nezl. syna D. má mít výchovný vliv, směřující k tomu, aby v uvedené době byla u obviněného vytvořena náležitá vazba do budoucna (po uplynutí doby podmíněného odsouzení), platit řádně a včas běžné výživné. Bez uložení povinnosti obviněnému zaplatit dlužné výživné, by samotné uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého nemuselo mít patřičný výchovný vliv, jak dovodil nalézací soud.
Nejvyšší soud poukazuje na výše uvedené ustanovení tr. ř. (§266 odst. 2 tr. ř.), které je rozhodné pro posouzení, zda napadeným usnesením odvolacího soudu byl porušen zákon ve výroku o trestu. Nejvyšší soud poukazuje na své úvahy, které jej vedly k tomu, že se ztotožnil se závěry, ke kterým dospěl nalézací soud. Rovněž rozvedl, které skutečnosti považuje v rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Nesprávnými však Nejvyšší soud shledal pouze závěry odvolacího soudu v otázce neuložení přiměřených povinností podle §59 odst. 2 tr. zák. tak, jak správně učinil soud nalézací, nikoli však závěry v otázce viny.
Uložení přiměřených povinností podle §59 odst. 2 tr. zák., jak o nich bylo rozhodnuto soudem prvního stupně, směřovalo zejména k posílení práv nezletilého syna D., vůči kterému má obviněný zákonnou vyživovací povinnost, kterou si však řádně neplnil, tudíž nemohl ani vést řádný život. Neuložením těchto povinností odvolacím soudem však nedochází k zásahu do podstaty trestu, který byl obviněnému uložen ani do způsobu jeho výkonu, a proto nelze připustit názor, že neuložení přiměřených povinností podle §59 odst. 2 tr. zák., spočívajících v povinnosti zaplatit dlužné výživné do tří měsíců od právní moci rozsudku a řádně plnit vyživovací povinnosti ve zkušební době je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, poměrům pachatele, event. že by tento druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu jak má na mysli §266 odst. 2 tr. ř., a to i s přihlédnutím k níže uvedeným skutečnostem.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že pokud nebylo možno s ohledem na znění §266 odst. 2 tr. ř. vyslovit porušení zákona v části neuložení obviněnému přiměřených povinností, jak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 13 To 484/99, oproti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 1 T 211/99, bude třeba v případě obviněného D. V. se velmi pečlivě zabývat při rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil tím, zda v době podmíněného odsouzení vedl řádný život, jak předpokládá ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. Při úvaze, zda obviněný vedl ve zkušební době řádný život se nemůže soud omezit na pouhé zjištění, zda v době podmíněného odsouzení nespáchal obviněný trestný čin, ale je třeba zkoumat i postoj obviněného k zákonné vyživovací povinnosti vůči nezl. D., event. dalším nezletilým dětem, dále i reakce a snahy obviněného zaplatit dlužné výživné dobrovolně, případně jeho postoj k event. nařízenému výkonu rozhodnutí. Posouzení těchto, ale i dalších otázek, bude podstatné pro závěr, zda podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a stane se podkladem pro soud, který bude rozhodovat po uplynutí, či ještě v průběhu běhu zkušební doby o tom, zda se obviněný v době podmíněného odsouzení osvědčil, či nikoli.
Z důvodů shora uvedený rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je patrno z výroku tohoto usnesení, tj. stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann