ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.150.2000.1
sp. zn. 7 Tz 150/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném 11. července 2000 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněné M. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 16. 12. 1996, sp. zn. 6 To 701/96, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích z 8. 12. 1993, sp. zn. 2 T 96/93, byla obviněná M. M. uznána vinnou trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. zák., spáchaným z nedbalosti, a odsouzena podle §217 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odsuzující rozsudek nabyl dnem 14. 1. 1994 právní moci v řízení před soudem prvního stupně, přičemž trestná činnost obviněné M. M. spočívala podle zjištění okresního soudu v tom, že nejméně od měsíce září 1991 do 8. 12. 1993 v R., okres D., nezájmem o řádnou výchovu své nezletilé dcery M. M., a nedůslednou kontrolou využívání jejího volného času a chování ve škole i mimo školu umožňovala jí navštěvovat diskotéky a taneční zábavy v P. a B. N. R., okres D., ze kterých se nezletilá v mnoha případech vracela až následujícího dne, na diskotékách požívala i alkoholické nápoje, několikrát měla nezletilá pohlavní styk, což vše se u nezletilé projevilo v chování na veřejnosti, ve škole, kde za druhé pololetí školního roku 1991 - 1992 zameškala 203 vyučovacích hodin a ve druhém pololetí školního roku 1992 - 1993 bez omluvy zameškala 297 vyučovacích hodin a nepřišla si ani pro vysvědčení.
Usnesením z 18. 11. 1996, sp. zn. 2 T 96/93, Okresní soud v Domažlicích podle §60 odst. 1, odst. 5 tr. zák. rozhodl, že obviněná M. M. vykoná trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, uložený shora citovaným pravomocným rozsudkem, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu okresní soud obviněnou M. M. podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Rozhodnutí o neosvědčení se obviněné M. M. ve zkušební době podmíněného odsouzení učinil okresní soud především na základě zjištění, že v této zkušební době se obviněná dopustila trestné činnosti obdobného charakteru, ovšem již dolosní, posouzené pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 7. 11. 1995, sp. zn. 1 T 4/95, jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, spáchaný úmyslně, a za tuto trestnou činnost byla podle §217 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Kromě toho ovšem okresní soud konstatoval, že v místě předchozího trvalého pobytu nebyla obviněná M. M. kladně hodnocena po stránce občanské pověsti, a to ve vztahu ke spoluobčanům i k výchově v rodině.
Právní fikci osvědčení obviněné M. M. ve zkušební době podmíněného odsouzení ve smyslu §60 odst. 3 tr. zák. Okresní soud v Domažlicích neaplikoval podle odůvodnění svého rozhodnutí z toho důvodu, že rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák. nemohl učinit vinou obviněné, které se nepodařilo doručit předvolání k jednání, když z provedeného šetření a prostřednictvím policejních orgánů bylo zjištěno, že se odsouzená dlouhodobě zdržuje na území SRN na neznámé adrese.
Stížnost obviněné M. M., podanou proti usnesení okresního soudu, Krajský soud v Plzni usnesením z 16. 12. 1996, sp. zn. 6 To 701/96, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, přičemž se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Uložený trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců obviněná M. M. do současné doby nenastoupila přes různá opatření orgánů činných v trestním řízení, včetně vyhlášení celostátního pátrání, vydání zatykače, žádosti o součinnost formou mezinárodního dožádání apod. Obviněná M. M. se podle obsahu trestního spisu dne 16. 5. 1997 provdala ve W., SRN, za německého státního občana M. R. D., přičemž podle informace ředitele Národní ústředny INTERPOL P. z 3. 12. 1998, reprodukujícího sdělení Interpolu W., německé orgány rozhodnutím ze dne 27. 10. 1998 vydání obviněné M. M., provdané D., do České republiky nepovolily. Shodně vyzněla zpráva vedoucí oddělení mezinárodních smluv a mezinárodní právní pomoci trestní Ministerstva spravedlnosti ČR z 18. 12. 1998, odkazující na dopis Spolkového ministerstva spravedlnosti SRN ze dne 26. 11. 1998, kterým bylo mimo jiné sděleno, že z důvodu neexistence oboustranné trestnosti činu, který je obviněné M. M. kladen za vinu, byla žádost českých orgánů o její vydání zamítnuta. Sdělení o nabytí cizího státního občanství (SRN) a o následném pozbytí občanství ČR podle §17 zák. č. 40/1993 Sb., v platném znění, referát vnitřních věcí Okresního úřadu Kladno ke dni 29. 9. 1999 neobdržel.
V této zjevně patové situaci podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni z 16. 12. 1996, sp. zn. 6 To 701/96, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné M. M. s tím, že tímto rozhodnutím byl v neprospěch této obviněné porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) a §147 odst. 1 tr. řádu a tomuto rozhodnutí předcházejícím usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 2 T 96/93, rovněž v neprospěch obviněné M. M. v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu a v ustanovení §60 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Okresní soud v Domažlicích podle ministra spravedlnosti pochybil tím, že si neověřil, zda je pravdivé tvrzení matky obviněné, která orgánům policie sdělila, že její dcera (obviněná M. M. ) se zdržuje na neznámém místě v SRN, nebo tvrzení obviněné o tom, že se po celou dobu zdržovala na adrese v H. (správně: H.) č. p. 17, okres K., s výjimkou čtrnácti dnů, kdy se zdržovala ve Slovenské republice. Tato zjištění byla podle názoru ministra spravedlnosti nezbytná k posouzení otázky, zda obviněná nese vinu na tom, že soud nemohl rozhodnout ve věci do jednoho roku od uplynutí zkušební doby (§60 odst. 1, odst. 3 tr. zák.).
Jestliže při takto nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud prvního stupně rozhodl po uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby (dne 17. 4. 1996) o tom, že obviněná vykoná původně uložený trest odnětí svobody, porušil podle ministra spravedlnosti zákon v neprospěch obviněné.
Tato pochybení soudu prvního stupně nezjistil a neodstranil Krajský soud v Plzni a nesplnil tak podle ministra spravedlnosti svoji přezkumnou povinnost a svým rozhodnutím sám porušil v neprospěch obviněné ve shora uvedených ustanoveních trestního řádu zákon, jestliže stížnost obviněné proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněné M. M. ve shora uvedených ustanoveních, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil stížností napadené usnesení soudu prvního stupně (?) a dále aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s ustanovením §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i správnost řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněné M. M. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněné, ale ani v její prospěch.
Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení. Podání tohoto vpravdě mimořádného a možnými dopady naprosto výjimečného opravného prostředku tudíž nemůže být kupříkladu prostředkem k účelovému vyřešení zdánlivě či skutečně neřešitelných procesních problémů např. s výkonem pravomocně uložených a vykonatelných trestů.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, uloženou mu zákonem v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovením §267 odst. 1 tr. řádu, navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i oprávněním soudu druhého stupně, vymezenými ustanovením §147 odst. 1 tr. řádu.
Tuto přezkumnou povinnost, resp. oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích ustanovením §267 tr. řádu vymezených, a nejde tudíž o oprávnění, které by bylo možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán konkrétními námitkami stěžovatele. Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, event. §266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.
Pokud jde o správnost procesního postupu Okresního soudu v Domažlicích, Nejvyšší soud především stejně jako stěžovatel vycházel z platné zákonné dikce, podle níž v souladu s ustanovením §60 odst. 1 tr. zák. platí, že jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
Obviněná M. M. se především dopustila ve zkušební době další trestné činnosti obdobného, resp. formou prokázaného zavinění ještě závažnějšího charakteru, za kterou byla soudem pravomocně odsouzena. Dolosního trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. zák. se obviněná M. M. dopustila podle zjištění nalézacího soudu tím, že v době od 9. 12. 1993 do 13. 4. 1994 kromě doby od 3. 1. 1994 do 10. 2. 1994 v R., okres D., nedbala o řádnou výchovu své nezletilé dcery M. M., a nedůslednou kontrolou a nezájmem o řádnou školní docházku své dcery tato zameškala ve druhém pololetí školního roku 1993 - 1994 nejméně 184 vyučovacích hodin, z toho 182 hodiny byly neomluvené a s ohledem na toto jednání byla nezletilá M. na základě rozhodnutí o předběžném opatření Okresního úřadu v Domažlicích ze dne 13. 4. 1994 pod č. j. 153/84 umístěna do Dětského diagnostického ústavu v Plzni.
Z uvedeného popisu skutku je tudíž patrno, že obviněná M. M. se počala dopouštět obecně recidivního protiprávního jednání hned následujícího dne poté, co byl dne 8. 12. 1993 vynesen odsuzující rozsudek v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 96/93, ačkoliv vyhlášení tohoto rozsudku byla podle protokolu o hlavním líčení osobně přítomna, podstatnou část této úmyslné trestné činnosti (konkrétně od 11. 2. 1994) spáchala ve zkušební době podmíněného odsouzení a protiprávní stav byl ukončen až umístěním nezletilé M. M. v dětském diagnostickém ústavu.
A protože ani ostatní dostupné reference nebyly pro obviněnou příliš příznivé, nelze pochybovat o tom, že okresní soud dospěl k naprosto oprávněnému a důkazně plně podloženému závěru, že obviněná M. M. nevedla ve zkušební době řádný život a že bylo tudíž na místě rozhodnout o přímém výkonu uloženého trestu odnětí svobody, původně podmíněně odloženého.
V tomto ohledu ostatně ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona žádné námitky nevznesl, brojil však proti tomu, že okresní soud vydal své usnesení až po uplynutí jednoroční lhůty, předpokládané ustanovením §60 odst. 3 tr. zák., aniž bylo spolehlivě prokázáno, že obviněná měla na pozdním vydání tohoto rozhodnutí vinu.
S touto výhradou ministra spravedlnosti se však Nejvyšší soud neztotožnil, byť také v tomto případě vycházel ze stěžovatelem namítané dikce ustanovení §60 odst. 3 tr. zák., podle které se má za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák., aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu.
Třeba předeslat, že soud zásadně nemůže podle §60 odst. 1 tr. zák. rozhodnout, že podmíněně odsouzený trest odnětí svobody vykoná jen na základě zjištění, že odsouzený je stíhán pro trestnou činnost, kterou měl spáchat ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud je vždy povinen vyčkat ukončení tohoto stíhání, pokud tu nejsou ještě jiné důvody pro rozhodnutí, že podmíněně odložený trest se vykoná (srov. též. č. 7/1987 Sb. rozh. trest.). A právě v přezkoumávaném případě představovalo toto nové trestní stíhání zásadní důvod pro úvahy ohledně rozhodnutí, zda podmíněně odsouzená M. M. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců vykoná.
Vyšetřovateli Policie ČR Okresního úřadu v Domažlicích se přitom podařilo osobně sdělit M. M. obvinění pro uvedenou trestnou činnost, datované dnem 4. 7. 1994, až při jejím prvotním výslechu dne 2. 8. 1994, k seznámení s výsledky vyšetřování se obviněná dne 12. 12. 1994 nedostavila a trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích z 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 4/95, byla odsouzena za úmyslný trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Tento trestní příkaz byl v důsledku odporu, podaného obviněnou, zrušen, ve věci bylo konáno hlavní líčení a rozsudkem okresního soudu z 21. 3. 1995, sp. zn. 1 T 4/95, bylo rozhodnuto o vině a trestu shodně s citovaným trestním příkazem.
K odvolání obviněné M. M. však Krajský soud v Plzni usnesením z 12. 6. 1995, sp. zn. 9 To 101/95, napadený rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Novým rozsudkem ze 7. 11. 1995, sp. zn. 1 T 4/95, Okresní soud v Domažlicích při nezměněném výroku o vině obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy 7. 11. 1995, porozsudková agenda byla vypravena dne 14. 11. 1995.
V přezkoumávané trestní věci měl však okresní soud k dispozici opis rozsudku ze 7. 11. 1995 s vyznačenou právní mocí již 8. 11. 1995, opatřil si aktuální zprávy ze dvou míst pobytu obviněné M. M. a nařídil veřejné zasedání na 12. 2. 1996, tedy ještě v rámci jednoroční lhůty, předpokládané ustanovením §60 odst. 3 tr. zák. K jednání přitom obviněnou obeslal jak doporučenými obsílkami, určenými do vlastních rukou adresáta, tak prostřednictvím Policie ČR. Zjistil však, že obviněná v mezidobí nejméně dvakrát změnila místo svého trvalého pobytu, aniž to oznámila orgánům činným v trestním řízení. Ze zprávy vedoucího OOP S., okres K., datované dnem 31. 1. 1996 pak okresní soud zjistil, že obviněná M. M. se zdržuje na nové adrese: H. č. p. 17 a žádost o doručení písemnosti byla proto odeslána na příslušnou policejní součást ve V., okres K. Doručení se však nezdařilo, obviněná se k jednání nedostavila a veřejné zasedání bylo proto odročeno na 23. 2. 1996 (také ještě v rámci jednoroční lhůty).
Rovněž k tomuto jednání byla obviněná M. M. obeslána prostřednictvím Policie ČR, Obvodní oddělení Velvary, okres Kladno, opět však bezvýsledně a veřejné zasedání bylo proto odročeno na neurčito za účelem zjištění pobytu obviněné. Vedoucím obvodního oddělení bylo poté přípisem z 28. 2. 1996, č. j. ORKD-76/VE-96, okresnímu soudu sděleno, že obviněná nebyla na adrese H. 17 zastižena a dle sdělení její matky se na této adrese téměř nezdržuje, protože se dlouhodobě zdržuje na území SRN, neznámo kde. Na základě této zprávy vydal předseda senátu Okresního soudu v Domažlicích dne 15. 3. 1996 podle §69 odst. 1 tr. řádu příkaz k zatčení odsouzené M. M., neboť shledal důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu a odsouzenou nebylo možno předvolat ani předvést k veřejnému zasedání.
Po obviněné M. M. bylo dne 21. 3. 1996 vyhlášeno celostátní pátrání na území České republiky a byla provedena opatření k jejímu zadržení. To se však uskutečnilo až 6. 11. 1996 v nočních hodinách (tedy již po uplynutí vzpomínané jednoroční lhůty), kdy byla obviněná M. M. zatčena na hraničním přechodu L., okres D. Obviněné bylo při této příležitosti doručeno předvolání k veřejnému zasedání na den 18. 11. 1996 a poté byla v souladu s ustanovením §69 odst. 5 tr. řádu propuštěna ze zatčení na svobodu.
Ze shora uvedeného tudíž zcela jasně vyplývá, že Okresní soud v Domažlicích vyvinul maximální úsilí, aby o věci rozhodl ještě v rámci jednoroční lhůty, zakotvené ustanovením §60 odst. 3 tr. zák., jeho snaha však byla marná. Část této lhůty přitom okresní soud v podstatě obligatorně vyčkával pravomocného skončení trestního řízení, vedeného proti obviněné M. M. pro úmyslnou trestnou činnost, zčásti spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení, po nemalou část této lhůty se však snažil zajistit osobní účast obviněné u veřejného zasedání, či alespoň řádné doručení k tomuto jednání. Nezdar okresního soudu v tomto ohledu přitom obviněná M. M. zapříčinila zejména tím, že často měnila svůj pobyt, aniž změnu pobytu ohlásila příslušným orgánům, často a po delší dobu (a to i podle vlastního doznání) se také zdržovala mimo území České republiky a stala se tak zaviněně pro soud prakticky nedosažitelnou.
Okresní soud v Domažlicích tudíž podle názoru Nejvyššího soudu České republiky nepochybil svým závěrem, že podmíněně odsouzená M. M. zavinila, že soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se ve zkušební době osvědčila či nikoliv, přičemž ke správnému a zákonnému vyřešení této předběžné otázky (srov. §9 odst. 1 tr. řádu) si opatřil dostatek přesvědčivých důkazů. A za správné a zákonné je nutno za tohoto stavu věci považovat i meritorní rozhodnutí o tom, že odsouzená M. M. vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody, a to ve věznici s dozorem.
Krajský soud v Plzni potom nepochybil, pokud se s napadeným usnesením soudu prvního stupně ztotožnil a pokud stížnost obviněné M. M., podanou proti usnesení okresního soudu, jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky tak z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci jakékoliv porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněné M. M., proto podle ustanovení §268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. řádu).
V Brně dne 11. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k