ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.163.99.1
sp. zn. 7 Tz 163/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 4. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. R., nar. 18. 7. 1964, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 13 To 244/98, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 454/97, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 13 To 244/98, b y l v neprospěch obviněného L. R. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Toto usnesení se zrušuje . Zrušují se rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z podnětu odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. března 1998, sp. zn. 2 T 454/97, se podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušuje ve výroku o náhradě škody a výroku, jímž byl J. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 2 T 454/97, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za to, že od počátku roku 1997 do 17. 6. 1997 v obc Č., okr. M. B., jako zaměstnanec firmy I., spol. s r. o., se sídlem v B. p. B., postupně ze skladu společnosti odcizil dvoje dveře zn. Clermont, 2 kbelíky sádry, 35 ks kuchyňských madel, 15 ks krabic parket, vše v hodnotě 212.915,- Kč. Za to mu byl uložen podle §247 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obžalovanému uloženo nahradit J. D., škodu ve výši 11.420,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl J. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek obviněný napadl odvoláním, na jehož podkladě ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 13 To 244/98 ze dne 23. června 1998 odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Ve stížnosti uvádí, že podle jeho názoru výrok o vině a trestu, který byl učiněn v předmětném řízení, je v souladu se zákonem. Zákonu však odporuje rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení. Z obsahu spisového materiálu nepochybně vyplývá, že obviněný svým jednáním způsobil škodu firmě I., spol. s r. o., tato firma však v řízení nevystupovala jako poškozený. Poučen o právech poškozeného byl J. D., který se rovněž při svém výslechu připojil k řízení na náhradu škody. J. D. je a v době vedení trestního řízení byl jediným společníkem poškozené firmy. Není a nebyl jejím jednatelem. Z úkonu, kterým se připojil k řízení s nárokem na náhradu škodu, není zřejmé, že by jednal za kohokoliv jiného, než za svoji osobu. Není uvedeno, že jedná za poškozenou firmu, např. na základě zmocnění jednatelky. Takové zmocnění není ve spise založeno. K podpisu není připojen otisk razítka poškozené firmy. Postup okresního soudu, když za této situace rozhodl o nároku na náhradu škody domnělého poškozeného, byl tedy nesprávný. Pokud odvolací soud v řízení o odvolání toto pochybení okresního soudu přehlédl a odvolání zamítl, porušil rovněž zákon.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 1998, sp. zn. 13 To 244/98, byl porušen zákon v ustanoveních §§254 odst. 1, 256, 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 a 265 tr. ř. v neprospěch obviněného L. R. a v řízení předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 2 T 454/97, v ustaveních §§46 a 206 odst. 2 tr. ř. a ve výroku o povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl a to z těch důvodů a v tom směru, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud především konstatuje, že v řízení před nalézacím soudem bylo z hlediska zjištění skutkového stavu věci provedeno dokazování v dostatečném rozsahu. Obviněný byl v tomto řízení z činu usvědčen svědectvím J. D., ale i vlastním podrobným doznáním před vyšetřovatelem i před soudem. Výše škody, kterou vzal za prokázanou soud prvního stupně, vychází co do množství odcizeného zboží důsledně ze zásady in dubio pro reo a i hodnota odcizeného zboží, vzhledem k jeho charakteru, byla vyčíslena v souladu se zákonem. Právní kvalifikace jednání obviněného jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je správná. Trest, který byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby, zohledňuje všechny polehčující okolnosti, včetně skutečnosti, že velká část odcizeného zboží byla obviněným vrácena. Na druhé straně zohledňuje i fakt předchozího odsouzení obviněného pro majetkovou delikvenci, což se projevilo uložením trestu nepodmíněného se zařazením do věznice s dozorem. Jinými slovy výrok o vině a trestu je v souladu se zákonem a ani z hlediska procesního neshledal Nejvyšší soud ve vztahu k těmto výrokům pochybení. Především je třeba zdůraznit, že obviněnému bylo umožněno uplatnit své právo na obhajobu v plné šíři v souladu s trestním řádem.
Ve shodě se stížností pro porušení zákona však shledal Nejvyšší soud pochybení v adhezním řízení. Z celého důkazního řízení je zřejmé, že škoda byla způsobena právnické osobě a to firmě I., spol. s r. o., v jejíž vlastnictví se odcizený materiál nacházel. V rozporu s trestním řádem však podle práva poškozeného nebyla vyrozuměna a poučena právnická osoba, nýbrž J. D., který byl v době trestního stíhání jediným společníkem poškozené firmy, není a nebyl však jejím jednatelem. Nebyl rovněž jednatelem zmocněn zastupovat firmu v adhezním řízení. V průběhu celého trestního řízení tedy jednal pouze za svou osobu. Protože J. D. jako fyzická osoby nebyl trestním činem obviněného poškozen, nemohl ani v řízení jako poškozený vystupovat. K pochybení tedy došlo již v přípravném řízení, když příslušné orgány skutečného poškozeného o jeho právech nepoučili a neposkytli mu plnou možnost jejich uplatnění. Již soud prvního stupně toto pochybení však přehlédl, když si neuvědomil, že práva poškozeného uplatňuje osoba, které tato práva nepřísluší a nevyslovil, že onu osobu k hlavnímu líčení jako poškozeného nepřipouští. Toto procesní pochybení našlo svůj výraz v rozsudku soudu prvního stupně, který podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k náhradě škody ve výši 11.420,- Kč J. D. a se zbytkem nároku na náhradu škody J. D. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Protože ve věci bylo podáno odvolání, měl odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nímž může odvolatel odvolání podat a správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, přihlížeje přitom k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. S touto svou povinností se však odvolací soud dostatečně důsledně nevypořádal. Přehlédl výše uvedená pochybení a odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Tím v odvolacím řízení porušil v neprospěch obviněného zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. V řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, byl soudem prvního stupně porušen zákon v ustanoveních §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rovněž v neprospěch obviněného.
Za této situaci nezbylo Nejvyššímu soudu než napadené usnesení krajského soudu zrušit a zrušit rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože jsou splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci sám tak, že z podnětu odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. března 1998, sp. zn. 2 T 454/97, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a výroku, jímž byl J. D. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud se omezil pouze na zrušení výroku o náhradě škody a výroku o odkazu J. D. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních vzhledem k tomu, že J. D., jako fyzické osobě, trestným činem obviněného žádná škoda nevznikla, a v řízení jej vůbec nelze považovat za poškozeného a tedy odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších výrocích byl napadený rozsudek okresního soudu v souladu se zákonem, a proto byl ponechán beze změn.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 4. května 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman