ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.165.2000.1
sp. zn. 7 Tz 165/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. S. , roz. I., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 93/98, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. ř. a za splnění podmínek §272 tr. ř. takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, a v řízení, jež mu předcházelo
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d) a §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného J. S., roz. I.
Tento rozsudek se zrušuje . Zrušují se též další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 12 T 93/98, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „ačkoliv byl trestním příkazem samosoudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 1 T 151/96, který nabyl právní moci dne 6. 2. 1997, odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a dále pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za což mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků, přesto dne 27. 9. 1997 kolem 13.30 hod. v obvodu O. řídil osobní automobil Škoda Octavia SPZ OVV 59-62, na ul. Č. byl pro dopravní přestupek zastaven policejní hlídkou, čímž mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána\".
Podle §171 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému za použití ustanovení §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře dvěstěčtyřicet hodin. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 10.000,-- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, byl na základě odvolání obviněného shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a sám odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného J. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1 tr. ř., ve lhůtě stanovené v §272 tr. ř., u Nejvyššího soudu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, stížnost pro porušení zákona, a to v neprospěch obviněného J. S.
V tomto mimořádném opravném prostředku poukázal ministr spravedlnosti zejména na to, že Krajský soud v Ostravě dospěl k nesprávnému závěru, pokud v řízení o odvolání rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Tento nesprávný závěr odvolacího soudu vycházel podle ministra spravedlnosti z toho, že odvolací soud dospěl k závěru, že na obviněného J. S. počínaje dnem 7. 2. 1999 je třeba hledět jako by nebyl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 1 T 151/96, a k této skutečnosti nemohlo být podle názoru odvolacího soudu přihlíženo jako k okolnosti zakládající skutkovou podstatu nového trestného činu, spáchaného před tímto datem. Ministr spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že krajský soud nezvážil, že samotné odsouzení obviněného, které předcházelo a kterým byl trest zákazu činnosti uložen, není součástí skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak je tomu např. u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Ministr spravedlnosti považuje za nesprávný názor krajského soudu, že rozhodnutím o osvědčení a dále výkonem trestu zákazu činnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 151/96 došlo k zániku trestní odpovědnosti obviněného v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 12 T 93/98. Takový právní názor by podle mínění ministra spravedlnosti ve svých důsledcích vedl k beztrestnosti těch pachatelů trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kteří by se jich dopouštěli koncem doby výkonu trestu zákazu činnosti.
S ohledem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti dovodil, že Krajský soud v Ostravě postupoval v rozporu se zásadami odvolacího řízení, jak jsou vymezeny v §254 odst. 1 tr. ř., a v důsledku toho nesprávně rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a poté na podkladě vlastního hodnocení důkazů rozhodl za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťujícím výrokem. V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, byl ve prospěch obviněného J. S., roz. I., porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. d) a §2 odst. 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen.
V posuzované věci zjistil soud prvního stupně postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. skutkový stav, který popsal ve výroku svého rozsudku. Postup odvolacího soudu je upraven v §254 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení zákona, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Podle §259 odst. 3 věty první tr. ř. může odvolací soud ve věci sám rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně pochybení v rozsahu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a konstatoval, že okresní soud řádně zjistil skutkový stav. Podle názoru odvolacího soudu „se však nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména pokud jde o vyhodnocení předcházejícího odsouzení obviněného\". Tento nedostatek vedl podle názoru odvolacího soudu ve svém důsledku k nesprávnému závěru nalézacího soudu o vině obviněného a porušení zákona v jeho neprospěch.
Odvolací soud poukázal na skutečnost, že obviněnému J. S. uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení stejně jako i trest zákazu činnosti uložené mu trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 1 T 151/96 dnem 6. 2. 1999, přičemž dne 6. 4. 1999 vydal tento okresní soud usnesení, jímž podle §330 odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný ve zkušební době, trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, osvědčil. U trestu zákazu činnosti poukázal odvolací soud na znění §50 odst. 2 tr. zák., ze kterého vyplývá, že pokud odsouzený vykoná trest zákazu činnosti, hledí se na něj jako by nebyl odsouzen. Výše uvedené skutečnosti vyhodnotil odvolací soud tak, že dnem 7. 2. 1999 se na obviněného hledí jako by nebyl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 1 T 151/96, a proto nelze k tomuto odsouzení přihlížet jako k okolnosti přitěžující a již vůbec ne jako k okolnosti zakládající skutkovou podstatu nového trestného činu. S ohledem na shora uvedené závěry rozhodl odvolací soud tak, jak je shora uvedeno.
V souvislosti s aplikací zrušovacího ustanovení §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba poznamenat, že odvolací soud vytýká nalézacímu soudu především to, že se při hodnocení důkazů nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Takové zjištění odvolacím soudem by odpovídalo spíše zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud postupuje však soud prvního stupně při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tj. že hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učiní ve věci logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu shora uvedeného ustanovení (viz R 53/92-I. Sb. rozh. trest.). Odvolací soud ovšem může dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém případě musí odvolací soud vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru nalézací soud dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně, na to, že některé významné okolnosti opomenul zhodnotit apod. Není však oprávněn dávat tomuto soudu závazné pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit. Soud druhého stupně má však také právo na to, dát soudu prvního stupně v případě potřeby závazné pokyny k opakování důkazů již provedených nebo k provedení důkazů nových (viz R 20/1997 Sb. rozh. trest.) V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud právního stupně, nemůže při zrušení rozsudku soudu právního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozhodnout novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem.
Pokud však jde o zopakování důkazů bezprostředně před odvolacím soudem je třeba uvést, že pouhým konstatováním spisu, ev. jednotlivých zpráv založených ve spise u veřejného zasedání, si nelze vytvářet podklady pro vlastní rozhodnutí ve věci jak má na mysli §259 odst. 3 tr. ř., neboť se nejedná o doplnění dokazování či zopakování důkazů před odvolacím soudem.
S ohledem na všechny výše uváděné skutečnosti je tedy nepochybné, že uvedeným procesním postupem vybočil odvolací soud z mezích jemu daných platnou právní úpravou (i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) a porušil zákon v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., neboť aniž by nezbytné důkazy předtím bezprostředně před odvolacím soudem zákonu odpovídajícím způsobem zopakoval, sám ve věci rozhodl.
V dané souvislosti se jeví rovněž vhodným poukázat na znění §2 odst. 12 tr. ř., podle kterého má soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i v neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomuto jednání provedeny (tzv. zásada bezprostřednosti). Ze specifického charakteru §263 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání sám rozhodnout.
K problematice trestného činu maření výkonu úřadního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je vhodné poukázat také na následující skutečnosti, se kterými se bude muset odvolací soud při svém rozhodování také vypořádat, neboť tyto ponechal při svém předchozím rozhodnutí (napadnutém stížností pro porušení zákona) bez povšimnutí. Z ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyplývá, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo vykonává činnost, která mu byla zakázána. Je třeba velmi podrobně posoudit, zda lze ve vztahu k výše uvedenému zákonnému ustanovení akceptovat myšlenku krajského soudu vycházející ze znění ustanovení §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., že podmínkou trestnosti je, že ten, kdo se zmocní cizí věci, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, tedy, že v případě odsuzujícího rozsudku, kterým byl uložen trest zákazu činnosti, nesmí platit fikce zahlazení v době, kdy soud rozhoduje o tom, zda došlo ke spáchání tohoto trestného činu. Odvolací soud bude muset vzít v úvahu odlišnosti vyplývající ze shora uvedených zákonných znění (dále např. §203 odst. 1 tr. zák.) a posoudit jednoznačnost fikce neodsouzení, ze které vyplývá, že okamžikem jejího vzniku nelze již přímo ze zákona k dřívějšímu odsouzení obviněného přihlížet jako k zákonné podmínce trestní odpovědnosti, spočívající v jeho dřívějším odsouzení. Dále je možno poukázat na to, že tr. zákon v případech shora uvedených (§247 odst. 1 písm. e), §203 odst. 1 tr. zák.) nepřipouští, aby s odsouzením, které jako formální právní skutečnost již neexistuje, byly spojovány takové právní důsledky. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí již blíže nereagoval na skutečnost, že pachatel měl v době spáchání činu řízení motorových vozidel zakázáno. Tato činnost není vázána na formální právní skutečnost dřívějšího odsouzení, jejíž pozdější odpadnutí by vylučovalo trestní odpovědnost (např. §247 odst. 1 písm. c) tr. zák.). Rovněž bude třeba vzít v úvahu také účel ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak uvádí v podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti a jím vylovený názor, že rozhodnutím o osvědčení a výkonem trestu zákazu činnosti by došlo k zániku trestní odpovědnosti - beztrestnosti pachatelů těchto trestných činů, kteří by se jich dopustili koncem doby výkonu trestu zákazu činnosti.
S přihlédnutím ke všem skutečnostem shora rozvedeným Nejvyšším soudem, vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 6 To 49/2000, byl porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d) a §259 odst. 3 tr. ř., neboť toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem vydáno na základě nesprávně uplatněného revizního principu. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněného J. S., který byl nezákonným rozhodnutím zvýhodněn. V důsledku takto vysloveného porušení zákona Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek §272 tr.ř. tento rozsudek zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci do stadia řízení před Krajským soudem v Ostravě, jako soudem odvolacím, bude tento muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného proti rozhodnutí Okresního osudu v Ostravě ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 12 T 93/98, kdy se bude řídit ustanovením §270 odst. 4 tr. ř. Odvolací soud si bude muset rovněž ujasnit, zda nalézací soud řádně zjistil skutkový stav věci a vypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (což již bylo předestřeno shora) a také s ohledem na tento závěr zvolil další postup.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann