ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.167.2000.1
sp. zn. 7 Tz 167/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29. 8. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněného M. H., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 2 T 101/97, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
V řízení, které předcházelo právní moci trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 2 T 101/97,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a v článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 v neprospěch obviněného M. H.
Tento trestní příkaz se zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného M. H. pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák., kterého se podle obžaloby Obvodního státního zástupce pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 1997, sp. zn. 2 Zt 690/97, měl dopustit tím, že dne 17. 4. 1997 kolem 10.45 hod. na Obvodní poště v P., se pokusil vybrat z vkladní knížky na jméno V. W., finanční částku ve výši 10.000,- Kč, přičemž byl identifikován pracovníky pošty a posléze předán Policii ČR, tedy se měl dopustit jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání však nedošlo.
Odůvodnění:
Shora citovaným trestním příkazem, vydaným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 1997 pod sp. zn. 2 T 101/97, byl obviněný M. H. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Trestná činnost obviněného M. H. spočívala podle výroku o vině předmětného trestního příkazu v tom, že dne 17. 4. 1997 kolem 10.45 hod. na Obvodní poště v P. se pokusil vybrat z vkladní knížky na jméno V. W., finanční částku ve výši 10.000,- Kč, přičemž byl identifikován pracovníky pošty a posléze předán Policii ČR; obviněný se tedy měl dopustit jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání však nedošlo.
Opis trestního příkazu byl poté Obvodním soudem pro Prahu 1 různými způsoby usilovně doručován obviněnému M. H., avšak bezvýsledně. Realizovat doručení opisu tohoto rozhodnutí do vlastních rukou obviněného se nakonec podařilo až dne 15. 2. 2000; v této době se obviněný M. H. nacházel ve vazební věznici P. - R. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 34/2000. Obviněný M. H. proti trestnímu příkazu nepodal odpor a citovaný trestní příkaz tak nabyl dne 24. 2. 2000 právní moci.
Proti tomuto pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 podal ministr spravedlnosti dne 20. 7. 2000 u Nejvyššího soudu České republiky ve prospěch obviněného M. H. stížnost pro porušení zákona, neboť podle jeho názoru měl obvodní soud v této trestní věci aplikovat vůči obviněnému rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998. Pokud tak Obvodní soud pro Prahu 1 neučinil, porušil podle ministra spravedlnosti v neprospěch obviněného M. H. zákon v ustanoveních §314e odst. 1, §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a v článku I písm. a) citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve shora uvedené podobě porušení zákona vyslovil, aby citovaný trestní příkaz včetně všech rozhodnutí na něj obsahově navazujících podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, přítomná veřejnému zasedání konaném o podané stížnosti, upřesnila závěrečný návrh v tom smyslu, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona toliko v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a v článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 a zabýval se rovněž jak správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, tak postupem řízení, které následovalo vydání tohoto rozhodnutí, předcházelo však jeho právní moci.
Shledal přitom, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného M. H. ministrem spravedlnosti České republiky, je ve své podstatě důvodná, neboť k porušení zákona ve směru ministrem spravedlnosti vytýkaném skutečně došlo a zákon byl takto vskutku porušen výhradně v neprospěch obviněného, byť nikoliv ve všech procesních ustanoveních, stěžovatelem uváděných.
Ministr spravedlnosti právem poukázal na to, že podle ustanovení článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 prezident republiky nařídil, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané přede dnem 3. 2. 1998, pokud na ně zákon stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, a pokud nebyl podezřelý či obviněný z užití rozhodnutí o amnestii podle článku IV vyloučen.
V rámci řízení o podané stížnosti pro porušení zákona si Nejvyšší soud opatřil veškeré relevantní podklady ohledně všech dosavadních trestních řízení, která byla proti obviněnému M. H. vedena, a poněkud překvapivě shledal, že obviněný stál sice opakovaně před soudem, vícekrát byl také pravomocně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost, přede dnem 3. 2. 1998 však nebyl ani v jediném případě odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a dokonce ohledně něho nedošlo ani k pravomocné přeměně trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu.
Na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., resp. na pokus tohoto trestného činu, spáchaný obviněným M. H. dne 17. 4. 1997, se článek I písm. a) shora citovaného amnestijního rozhodnutí vztahoval, přičemž s ohledem na skutečnosti shora uvedené nebyl z užití tohoto rozhodnutí o amnestie vyloučen ani podle článku IV.
Skutečností ovšem naproti tomu zůstává, že předmětný trestní příkaz byl samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 1 vydán již dne 30. 6. 1997, tedy před vydáním rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii dne 3. 2. 1998, přičemž podle zjištění Nejvyššího soudu byly v této době zákonné podmínky pro takovéto rozhodnutí bez projednání věci v hlavním líčení splněny. V této fázi trestního řízení tudíž nalézací soud nepochybil a zákon neporušil.
Protože však má trestní příkaz podle §314e odst. 5 věta první tr. řádu sice povahu odsuzujícího rozsudku, ovšem účinky spojené ve standardním způsobu řízení s vyhlášením rozsudku nastávají v souladu s ustanovením §314e odst. 5 věta druhá tr. řádu až doručením trestního příkazu obviněnému, popř. jeho obhájci, v době vydání shora citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii trestní řízení, vedené proti obviněnému Miroslavu Horáčkovi na základě obžaloby státního zástupce pro Prahu 1 z 16. 6. 1997, sp. zn. 2 Zt 690/97, dosud probíhalo a nebylo pravomocně skončeno. Obvodní soud pro Prahu 1 byl tudíž povinen rozhodnout o účasti obviněného M. H. na této amnestii a aplikovat ohledně něho aboliční ustanovení, obsažené v článku 9 písm. a) citovaného amnestijního rozhodnutí, což však neučinil.
Nejvyšší soud České republiky musel proto konstatovat, že v přezkoumávané trestní věci došlo z důvodů shora rozvedených k porušení zákona v neprospěch obviněného M. H., ovšem nikoliv samotným stížností napadeným trestním příkazem, ani v řízení, které jeho vydání předcházelo, nýbrž výhradně až v řízení, které následovalo po jeho vydání, předcházelo však jeho právní moci. Zákon byl přitom porušen skutečně toliko v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a v článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Nejvyšší soud proto v této podobě porušení zákona vyslovil a mimořádným opravným prostředkem napadený pravomocný trestní příkaz zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která takto pozbyla svého zákonného podkladu.
V rámci zvažovaného dalšího procesního postupu přitom dospěl Nejvyšší soud České republiky k jednoznačnému závěru, že v přezkoumávaném případě obviněného M. H. žádná zákonná překážka nebrání tomu, aby Nejvyšší soud po zrušení stížností pro porušení zákona napadeného shora citovaného pravomocného trestního příkazu v souladu s ustanovením §271 odst. 1 tr. řádu sám hned ve věci rozhodl, neboť odpovídající rozhodnutí bylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který byl sám o sobě ve stížností napadeném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 správně zjištěn.
Nejvyšší soud České republiky tudíž aplikoval na trestní stíhání obviněného M. H. v přezkoumávané trestní věci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1998 a trestní řízení, vedené proti tomuto obviněnému pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák., zastavil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu, se však bude pokračovat, pokud obviněný do tří dnů od doby, kdy mu toto rozhodnutí Nejvyššího soudu bude oznámeno, prohlásí, že na projednání věci trvá (§11 odst. 2 tr. řádu).
V Brně dne 29. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k