ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.181.2000.2
sp. zn. 7 Tz 181/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 20. 9. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného J. K., v trestní věci vedené u Policie České republiky - Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 pod ČVS OVV-844/99 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky - Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 ze dne 7. 2. 2000, ČVS OVV-844/99, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. a tímto usnesením dále v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného J. K.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR - Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 ze dne 7. 2. 2000, ČVS OVV-844/99, bylo podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit tím, že dne 1. 3. 1998 učinil telefonické oznámení o pojistné události ze dne 27. 2. 1998 prostřednictvím pobočky Česko-rakouské pojišťovny, a. s., v tomto oznámení uvedl odcizení věcí ze souboru zařízení domácnosti, ke kterému došlo vloupáním do jeho bytu, a na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 7. 1. 1998 s Česko-rakouskou pojišťovnou, a. s., uplatnil u pojišťovny nárok na cca 350 000 Kč, avšak při uplatnění tohoto nároku uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se nabytí údajně odcizených věcí a nebyl schopen doložit doklady o zakoupení k jednotlivým věcem.
Usnesení nabylo právní moci dne 7. 2. 2000, tj. dne, kdy bylo učiněno, a to vzhledem k ustanovení §140 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný nemohl stížnost podat z toho důvodu, že tímto opravným prostředkem nemohl dosáhnout příznivějšího rozhodnutí. Trestní stíhání totiž bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., který je pro obviněného nejpříznivější, a obviněný v žádném případě nemohl dosáhnout příznivějšího rozhodnutí. Jeho případná stížnost by byla stížností podanou neoprávněnou osobou (viz č. 29/1989 Sb. rozh. tr.). Právní moc napadeného usnesení se tedy neodvozovala ode dne 11. 2. 2000, kdy byl obviněnému doručen jeho opis. Pro úplnost je třeba dodat, že právo podat proti napadenému usnesení stížnost neměl ani poškozený (viz č. 39/1966, č. 24/1973, č. 50/1990 Sb. rozh. tr.), a proto právní moc napadeného usnesení nebyla nijak vázána ani na okolnost, že opis usnesení byl doručen poškozenému dne 10. 2. 2000.
Ministr spravedlnosti podal dne 11. 8. 2000 v neprospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona proti usnesení o zastavení trestního stíhání s tím, že toto rozhodnutí vyšetřovatele označil za nesprávné. Podle ministra spravedlnosti vyšetřovatel rozhodl na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a bez toho, že by opatřil všechny potřebné důkazy a že by důkazy náležitě hodnotil. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, aby zrušil napadené usnesení, aby zrušil také případná další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Vadou napadeného usnesení je již to, že vyšetřovatel zastavil trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. V posuzovaném případě bylo vyloučeno postupovat podle citovaného ustanovení, protože z provedených důkazů je evidentní, že skutek se stal, neboť obviněný oznámil pojišťovně vznik škody, předložil seznam věcí, které mu měly být při vloupání do jeho bytu odcizeny, a uplatnil nárok na pojistné plnění. V tomto ohledu nevznikly o skutkovém stavu žádné pochybnosti.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vyšetřovatel spatřoval důvody svého rozhodnutí v tom, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného o vloupání do jeho bytu a o odcizení jeho věcí a že nebyl prokázán jeho úmysl uvést vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se nabytí věcí, které mu měly být odcizeny. Těmto důvodům odpovídá zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li skutek, pro který se trestní stíhání vede, trestným činem a není důvod k postoupení věci. Pokud by bylo důvodné zastavit trestní stíhání, mohl tak vyšetřovatel učinit jedině postupem podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to za předpokladu, že by provedl všechny dostupné důkazy, náležitě je zhodnotil a vyvodil z nich ohledně rozhodných okolností správná skutková zjištění.
Se stížností pro porušení zákona lze souhlasit v tom, že skutková zjištění, z nichž vyšetřovatel ve svém rozhodnutí vycházel, jsou neúplná a že jsou výsledkem nedostatečného hodnocení důkazů. Podstatou však je to, že vyšetřovatel neprovedl všechny dostupné důkazy, jimiž bylo možné věc objasnit.
Podezření, že vloupání do bytu obviněného je fingované, pojala Česko-rakouská pojišťovna, a. s., na podkladě toho, že obviněný uplatnil nárok na pojistné plnění z titulu oznámeného vloupání krátce po uzavření pojistné smlouvy, že za obdobných okolností uplatnil nárok na pojistné plnění již v roce 1996 u jiné pojišťovny, že nárok na pojistné plnění krátce po uzavření svých pojistným smluv s Česko-rakouskou pojišťovnou, a. s., uplatnili také sourozenci obviněného J. a M. B., že mechanismus všech vloupání byl nápadně shodný, že mechanismus vloupání vzbuzuje pochybnosti, neboť s poškozením plechu na zárubni dveří nekoresponduje odpovídající poškození západek zámku, a že některé z věcí označených za odcizené nemohl obviněný nabýt způsobem, který uvedl.
Toto podezření vyšetřovatel neprověřil důkazy, jejichž provedení přicházelo v úvahu. Neopatřil žádné listinné důkazy v tom směru, zda obviněný dříve uplatnil nárok na pojistné plnění z titulu vloupání do bytu u jiné pojišťovny, a neobjasnil okolnosti, za jakých se tak případně stalo. Neopatřil žádné listinné důkazy o tom, zda sourozenci obviněného rovněž uzavřeli smlouvy o pojištění s Česko-rakouskou pojišťovnou, a. s., zda a kdy uplatnili nároky na pojistné plnění, z jakého titulu atd. Neopatřil znalecký posudek z oboru mechanoskopie, na jehož podkladě by blíže objasnil způsob, jímž byly poškozeny dveře u bytu obviněného, skutečný rozsah tohoto poškození z hlediska otázky, zda byl poškozen jen plech na zárubni nebo také samotné dveře a zámek, v čem toto poškození spočívalo, jakým mechanismem vzniklo atd. Protokol o ohledání místa činu a připojená fotodokumentace jsou v uvažovaném ohledu nedostatečné a neumožňují činit jakékoli spolehlivé závěry. Vyšetřovatel nepostupoval důsledně ani při provádění důkazů směřujících ke zjištění, zda a jak obviněný nabyl věci, které v oznámení pojistné události označil za odcizené. To se týká např. výslechu svědka RNDr. I. M., jímž mělo být ověřeno, zda skutečně prodal obviněnému elektrocentrálu zn. Honda. Svědek nejprve popsal okolnosti prodeje, uvedl, že nezná jméno muže, jemuž elektrocentrálu prodal, a podal jeho popis. Na to vyšetřovatel reagoval otázkou, zda svědek „vezl tuto Hondu panu K. na chatu\". Tím vyšetřovatel sám bez dalšího ztotožnil osobu, které svědek prodal elektrocentrálu, s obviněným, ačkoli z ničeho není patrno, že obviněný je tím mužem, jehož svědek ve své výpovědi popsal. Zejména nebyla se svědkem provedena žádná rekognice nebo jiný úkon, při kterém by sám svědek označil obviněného jako osobu, jíž prodal elektrocentrálu. Souhlasit je možné i s námitkou uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž vyšetřovatel nevyslechl manželku obviněného k tomu, zda obviněný skutečně nabyl věci, které pak v oznámení pojistné události označil za odcizené. Důvodná je také námitka, že vyšetřovatel neprovedl žádné úkony směřující k ověření vlastnictví obviněného k některým hodnotným věcem, které bylo možné identifikovat např. podle výrobního čísla, ačkoli možnost provedení takových úkonů vyplývala z podání Česko-rakouské pojišťovny, a. s., jako poškozeného.
Na druhé straně jsou některá pochybení vyšetřovatele vytýkána ve stížnosti pro porušení zákona nedůvodně. Např. pokud je ve stížnosti pro porušení zákona namítáno, že jako důkaz, který vyvrací tvrzení obviněného, vyšetřovatel nehodnotil výpověď svědka M. H., je třeba konstatovat, že obviněný mezi odcizenými věcmi uvedl také telefonní záznamník zn. Panasonic. Svědek M. H. ve své výpovědi sice uvedl, že obviněnému prodal telefonní záznamník asi týden poté, co se mu obviněný zmínil o vykradení svého bytu, avšak z výpovědi svědka vyplývá, že obviněnému prodal telefonní záznamník zn. Phone Mate 4000. Z toho lze usuzovat, že šlo o jiný záznamník, než který byl obviněnému podle oznámení pojistné události odcizen, zvláště když z žádného důkazu není patrno, že by mohlo jít o shodu a tedy o jediný záznamník.
Z uvedeného je zřejmé, že postupem při vyšetřování i rozhodnutím o zastavení trestního stíhání vyšetřovatel porušil zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., která upravují postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Napadeným usnesením vyšetřovatel porušil zákon ve prospěch obviněného také v ustanovení §172 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze trestní stíhání zastavit jen tehdy, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěná porušení zákona.
Pokud jde o další postup, Nejvyšší soud nezrušil napadené usnesení (§269 odst. 2 tr. ř.) a nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci (§270 odst. 1 tr.ř .), neboť ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona po uplynutí lhůty šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení (§272 tr. ř.). Stížnost pro porušení zákona došla Nejvyššímu soudu dne 11. 8. 2000, přičemž byla dne 10. 8. 2000 podána u pošty Praha 28 pod podacím číslem doporučené zásilky 2029. Vzhledem k tomu, že právní moc napadeného usnesení nastala dne 7. 2. 2000 a že stížnost pro porušení zákona byla podána po uplynutí lhůty šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení, Nejvyšší soud se omezil na výrok, jímž podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, a ponechal napadené usnesení v právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2000
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec