ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.211.2000.1
sp. zn. 7 Tz 211/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. R., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/93, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/93, nebylo obviněnému R. R. podle §61 odst. 1 tr. ř. per analogiam povoleno navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 1993.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. R. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních §2 odst. 6 a §61 odst. 1 tr. ř. a §6 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti mimo jiné také na to, že v částce 25 Sbírky zákonů vydané dne 23. 4. 1990 bylo chybně publikováno ustanovení §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kde na místo trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. byl tento trestný čin nesprávně uveden podle §169 odst. 1 tr. zák. Právě v chybě ve Sbírce zákonů spatřuje ministr spravedlnosti shodně jako obviněný důležitý důvod k prominutí zmeškání lhůty. Dále poukazuje ministr spravedlnosti na to, že uvedené pochybení bylo napraveno v částce 69 Sbírky zákonů, a to dne 10. 10. 1990. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že postup bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci byl v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 reh. zák., neboť charakter důležitého důvodu, pro který lze povolit navrácení lhůty, musí mít také pochybení shora uvedené.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, č. j. Rtv 11/93-6, byl v neprospěch obviněného R. R. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 6 a §61 odst. 1 tr. ř. a §6 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Předně Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího napadenému usnesení a nezjistil žádné pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud musí konstatovat, že skutečně v částce 25 Sbírky zákonů České a Slovenské federativní republiky vydané dne 23. 4. 1990 bylo chybně publikováno v §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen reh. zák.) po označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, že se jedná o trestný čin podle §169 odst. 1 tr. zák. Toto nesprávné číselné označení bylo napraveno v částce 69 Sbírky zákonů České a Slovenské federativní republiky vydané dne 10. 10. 1990, kde v redakčním sdělení o opravě chyb je mj. provedena oprava v číselném označení předmětného trestného činu, kde za pojmenováním trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách je již správně uváděno podle §269 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s označením trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách je třeba upozornit, že tento trestný čin byl v době vyhlášené soudní rehabilitace upraven nejen §269 odst. 1 tr. zák., ale také v §270 tr. zák., který byl v obou částkách správně uváděn, což v souvislosti s pojmenováním trestného činu, a úpravě v téže hlavě a oddílu tr. zák., spolu s §269 tr. zák., nebylo možno přehlédnout.
Podle §4 písm. e) reh. zák. bylo možno konat přezkumné řízení mj. také pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Podle §6 odst. 1 reh. zák. musel být návrh na přezkumné řízení podán nejpozději do dvou let ode dne účinnosti reh. zák. Zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nabyl účinnosti dne 1. 7. 1990.
Podle §6 odst. 2 reh. zák. zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení dosud podán, je třeba jej se žádostí spojit.
Ze spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, sp. zn. Rtv 11/93, je zcela zřejmé, že prostřednictvím obhájkyně podal obviněný návrh na zahájení řízení i žádost o navrácení lhůty dne 11. 6. 1993. Důvodem, pro který byl návrh podán až uvedeného dne, bylo dle obviněného to, že byl informován, že se na něj zák. č. 119/1990 Sb. nevztahuje. Osoba, která jej takto informovala, vycházela podle obviněného z nesprávné citace zákonného označení ve Sbírce zákonů, jak shora již bylo uvedeno.
Pokud by Nejvyšší soud vycházel ze skutečnosti, že nesprávné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách mohlo být překážkou, pro kterou byla obviněným zmeškána lhůta, potom tato překážka odpadla 10. 10. 1990, a obviněnému běžela lhůta jednoho měsíce od pominutí této překážky. Obviněný ve lhůtě tří let od účinnosti reh. zák. podal návrh na přezkumné řízení, který spojil se žádostí o navrácení lhůty.
Podle §61 odst. 1 tr. ř. zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Důležitými důvody ve vztahu k §61 odst. 1 tr. ř. je např. onemocnění v posledních dnech lhůty bránící podat včas opravný prostředek, náhlé úmrtí či jiná závažná skutečnost, která zabránila obviněnému nebo obhájci podat opravný prostředek.
Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat také na tu skutečnost, že zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se stal účinným od 1. 7. 1990. Nelze přehlédnout výše uvedené pochybení, které však bylo dne 10. 10. 1990 napraveno, tedy od uvedeného data nejpozději do 30. 6. 1992 měl obviněný dostatek času k podání návrhu na zahájení řízení podle §4 písm. e) reh. zák. V této souvislosti se naskýtá otázka, zda lze vůbec výše uvedenou skutečnost, tj. nesprávné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách, považovat za důležitý důvod, pro který by mohl obviněný zmeškat lhůtu k podání návrhu (§6 odst. 1 reh. zák.), neboť ve skutečnosti byl trestný čin, pro který byl obviněný uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1998, sp. zn. 2 To 197/88, pojmenován shodně s trestným činem uvedeným v §4 písm. e) reh. zák., jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Toto pojmenování se v době vyhlášení reh. zák. týkalo pouze §269 a §270 tr. zák., když druhý byl správně v reh. zák. uveden a obviněný měl odsuzující rozsudek pro trestný čin shodného pojmového označení s trestným činem uvedeným v §4 písm. e) reh. zák., byť nesprávně číselně po dobu tří měsíců označeného. V souvislosti s výše uvedeným lze poukázat na rozh. č. 25/72 Sb. rozh. tr., a lze se ztotožnit s názorem vojenského soudu, který v předmětném rozhodnutí poukázal na to, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby se poradil s obhájcem o tom, zda může být rehabilitován či nikoli. Dosti nepřesvědčivě v tomto směru působí tvrzení obviněného, že byl ujišťován osobou (blíže nespecifikovanou), že "nemá nárok na podání návrhu ve smyslu §4 reh. zák." Pokud byl takto informován obhájcem, důvod by odpadl nejpozději 10. 10. 1990, tedy v době, kdy obviněný měl ještě více jak 20 měsíců řádné lhůty uvedené v §6 odst. 1 reh. zák. V případě získání informací od tzv. neznámé osoby bylo ve vlastním zájmu obviněného se s obhájcem sejít a poradit. Právě s ohledem na charakter zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byly stanoveny lhůty v trvání výše uvedeném, oproti lhůtám uvedeným v §61 odst. 1 tr. ř.
Ze všech shora uvedených okolností vyplývá, že skutečnost uváděnou ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona nelze považovat za důležitý důvod, který má na mysli ustanovení §6 odst. 2 reh. zák., neboť samo nesprávné číselné označení trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §169 odst. 1 tr. zák., na místo správného označení podle §269 odst. 1 tr. zák. nemohlo vyloučit podání návrhu na přezkumné řízení vzhledem ke správnému pojmenování trestného činu, jeho shodnosti v pojmenování s trestným činem, pro který byl obviněný odsouzen a okruhem trestných činů pojmenovaných jako trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách, které byly označeny ustanovením §269 či §270 tr. zák., a zejména pak té skutečnosti, že stát na vzniklou nepřesnost obratem reagoval redakčním sdělením opět ve Sbírce zákonů (což je podstatné pro běh subjektivní lhůty) a tím, že nepřesné označení bylo odstraněno již dne 10. 10. 1990, tedy ještě v době běhu lhůty uvedené v §6 odst. 1 reh. zák., do jejíhož konce chybělo ještě více jak 20 měsíců.
Nejvyšší soud rovněž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 165/99, ve kterém Ústavní soud vyjádřil svůj názor k problematice aktivní činnosti stěžovatelů v případě, že se jedná o odsouzení podle §4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, kdy byla stěžovatelům dána možnost domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení.
S ohledem na charakter podané stížnosti pro porušení zákona a řešenou problematiku, nebylo možno se ztotožnit s návrhem obhájce obviněného na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §6 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Z důvodů výše uvedených nezbylo Nejvyššímu soudu, než podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann