ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.217.2000.1
sp. zn. 7 Tz 217/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Karla Hasche stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch obviněného T. L., proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 43 T 18/95, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 43 T 18/95, byl výrokem, jímž byl obviněnému T. L. uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy, porušen zákon v ustanovení §57a odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného.
Citovaný výrok rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 18/95, ze dne 2. 9. 1998, se zrušuje. Zrušují se rovněž všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §57a odst. 1 tr. zák. se obviněnému T. L. ukládá trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu 5 let.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl T. L. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. z části ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, z části ve spolupachatelství podle §9 odst, 2 tr. zák., v obou případech z části v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., dále trestnými činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl podle §247 odst. 3 s použitím §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, přičemž soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 3 T 3/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu 6 let a podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ambulantní formou.
Naproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které svým výslovným prohlášením učiněným na veřejném zasedání dne 10. 4. 2000 před senátem Vrchního soudu v Praze vzal zpět. Zpětvzetí odvolání bylo vzato předsedou senátu na vědomí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona konstatoval, že podle jeho názoru jsou skutková zjištění učiněná nalézacím soudem správná a jednání obviněného bylo rovněž právně kvalifikováno v souladu s trestním zákonem. Rovněž uložený trest odnětí svobody považuje za adekvátní a i výrok o způsobu výkonu tohoto trestu má za zákonný, stejně tak jako výrok o uloženém ochranném opatření. Namítá pouze uložení trestu zákazu pobytu na území hl. města Prahy, a to konkrétně výměru tohoto trestu. Poukázal na znění ustanovení §57a odst. 1 tr. zák., podle něhož je horní hranice trestu zákazu pobytu 5 let. Konstatuje sice, že bylo na místě obviněnému uložit trest zákazu pobytu vzhledem k tomu, že to s ohledem na jeho dosavadní způsob života a místo páchání trestné činnosti (vždy hl. město Praha) vyžaduje ochrana veřejného pořádku a majetku a obviněný neměl v době rozhodování trvalý pobyt v Praze. Soud však při svém rozhodování nerespektoval horní hranici trestní sazby a tím porušil zákon v ustanovení §57a odst. 1 v neprospěch obviněného. Trest uložený nad horní hranicí trestní sazby je vždy ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a tím jsou splněna kritéria §266 odst. 2 tr. ř. pro podání stížnosti pro porušení zákona pouze proti výroku o trestu.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 43 T 18/95, jímž byl obviněnému T. L. uložen podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu 6 let byl porušen zákon v ustanovení §57a odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného. Dále, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. citovaný výrok rozsudku Městského soudu v Praze zrušil, jakož i všechna další na něj navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., tj. aby ve věci rozhodl sám.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen byl v tom směru a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona.
Především v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku byla dostatečně respektována práva obviněného na obhajobu. Ve shodě se stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem jsou správná a správná je i právní kvalifikace jednání obviněného. I výrok o trestu je správný s výjimkou výroku o trestu zákazu pobytu.
K flagrantnímu porušení zákona v neprospěch obviněného však došlo při ukládání zákazu pobytu. Podmínky pro uložení takového trestu obviněnému byly nepochybně splněny vzhledem k rozsahu jeho trestné činnosti, vzhledem k charakteru této trestné činnosti a vzhledem k místu jejího páchání, že trestné činnosti se dopouštěl převážně na území hl. města Prahy. Kromě toho obviněný stál v minulosti celkem pětkrát před soudem, a to zejména pro majetkovou trestnou činnost, často páchanou opět na území hl. města Prahy. V době rozhodování neměl obviněný trvalý pobyt v Praze. Je tedy zřejmé, že obviněný se dopustil úmyslné trestné činnosti a vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života a vzhledem k místu spáchání trestné činnosti, ochrana veřejného pořádku a majetku vyžadovala uložení důrazného trestu zákazu pobytu. Při ukládání tohoto trestu však soud nerespektoval horní hranici zákonné trestní sazby, která činí 5 let, když uložil trest ve vyšší výměře a tím nepochybně porušil zákon v ustanovení §57a odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného. Proto Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve výroku napadeného rozsudku, jímž byl trest zákazu pobytu uložen a výrok o trestu zákazu pobytu v citovaném rozsudku zrušil. Protože jsou splněny podmínky §271 odst. 1 tr. ř., tedy je možno učinit rozhodnutí ve věci na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, rozhodl o uložení trestu zákazu pobytu obviněnému Nejvyšší soud sám. Uložil mu podle §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu 5 let. Při stanovení výměry tohoto trestu vycházel zejména z osoby obviněného, charakteru a rozsahu jeho trestné činnosti a z potřeby důrazné ochrany veřejného pořádku a majetku občanů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 15. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman