ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.261.2000.2
sp. zn. 7 Tz 261/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 14. prosince 2000, stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR ve prospěch obviněného D. Š., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 11. 1999, sp. zn. 7 T 232/99, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 7 T 127/99, byl obviněnýD. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 8. 10. 1999, právní moci nabyl dne 19. 10. 1999.
Trestná činnost obviněného D. Š. spočívala podle zjištění samosoudce obvodního soudu v tom, že dne 6. 5. 1999 kolem 13,15 hod. v P., Z. ulici přistoupil zezadu k M. Z. a ze zadní kapsy kalhot mu odcizil mobilní telefon zn. SIEMENS S6 v hodnotě 1.800,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, i když byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 2 T 30/99, který nabyl právní moci dne 30. 4. 1999, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací.
Dalším trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 7 T 232/99, byl obviněný D. Š. uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 25. 11. 1999, právní moci nabyl dne 4. 12. 1999.
Trestná činnost obviněného D. Š. spočívala podle zjištění téhož samosoudce obvodního soudu v tom, že přestože byl obviněný trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 2 T 30/99, který nabyl právní moci dne 30. 4. 1999, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin,
1) dne 7. 9. 1999 v době kolem 15,00 hodin v P., v prodejně B., odcizil šedý svetr v hodnotě 1.699,- Kč tím způsobem, že tento odebral z volného výběru, bezpečnostní kód obalil do alobalu, svetr poté uschoval pod svoji bundu a pokladnou prošel bez zaplacení, čímž způsobil firmě N., s. r. o., celkovou škodu ve výši 1.699,- Kč,
2) dne 27. 9. 1999 v době kolem 19,20 hodin v P., v obchodním domě K., v oddělení drogerie, odcizil 2 ks Gillette v hodnotě po 109,- Kč a 1 ks Gillette v hodnotě 125,- Kč tím způsobem, že zboží odebral z volného výběru, uschoval pod svoji bundu a pokladnou prošel bez zaplacení, čímž způsobil poškozené firmě M. - K., s. r. o., celkovou škodu ve výši 343,- Kč.
Pro úplnost nutno dodat, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 4 T 28/2000, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Trestná činnost obviněného spočívala tentokrát podle zjištění nalézacího soudu v tom, že dne 3. 1. 2000 kolem 14,00 hod. v P., v paláci M. v prodejně C., a. s., M. a S. odcizil z volného výběru jeden svetr v hodnotě 2.850,- Kč, navzdory tomu, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 7 T 232/99, byl odsouzen za trestný čin krádeže k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Odvolání obvodního státního zástupce, podané v neprospěch obviněného D. Š. proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, Městský soud v Praze usnesením z 29. 5. 2000, sp. zn. 5 To 246/2000, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 7 T 232/99, a to výslovně proti výroku o trestu v tomto rozhodnutí, podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. Š. s tím, že tímto rozhodnutím byl v neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Ministr spravedlnosti v písemném odůvodnění stížnosti zdůraznil, že podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Obviněný D. Š. se v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 232/99 dopustil trestných činů ve dnech 7. 9. a 27. 9. 1999, tedy dříve, než mu byl doručen v předcházející trestní věci, vedené u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 7 T 127/99, trestní příkaz ze dne 16. 9. 1999. Obviněnému měl být tudíž uložen souhrnný trest.
Kromě toho ministr spravedlnosti poukázal na to, že jak je patrno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 T 28/2000, obviněný D. Š. byl znovu pravomocně odsouzen pro trestný čin podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a důvodně mu hrozí, že předchozí tresty bude muset vykonat, protože nový trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle ministra spravedlnosti by přitom bylo v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák., aby obviněnému byly nařízeny k výkonu oba tresty uložené shora uvedenými trestními příkazy.
S ohledem na rozsah trestné činnosti obviněného, která byla důvodem k jeho trestnímu postihu, by výkon obou trestů odnětí svobody samostatně uložených byl podle názoru ministra spravedlnosti nepřiměřeně přísný i z hlediska §266 odst. 2 tr. řádu.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výrokem o trestu ve stížností napadeném trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 byl v neprospěch obviněného D. Š. porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadenou část trestního příkazu zrušil a dále aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v souladu s ustanovením §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i správnost řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo.
Shledal však, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného D. Š. ministrem spravedlnosti České republiky, není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směrech stěžovatelem vytýkaných, ani v ohledu jiném. Zákon přitom nebyl porušen ani v neprospěch obviněného, ale ani v jeho prospěch.
Nejvyšší soud České republiky při rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona vzal především v úvahu, že procesní důsledky akceptované stížnosti zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení. Podání tohoto vpravdě mimořádného a možnými dopady naprosto výjimečného opravného prostředku tudíž nemůže být kupříkladu prostředkem k účelovému vyřešení zdánlivě či skutečně neřešitelných procesních problémů např. s výkonem pravomocně uložených a vykonatelných trestů.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu §266 odst. 1 tr. řádu, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení.
Přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, uloženou mu zákonem v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona ustanovením §267 odst. 1 tr. řádu, navíc není možno obsahově ani rozsahem zaměňovat s přezkumnou povinností, ale i oprávněním soudu druhého stupně, vymezenými ustanovením §147 odst. 1 tr. řádu.
Tuto přezkumnou povinnost, resp. oprávnění může Nejvyšší soud uplatňovat toliko za podmínek a v mezích ustanovením §267 tr. řádu vymezených, a nejde tudíž o oprávnění, které by bylo možno svévolně aplikovat ve všech směrech, byť Nejvyšší soud není vázán konkrétními námitkami stěžovatele. Při presumpci správnosti a zákonnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je tak nutno bezvýjimečně v řízení o stížnosti pro porušení zákona nade vší pochybnost prokázat, že k porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, event. §266 odst. 2 tr. řádu skutečně došlo.
Pokud jde přitom jak o správnost procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v přezkoumávané trestní věci, tak o správnost a zákonnost výroku o vině, Nejvyšší soud v plné shodě se stěžovatelem neshledal v tomto ohledu žádná závažnější pochybení samosoudce nalézacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky se však naprosto ztotožnil s názorem stěžovatele i potud, že obviněnému D. Š. měl být v přezkoumávané trestní věci uložen dle zásad zakotvených ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 7 T 127/99, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by zrušením zmíněného výroku o trestu došlo, pozbyla podkladu (srov. §35 odst. 2 věta druhá tr. zák.).
Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, souladného i s konstantní judikaturou a stávající rozhodovací praxí tohoto soudu, ovšem platí, že neuložení souhrnného trestu, byť jsou splněny všechny podmínky uvedené v zákoně, samo o sobě ještě neodůvodňuje závěr, že nesprávně uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem (srov. též č. 22/1998 Sb. rozh. trest.).
Ministr spravedlnosti přitom zaměřil podaný mimořádný opravný prostředek výslovně a výhradně proti výroku o trestu stížností napadeného pravomocného trestního příkazu a ani Nejvyšší soud jiná pochybení v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 nezjistil. Proti výroku o trestu lze ovšem s ohledem na zákonnou dikci ustanovení §266 odst. 2 tr. řádu podat stížnost pro porušení zákona jedině tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Z pohledu naplnění zákonných předpokladů, vymezených ustanovením §266 odst. 2 tr. řádu, za tohoto stavu věci obligatorního, třeba v prvé řadě předeslat, že stěžovatel se v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona omezil na konstatované nerespektování zásad zakotvených ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. nalézacím soudem, v podstatě však neuvedl žádný dostatečně konkrétní argument relevantní právě z pohledu naplnění či nenaplnění podmínek §266 odst. 2 tr. řádu.
V rámci své přezkumné povinnosti však neshledal naplnění těchto podmínek ani Nejvyšší soud.
Obviněnému D. Š. oběma předmětnými trestními příkazy shodně uložený druh trestu, tj. trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, především nelze v žádném případě považovat za trest, který by byl ve zřejmém rozporu se zákonným účelem trestu, výslovně vymezeným ustanovením §23 odst. 1 tr. zák.
Součet konkrétních výměr obou jednotlivě uložených trestů odnětí svobody přitom nepřesahuje horní hranici trestní sazby, uvedené v ustanovení §247 odst. 1 tr. zák., byť se nachází výrazněji v horní polovině této trestní sazby, přičemž charakter a závažnost relevantní majetkové trestné činnosti jako celku a zjištění ohledně osoby obviněného D. Š. nesvědčí o tom, že by taková výměra trestu odnětí svobody, resp. trest jako takový byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele.
Nejvyšší soud České republiky tak z důvodů shora rozvedených neshledal v přezkoumávané trestní věci stěžovatelem namítané ani žádné jiné porušení zákona a stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Daniela Šuhajíka, proto podle ustanovení §268 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. řádu).
V Brně dne 14. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k