ECLI:CZ:NS:2000:7.TZ.273.2000.1
sp. zn. 7 Tz 273/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 14. 12. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněného J. K., v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 61/99 a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §270 odst. 1 tr. ř. za podmínek stanovených v §272 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 T 61/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák., §229 odst. 2 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K.
Tento rozsudek Okresního soudu v Berouně se zrušuje v celém výroku o trestu. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Berouně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 1 T 61/99, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §45 tr. zák. k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací, jehož výměra byla podle §45a odst. 1 tr. zák. stanovena na 250 hodin. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému J. K. uložen trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný J. K. je povinen zaplatit poškozenému J. V. částku 9 800 Kč.
Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný J. K. dne 29. 3. 1999 kolem 17.00 hodin v B. na autobusovém nádraží vytáhl J. V. z kapsy u kalhot peněženku s hotovostí ve výši 9 800 Kč, doklady a drobnými písemnostmi.
Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 2000. Ve spise je právní moc chybně vyznačena dnem 29. 5. 2000. Po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení prohlásili státní zástupce a obviněný, že každý z nich se vzdává práva odvolání. Poškozený nebyl hlavnímu líčení přítomen a proto se nevyjádřil. Opis rozsudku byl doručen obviněnému dne 28. 6. 2000 a poškozenému dne 8. 6. 2000. Právní moc rozsudku nastala tím, že marně uplynula osmidenní lhůta, která ode dne, kdy byl opis rozsudku doručen obviněnému, běžela osobám oprávněným podat v jeho prospěch odvolání podle §247 odst. 2 tr. ř., a osmidenní lhůta, která běžela poškozenému ode dne doručení opisu rozsudku poškozenému. V protokole o hlavním líčení je uvedeno, že obviněný se vzdává práva odvolání "i za osoby oprávněné podle §254 tr. řádu". Toto vyjádření nemohlo mít žádné účinky, zejména ne ve vztahu k právní moci rozsudku. V ustanovení §254 tr. ř. vůbec není předmětem úpravy vymezení okruhu osob oprávněných podat odvolání. Okruh osob, které mohou ve prospěch obviněného podat odvolání, je vymezen v ustanovení §247 odst. 2 tr. ř. Navíc právo těchto osob podat odvolání je právem, se kterým tyto osoby disponují samy, což mimo jiné znamená, že vzdát se tohoto práva mohou jen samy tyto osoby. Vyplývá to z ustanovení §250 odst. 1 tr. ř., podle něhož po vyhlášení rozsudku se může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát. Pod dikcí "oprávněná osoba" je tu třeba rozumět osobu, která je oprávněna podat odvolání. To znamená, že vzdát se odvolání může jen osoba oprávněná toto odvolání podat. Proto nepřichází v úvahu, aby se odvolání, jehož podání je oprávněna určitá osoba, mohla za tuto osobu vzdát jiná osoba. Nejde-li o případ, kdy obviněný je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kdy jeho způsobilost k právním úkonům je omezena, nemohou osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř. podat odvolání proti vůli obviněného. Obviněný tedy má právo vyjádřit se k tomu, zda souhlasí či nesouhlasí s tím, aby osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř. podaly v jeho prospěch odvolání. Možnost odvolání, které by v jeho prospěch tyto osoby podaly, obviněný vyloučí tím, že po vyhlášení rozsudku prohlásí, že si nepřeje, aby tyto osoby podaly v jeho prospěch odvolání. Pouze takovým prohlášením obviněného, který se zároveň sám vzdá svého práva podat odvolání, jsou vytvořeny předpoklady k tomu, aby právní moc rozsudku (alespoň ve výroku o vině a ve výroku o trestu) nastala již dnem jeho vyhlášení, a to též za podmínky, že práva podat odvolání se po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení vzdá státní zástupce. V posuzovaném případě nejde o situaci, že by obviněný po vyhlášení rozsudku v hlavním líčení projevil nesouhlas s tím, aby v jeho prospěch podaly odvolání osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř., tyto osoby mohly odvolání podat v osmidenní lhůtě ode dne 28. 6. 2000 a uvedená lhůta vzhledem k ustanovení §60 odst. 3 tr. ř. skončila dne 7. 7. 2000, takže následujícího dne 8. 7. 2000 rozsudek nabyl právní moci.
Ministr spravedlnosti podal dne 20. 11. 2000 u Nejvyššího soudu ve prospěch i v neprospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Berouně s tím, že vytkl vadný postup tohoto soudu při rozhodování o trestu. Podle ministra spravedlnosti byl zákon porušen v neprospěch obviněného v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., protože souhrnný trest nebyl uložen též ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 1999, sp. zn. 9 T 82/99. Na druhé straně ministr spravedlnosti vytkl, že Okresní soud v Berouně porušil zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněného, protože mu uložil souhrnný trest obecně prospěšných prací a zrušil předcházející rozhodnutí, jímž byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkaná porušení zákona, aby zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby v potřebném rozsahu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen, a to jen ve prospěch obviněného.
Napadený rozsudek vzešel z řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na zjištění skutkového stavu nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Skutková zjištění, která učinil Okresní soud v Berouně, mají potřebnou oporu ve výsledcích dokazování provedeného v hlavním líčení. Správně zjištěný skutkový stav Okresní soud v Berouně posoudil v souladu se zákonem jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Výrok o vině obviněného J. K. tímto trestným činem je proto správný.
Při rozhodování o trestu Okresní soud v Berouně sice správně postřehl, že musí uložit souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, kterým byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně se zkušební dobou na tři roky, ale pominul, že souhrnný trest měl uložit také za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99, kterým bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99. Obviněnému měl být napadeným rozsudkem správně uložen souhrnný trest za všechny sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem a oběma citovanými trestními příkazy Okresního soudu v Berouně, přičemž měl být zrušen nejen výrok o uloženém trestu v trestním příkaze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, ale i výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu v trestním příkaze ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99. Jinak by totiž vznikl nepřípustný stav spočívající v tom, že za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. by obviněnému byl uložen trest (v rámci souhrnného trestu) a současně by ve vztahu k tomuto trestnému činu bylo od uložení trestu (souhrnného trestu) upuštěno.
Nejvyšší soud nepřisvědčil stížnosti pro porušení zákona v tom, že Okresní soud v Berouně měl napadeným rozsudkem uložit obviněnému souhrnný trest i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 1999, sp. zn. 9 T 82/99. Názor ministra spravedlnosti, že i tento trestný čin byl ve vztahu souběhu se všemi ostatními trestnými činy, je správný. Významnou okolností, která ovlivňuje posouzení otázky, v jakém rozsahu měl Okresní soud v Berouně napadeným rozsudkem uložit souhrnný trest, je však to, že Obvodní soud pro Prahu 2 chybně uložil samostatný trest jen za trestný čin, jímž obviněného uznal vinným, ačkoli správně měl uložit souhrnný trest i za trestné činy, jimiž obviněného uznal vinným Okresní soud v Berouně trestními příkazy ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, a ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99, a to při současném zrušení výroku o uložení trestu v trestním příkazu ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, a výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu v trestním příkazu ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99. Pokud by Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl takto, bylo by namístě, aby Okresní soud v Berouně napadeným rozsudkem uložil souhrnný trest za souběh všech trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem a všemi třemi předcházejícími rozhodnutími a aby zrušil výrok o uložení souhrnného trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2. Postup, který by spočíval v tom, že Okresní soud v Berouně by obviněnému uložil souhrnný trest za všechny sbíhající se trestné činy a že by zrušil jednak výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99, a jednak výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 1999, sp. zn. 9 T 82/99, není možný, protože rozhodování o souhrnném trestu není určeno k tomu, aby jím byly napravovány chyby spočívající v tom, že některým z dřívějších rozhodnutí nebyl uložen souhrnný trest. K nápravě těchto chyb je určeno řízení o mimořádných opravných prostředcích, které musí být podány proti dřívějším vadným rozhodnutím. Nejvyšší soud si je vědom toho, že soudní praxe, ovlivněná v minulosti např. stanoviskem trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1962 č. St 27/62, připouštěla postup naznačený ve stížnosti pro porušení zákona, avšak neztotožňuje se s takovým postupem. Nejvyšší soud považuje naznačený postup principiálně ze nesprávný proto, že soud, který rozhoduje později a který ukládá souhrnný trest, by se octl v situaci, kdy by při stanovení výše souhrnného trestu byl ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. ve skutečnosti vázán součtem výší dříve uložených trestů, takže jeho rozhodování by zčásti bylo ovládáno principem sčítacím (kumulačním), ačkoli tento princip je vyloučen a je třeba použít principu absorpčního, jak je zakotven v §35 odst. 1 tr. zák. a jak na něj odkazuje také ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Okresní soud v Berouně tedy nepochybil a neporušil zákon v neprospěch obviněného, pokud souhrnný trest neuložil ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 1999, sp. zn. 9 T 82/99. Pochybil však tím, že napadeným rozsudkem nezrušil též výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99. Vzhledem k tomu že ve výroku napadeného rozsudku není žádný odkaz na to, za souběh kterých trestných činů se ukládá souhrnný trest, a že rozsudek nemá odůvodnění (§314d odst. 2 tr. ř.), vyvstávají pochybnosti o tom, zda si Okresní soud v Berouně vůbec náležitě ujasnil, za které trestné činy ukládá souhrnný trest, to znamená, že ho ukládá za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 8 T 33/99, za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 8 T 71/99, a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem. Pro úplnost je třeba Okresnímu soudu v Berouně vytknout i to, že v rámci výroku o uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. v návaznosti na zrušení dřívějšího výroku o trestu nezrušil též všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, jak ho Okresní soud v Berouně uložil napadeným rozsudkem, je tak nepřiměřeně mírný, že již je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti trestných činů obviněného pro společnost (§266 odst. 2 tr. ř.). Obviněný J. K. se v době od 13. 11. 1998 do 29. 3. 1999 dopustil tří skutků, jimiž spáchal čtyři trestné činy. Opakování trestné činnosti, namířené vždy proti cizímu majetku a orientované na nezákonné získání peněz v období nepatrně přesahujícím čtyři měsíce, ukazuje na to, že ze strany obviněného nešlo jen o nějaké ojedinělé či nahodilé vybočení z mezí řádného života, nýbrž o projev hlubšího sklonu obviněného nerespektovat nedotknutelnost cizího majetku, který v případě všech tří skutků měl podobu finančních prostředků. První skutek spáchaný v blíže nezjištěné době mezi 13 11. a 16. 11. 1998 a kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., spočíval v tom, že obviněný si jako číšník zaměstnaný v baru přisvojil částku 5 000 Kč, kterou mu zaměstnavatel svěřil ke krytí nákladů spojených s provozem baru. Druhý skutek, spáchaný z 8. 1. na 9. 1. 1999 a kvalifikovaný jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., spočíval v tom, že obviněný ve spolupachatelství s další osobou se nejprve schoval ve stodole poškozené A. S. a po odchodu jejího syna vnikl do domu, kde poškozené odcizil částku 63 400 Kč. Kromě rafinovaného a zjevně promyšleného způsobu provedení činu, který byl spojen s neoprávněným vniknutím do cizího domu a byl proveden ve spolupachatelství, je závažné také to, že obviněný okradl poškozenou ve věku více než 80 let (nar. 1918) za okolností, kdy zůstala doma osamocena. Významnou skutečností, která zvyšuje nebezpečnost činu obviněného, je i výše odcizené částky, která více než pětkrát přesáhla dolní hranici škody nikoli malé ve smyslu §247 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanoveními §89 odst. 11 tr. zák. a §1 nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. Třetí skutek, spáchaný 29. 3. 1999 a kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., spočíval v tom, že obviněný na autobusovém nádraží využil neopatrnosti jednoho z cestujících, odlákal jeho pozornost a odcizil mu z kapsy peněženku s částkou 9 800 Kč. I pro tento skutek je příznačný drzý a poměrně rafinovaný způsob provedení činu, přičemž nebezpečnost činu obviněného pro společnost je zvyšována též výší způsobené škody, která dosáhla téměř pětinásobku dolní hranice škody nikoli nepatrné ve smyslu §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spojení s ustanoveními §89 odst. 11 tr. zák. a §1 nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb. Vzájemný vztah všech tří skutků, pokud jde o způsob provedení činu, svědčí o určité gradaci v tom, s jakou bezohledností a rozhodností se obviněný dostával k cizím penězům. Ve prospěch obviněného bylo možné hodnotit v podstatě jen to, že se posuzované trestné činnosti dopustil za situace, kdy dosud nebyl odsouzen pro žádný trestný čin a kdy v místě bydliště nebyl postižen pro žádný přestupek, a že se ke všem trestným činům doznal a přispěl tak významným způsobem ke zjištění skutkového stavu. Porovná-li se rozsah a význam skutečností hodnocených v neprospěch obviněného s rozsahem a významem skutečností hodnocených v jeho prospěch, je evidentní, že tu je výrazná převaha skutečností svědčících v neprospěch obviněného. Tomu však zcela zjevně neodpovídá uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který při eventuální přeměně v trest odnětí svobody podle §45a odst. 4 tr. zák. odpovídá trestu odnětí svobody na 125 dnů, tedy nepatrně nad čtyři měsíce, ačkoli sazba trestu odnětí svobody podle §247 odst. 2 tr. zák. je od šesti měsíců do tří let. Okresní soud v Berouně tedy měl obviněnému uložit podstatně přísnější trest, který by náležitě vystihoval stupeň nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost, odpovídal by možnostem nápravy obviněného i jeho osobním poměrům (§31 odst. 1 tr. zák.) a byl také v souladu s účelem trestu (§23 odst. 1 tr. zák.), jehož zdaleka nemohlo být dosaženo trestem uloženým napadeným rozsudkem.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyslovil zjištěné porušení zákona, ke kterému výrokem o trestu došlo ve prospěch obviněného J. K., zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Berouně o trestu znovu rozhodne a uloží podstatně přísnější trest.
Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, ke kterému došlo ve prospěch obviněného, také v ustanovení §229 odst. 2 tr. ř. Výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., jímž bylo obviněnému J. K. uloženo, aby poškozenému J. V. zaplatil částku 9 800 Kč, je sice sám o sobě správný, avšak nevyčerpává celý nárok na náhradu škody, protože poškozený uplatnil tento nárok ve výši 9 900 Kč (viz č. l. 8 spisu). Bylo proto třeba poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku chybí a proto ho Okresní soud v Berouně učiní v rámci nového projednání a rozhodnutí věci. Správný výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. zůstal v napadeném rozsudku nedotčen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
V Brně dne 14. prosince 2000