ECLI:CZ:NS:2000:8.TZ.149.2000.1
sp. zn. 8 Tz 149/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 12. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana Engelmanna, JUDr. Jiřího Horáka, JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ČR v neprospěch obviněného R. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 171/99, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu za podmínek uvedených v §272 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci z 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 171/99, pokud jím byl ponechán nedotčen zprošťující výrok a výrok o náhradě škody z rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 1999, sp. zn. 35 T 16/99,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení, které předcházelo tomuto rozsudku krajského soudu, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve prospěch obviněného R. P.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci se v rozsahu vysloveného porušení zákona zrušuje . Dále se ve zprošťujícím výroku a ve výroku o náhradě škody zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 1999, sp. zn. 35 T 16/99, a zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené části uvedeného usnesení a rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 1999, sp. zn. 35 T 16/99, byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného deliktu se obviněný R. P. dopustil podle zjištění nalézacího soudu tím, že dne 3. 3. 1999 kolem 22.00 hod. v bytě M. K. v Č. T., ul. B. č. 9, okres K., po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů a následné slovní rozepři se Z. F., jej udeřil skleněným popelníkem o hmotnosti 975 gramů do obličeje, a když poškozený upadl na zem, udeřil jej nejméně dvakrát pěstí do obličeje a též uchopil kuchyňský nůž s délkou čepele 15,3 cm a naznačil úder proti hrudníku ležícího Z. F., ale ten se útoku ubránil a k zásahu nožem nedošlo, přičemž poškozený utrpěl krevní podlitiny na měkkých tkáních nosu, v oblasti levé očnice, dále zhmoždění kůže na čele vlevo s povrchní tržnou rankou a též poranění na pravém předloktí, vzniklé kousnutím, s dobou léčení sedmi dnů, když úderem popelníku i použitím nože mohlo dojít k daleko závažnějším poraněním, zejména úderem popelníku ke zlomenině klenby lební či zlomenině obličejového skeletu a bodnutím nožem k poranění plic, avšak k těmto zraněním nedošlo.
Tímtéž rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl obviněný R. P. naproti tomu podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 3. 1999 kolem 00.15 hod. ve svém bytě v Č. T., ul. D. č. 16/178, okres K,, po požití většího množství alkoholických nápojů a poté, co vpustil do bytu P. F., který předtím vyrazil vstupní dveře vedoucí ze schodiště do chodby před byt obviněného a který ho v bytě opakovaně napadl kovovým prutem délky jeden metr o hmotnosti 459,9 gramů, jímž ho bil po hlavě a po těle ve snaze pomstít napadení svého otce Z. F., shora popsané, prý v úmyslu usmrtit P. F. se ozbrojil nožem s délkou čepele 18,2 cm a jím nejméně čtrnáctkrát bodl poškozeného a způsobil mu celkem šestnáct bodných a bodnořezných ran, z nichž ve dvou případech se jednalo o průbody, na obličeji, krku, hrudníku, zádech, levé paži a levém koleni, přičemž šest bodných ran pronikalo do dutiny hrudní a břišní, kde došlo k zasažení obou plic, jater, žaludku a břišní srdečnice, kterážto poranění ohrožovala poškozeného na životě, a smrtící charakter měla bodná rána přímo zasahující levou komoru srdeční, způsobující zakrvácení do dutiny hrudní a dalších deset bodných a bodnořezných ran, pronikajících pouze do svaloviny či podkoží bez zásahu životně důležitých orgánů, a poškozený následkem bodného poranění srdce na místě zemřel, přičemž obviněný R. P. se podle obžaloby Krajské státní zástupkyně v Ostravě z 25. 8. 1999, sp. zn. 1 KZv 23/99, měl tímto skutkem dopustit trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Současně krajský soud odkázal podle §229 odst. 3 tr. řádu poškozené Marii Kucharíkovou a Z. F. s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání krajské státní zástupkyně v Ostravě, podané v neprospěch obviněného R. P. proti zprošťujícímu výroku shora citovaného rozsudku krajského soudu, Vrchní soud v Olomouci usnesením z 5. 1. 2000, sp. zn. 3 To 171/99, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal ministr spravedlnosti ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 tr. řádu u Nejvyššího soudu České republiky v neprospěch obviněného R. P. stížnost pro porušení zákona, neboť tímto rozhodnutím byl podle jeho názoru ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 a §226 písm. b) tr. řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako nalézacího soudu, bylo totiž podle názoru ministra spravedlnosti učiněno na základě neúplného dokazování a neúplného a nevyváženého hodnocení důkazů a nemohlo být proto podkladem pro rozhodnutí, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
Ministr spravedlnosti ČR proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. řádu, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §226 písm. b) tr. řádu ve prospěch obviněného R. P., aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost všech výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci a zabýval se rovněž správností postupu řízení, které jeho vydání předcházelo.
Nejvyšší soud shledal, že k porušení zákona v trestní věci obviněného R. P. ve prospěch tohoto obviněného skutečně došlo, a že se tak stalo v ohledu oprávněně vytýkaném ministrem spravedlnosti ČR v písemném odůvodnění podané stížnosti, byť v menším rozsahu, než se stěžovatel domáhal.
V plné shodě s ministrem spravedlnosti ovšem také Nejvyšší soud zjistil, že žádnými skutkovými ani právními vadami netrpí výrok o vině, pokud jím byl obviněný R. P. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Tento výrok byl učiněn na základě řádného a plně zákonného trestního řízení, ve kterém byla zákonná práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, všemi orgány činnými v tomto řízení respektována a dodržena, zákonnou formou byly opatřeny a v hlavním líčení procesně perfektně provedeny všechny relevantní, reálně dostupné důkazy a výhradně na jejich podkladě nalézací soud procesním postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu učinil správné a zákonné závěry o vině obviněného R. P. a nepochybil ani rozhodnutím o trestu.
Ve vztahu k odsuzující části napadeného rozsudku soudu prvního stupně přitom nepochybil ani Vrchní soud v Olomouci v procesním postavení soudu odvolacího, pokud se v tomto ohledu s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zcela ztotožnil.
Zprošťující výrok ohledně stíhaného skutku, kvalifikovaného obžalobou jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. odůvodnil nalézací soud svým závěrem, že obviněný R. P. sice nepochybně usmrtil poškozeného P. F. bodnými ranami nožem, z nichž šest mělo smrtící charakter, podle názoru krajského soudu však obviněný v tomto případě jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Sám krajský soud ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že dění v bytě obviněného R. P. nebylo zcela zmapováno, byť vycházel - podle názoru Nejvyššího soudu přinejmenším předčasně - z toho, že ani objektivně uvedené dění přesně rekonstruovat nelze a zaštítil se v tomto směru respektováním zásady „in dubio pro reo\".
Krajský soud přitom vycházel z toho, že obviněný R. P. odrážel útok poškozeného Petra Fialy vůči své osobě, konkrétně proti vlastnímu životu a zdraví, doprovázený narušením svobody svého obydlí. Poškozený se po zjištění, že jeho otec Z. F. byl obviněným R. P. pobit, rozhodl obviněného trestat způsobem podle mínění nalézacího soudu surovým a naprosto nepřiměřeným, přičemž při realizaci svého záměru projevil velkou dávku rozhodnosti i bezohlednosti. Ozbrojil se nebezpečným útočným předmětem a přes pozdní noční dobu brutálně napadl obviněného v jeho bytě, kam se dostal po násilném překonání vstupních dveří, a netajil se tím, že přišel pomstít svého otce. Konflikt tudíž vyvolal poškozený P. F. a tím předurčil svoji pozici útočníka, zatímco obviněný se takto ocitl v počátečním postavení osoby bránící se útoku.
V rámci podmínek nutné obrany přitom krajský soud neshledal na straně obviněného ani tzv. extenzivní exces neboli vybočení z mezí nutné obrany, neboť poškozeného po celou dobu vzájemného konfliktu bezprostředně hrozil a trval, ani tzv. exces extenzivní, byť neuvěřil tvrzení obviněného R. P., že byl poškozeným P. F. intenzivně škrcen kovovou tyčí; soud však zahrnul do svých hodnotících úvah významný poznatek, že obviněný byl touto tyčí prokazatelně nejméně čtyřikrát zasažen.
Nejvyšší soud České republiky se po bedlivém prostudování veškerého spisového materiálu a po uvážení obšírného a převážně velmi přiléhavého odůvodnění rozsudku krajského soudu ztotožnil s tímto soudem v tom, že s ohledem na okolnosti nalézacím soudem správně zargumentované a zhodnocené nelze pochybovat o tom, že přinejmenším v počátečním stadiu fyzického konfliktu mezi obviněným R. P. a poškozeným P. F. byly zákonné podmínky nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. naplněny. Předchozím požitím alkoholu ovlivněný, evidentně nedostatečně zorientovaný obviněný R. P. byl v pozdních nočních hodinách fyzicky napaden ve svém bytě poškozeným, který krátce předtím násilně vnikl do domu, netajil se svým úmyslem pomstít pobití svého otce obviněným a navíc byl vyzbrojen přineseným nebezpečným předmětem. Poškozený měl navíc nad obviněným nemalou fyzickou převahu, danou nejen jeho věkem, ale i jeho podstatně větší obratností, přičemž obviněnému byly tyto skutečnosti na základě předchozí negativní zkušenosti dobře známy.
Naproti tomu je ovšem nutno souhlasit s námitkou ministra spravedlnosti, uplatněnou v podané stížnosti pro porušení zákona, že nalézací soud, přes evidentní výraznou a kvalifikovanou snahu, konstatovanou Nejvyšším soudem, ještě nevyčerpal všechny reálně dostupné relevantní důkazní možnosti pro hlubší, zevrubnější a hlavně přesnější zjištění skutkového stavu. Byť sám ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona připustil, že soudy obou stupňů oprávněně vytýkané nedostatky v činnosti orgánů Policie ČR při provádění prvotních úkonů jsou již převážně neodstranitelné a většinou bohužel i nenapravitelné.
Právem ovšem stěžovatel ohledu poukázal především na význam všestranného prověření výpovědi, resp. obhajoby obviněného R. P. Pokud kupř. obviněný v rámci hlavního líčení vypověděl, že má omezenu hybnost pravé ruky, tedy ruky, ve které měl držet smrtící zbraň, bylo na místě tento údaj objektivizovat nebo vyvrátil, což nemuselo činit větších důkazních obtíží. Zejména ovšem bylo nezbytné ověřit velice závažné tvrzení obviněného, že na nůž, kterým se následně začal bránit, a který údajně ležel na kuchyňské lince, dosáhl z pozice v kleku za situace, kdy měl být navíc poškozeným škrcen železnou tyčí; tím spíše, že právě části výpovědi obviněného ohledně tohoto škrcení krajský soud podle svých slov neuvěřil. S touto otázkou přitom úzce souvisela i reálnost možnosti zasadit poškozenému z této polohy natolik razantní rány, jak byly konstatovány znaleckým posudkem.
Na shora uvedenou problematiku přitom bezprostředně navazuje otázka, jak se vůbec dostala kovová tyč, kterou poškozený P. F. na obviněného prokazatelně útočil, na místo činu, za jakých okolností a kým byla po činu zajištěna, jak probíhala dokumentace jejího nálezu apod., která rovněž zůstala z pohledu dokazování nedořešena, což souvisí i s počínáním obviněného před příchodem policistů do jeho bytu. Obviněný R. P. totiž přinejmenším odložil předmětný nůž, kterým byl usmrcen poškozený, částečně se oblékl, podle všeho manipuloval s předmětnou železnou tyčí a možná manipuloval i s tělem poškozeného.
Svoji nemalou roli při objektivním posuzování situace na místě činu přitom mohla sehrát i otázka oblečení poškozeného P. F. v kritické době, neboť při ohledání místa činu měl obnaženou horní část těla a neměl obutou pravou botu. Bylo tudíž třeba se zaměřit alespoň na to, zda, popř. jakou konkrétní oděvní součást měl poškozený při svém příchodu do bytu obviněného oblečenu na horní části těla, event. za jakých okolností si ji svlékl či z ní byl vysvlečen, a to z pohledu případných stop po bodných ranách nožem, a pokusit se event. zjistit něco o osudu pravé boty poškozeného. Skutečností zůstává, že trestní spis neobsahuje žádnou informaci o tom, jak bylo vlastně s uvedenými oděvními součástmi naloženo.
Již ze shora uvedeného přehledu je tudíž patrno, že v naznačených směrech nepostupoval Krajský soud v Ostravě dostatečně důsledně v intencích ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu a zprošťující výrok za tohoto stavu věci vynesl přinejmenším předčasně. Za této situace pak nebyl správný ani výrok o náhradě škody, učiněný podle §229 odst. 3 tr. řádu.
Adekvátně tomu pak pochybil rovněž Vrchní soud v Olomouci, pokud k odvolání krajské státní zástupkyně v Ostravě, podanému v neprospěch obviněného R. P., neučinil odpovídající procesní kroky k nápravě této dílčí vady napadeného rozhodnutí. Odvolací soud tak plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti a neprávem zamítl jako nedůvodný opravný prostředek krajské státní zástupkyně.
Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané v neprospěch obviněného R. P. ministrem spravedlnosti, proto Nejvyšší soud ČR vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona v podobě specifikované ve výroku tohoto rozsudku a procesním postupem podle §269 odst. 2 tr. řádu, umožněným zachováním lhůt a podmínek uvedených v ustanovení §272 tr. řádu, v celém rozsahu zrušil jak stížností napadenou vadnou část usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak jemu předcházející vadné výroky v rozsudku Krajského soudu v Ostravě. A zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud za tohoto stavu věci pozbyla svého zákonného podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě přitom Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal, aby trestní věc obviněného R. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení se bude muset krajský soud především zabývat shora vytýkanými dílčími nedostatky, odstranit je, důsledně zhodnotit jak procesně použitelné důkazy, až dosud ve věci provedené, tak důkazy nově opatřené v plném souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu jednotlivě, v jejich souladu i ve všech vzájemných souvislostech a znovu ve věci rozhodnout v plném souladu s učiněnými skutkovými zjištěními a se zákonem o vině či nevině obviněného R. P.
Ke konkrétnímu způsobu hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení důkazů jako celku a ke konkrétní podobě nového meritorního rozhodnutí, vyneseného Krajským soudem v Ostravě, samozřejmě ani Nejvyšší soud České republiky, stejně jako soud odvolací, nesmí a ani nehodlá nalézacímu soudu udělovat jakékoliv závazné pokyny.
Z pohledu nezbytného doplnění dalšího dokazování se ovšem v prvé řadě jeví nezbytným provedení vyšetřovacího pokusu za přítomnosti znalců z oboru zdravotnictví, odvětí soudního lékařství k posouzení hodnověrnosti a důkazní síly shora reprodukované obhajoby obviněného. K problematice nálezů a zajišťování doličných předmětů a oděvních součástí na místě činu by se měli v opakovaném výslechu blíže vyjádřit svědci J. K., R. G a K. V., přičemž jimi uváděné údaje bude nutno průběžně porovnávat s vyjádřením obviněného.
Značný význam pro vyjasnění nejen shora uvedených, ale i dalších okolností souvisejících s konkrétní situací na místě činu po příchodu policie by přitom mohl mít také videozáznam, pořízený orgány Policie ČR právě při ohledání místa, popř. další důkazy, jejichž naléhavá potřeba může v dalším řízení vyvstat.
Po uzavření doplněného důkazního řízení se bude muset Krajský soud v Ostravě znovu zabývat tím, zda v případě posuzovaného jednání obviněného R. P. se nejednalo o vybočení z mezí nutné obrany, ať již formou excesu extenzivního či intenzivního.
Pouze pro úplnost přitom Nejvyšší soud toliko podotýká, že stížnost pro porušení zákona byla podána ministrem spravedlnosti výhradně v neprospěch obviněného R. P., a to při dodržení šestiměsíční propadné lhůty, zakotvené v ustanovení §272 tr. řádu. Nejvyšší soud České republiky o této stížnosti rozhodl v tříměsíční lhůtě, rovněž propadné a uzákoněné stejným procesním ustanovením, přičemž vyslovil, že zákon byl porušen výhradně ve prospěch obviněného. Ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 13. 10. 1999, sp. zn. 35 T 16/99, nebude tudíž žádný z orgánů trestního řízení, v tomto řízení činných, vázán zákazem reformatio in peius a nic nebude popřípadě bránit ani uložení souhrnného trestu podle zásad zakotvených ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. Stejně tak ovšem neexistuje žádná zákonná překážka ani pro případné opětovné rozhodnutí zprošťujícím výrokem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není podle §266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 12. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k