ECLI:CZ:NS:2000:9.TZ.112.2000.1
sp. zn. 9 Tz 112/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Eduarda Teschlera, JUDr. Františka Hrabce, JUDr. Jindřicha Urbánka a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných A. K., a P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, č. j. 9 To 147/97, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka L. pod sp. zn. 28 T 38/96, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, č. j. 9 To 147/97, a v řízení, jež mu předcházelo, v části týkající se výroku, jímž byl z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a poškozené AB P., a. s. podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka L., ze dne 21. října 1997, sp. zn. 28 T 38/96, ohledně obviněného A. K. v celém rozsahu, ohledně obviněného P. P. ve výroku o vině ohledně skutku pod bodem I, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto ohledně obviněných A. K. a P. P. o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody, b y l v ustanoveních §259 odst. 3 tr. ř. a §254 odst. 1 tr. ř.
p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněných A. K. a P. P.
Tento rozsudek se ve shora uvedené části zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. se odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a poškozené P., a. s. - v likvidaci, jako nedůvodná z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 10. 1997, č. j. 28 T 38/96-1007, byli obvinění A. K. a P. P. uznáni vinnými v bodě I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. na základě zjištění, že po předchozí dohodě ve vzájemné součinnosti a pod záminkou řádného podnikání firmy F. L. L., s. r. o., L., ve které byli postupně jedinými společníky a jednateli a poté co obviněný K. získal od P., a. s., účelový úvěr v celkové výši 46 mil. korun vylákali ke škodě této banky celkem 29 068 500,- Kč pro vlastní potřebu či pro jiné osoby, a to tak, že
a) dne 15. 2. 1994 příkazem k úhradě převedl obviněný K. částku 1 040 000,- Kč na účet firmy F. L. L. s. r. o., L., vedený u ČSOB, pobočka L., a ve dnech 15. 4. a 9. 6. 1994 ji oba obvinění postupně vyzvedli,
b) dne 15. 2. 1994 pod záminkou zálohy na stavební práce na nemovitosti převedl obviněný K. na účet firmy V. L. z J. n. N. částku 500 000,- Kč, kterou, jakoby se jednalo o storno, nechal dne 29. 4. 1994 převést na účet I. RO, s. r. o., L., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný P.,
c) dne 17. 2. 1994 vybral obviněný K. celkem 7 mil. korun, z toho částku 5 mil. korun prostřednictvím Ing. Z. F., když částku 2 mil. předal obviněný K. před 7. dubnem 1994 osobně obviněnému P., a částku 5 mil. získala dosud nezjištěná osoba,
d) dne 20. 4. 1994 obviněný K. převedl částky 10 933 000,- Kč a 9 595 500,- Kč, na účet vedený u KB, pobočka L., pro I. RO, s. r. o., L., obviněného P., pod klamnou záminkou, že se jedná o zaplacení záloh na dodávku technologického zařízení a navíc za situace, kdy AB P., a. s., nevěděla, že firmu F. L. L., s. r. o., L., převedl již dne 7. 4. 1994 na obviněného P., a ve dnech 6. 5. a 16. 5. 1994 postupně vybrali částky 20 mil. Kč a 500 000,- Kč.
Dále pak obviněný P. P. byl tímto rozsudkem uznán vinným též trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., a to na základě zjištění, že dne 26. 1. 1994 kolem 13.30 hod. v L. v Ž. ulici, ve zlosti, v souvislosti s dopravní situací, a po předchozím konfliktu, šermoval s pistolí zn. ME Mini Para, ráže 9 mm na plynové náboje před P. M. a přitom mu vyhrožoval zabitím. Za tuto trestnou činnost byl obviněnému A. K uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s dozorem a obviněnému P. P. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, a dále trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole zn. ME Mini Para, ráže 9 mm. Poškozená AB P., a. s. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, oba obvinění a poškozená AB P., a. s. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 1998, č. j. 9 To 147/97, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil, a to ohledně obviněného A. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. P. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Pokud jde o odvolání obou obviněných, tak o nich rozhodl odvolací soud tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Vrchní soud pak rozhodl ve věci sám při deklarování splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněné A. K. a P. P. znovu vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to na tom skutkovém základě, že po předchozí vzájemné dohodě, že společně pod záminkou řádného podnikání firmy F. L. L., s. r. o., L., ve které byli postupně jedinými společníky a jednateli, spáchají úvěrový podvod, aby tak získali finanční prostředky pro sebe a další osoby, tak obviněný A. K. jako zástupce této společnosti uzavřel dne 8. 2. 1994 v Praze s AB P., a. s. smlouvu o úvěru, na střednědobý úvěr na investice ve výši 46 mil. korun, který mu byl poskytnut, přičemž z úvěrových prostředků byla dne 14. 2. 1994 obviněným K. uhrazena kupní cena 15 mil. korun za nemovitost v obci B., která se současně stala zástavou zajišťující úvěr, a ze zbývající části úvěru ve výši 31 mil. korun, která byla věřitelem převedena na běžný účet dlužníka , odkud oproti předkládaným dokladům měla být čerpána, oba obvinění postupně v době od 15. 2. 1994 do 20. 4. 1994 sami nebo prostřednictvím jiných osob po předložení nepravdivých dokladů a pod záminkou, že jde o čerpání prostředků k účelu, na který byl úvěr poskytnut, v rozporu s podmínkami úvěrové smlouvy převedli z tohoto účtu na účty svých firem vedených u ČSOB, pobočky v L., a KB, pobočky v L., částku celkem 29 068 500,- Kč, a to způsobem, který je výše popsán pod body a) až d), přičemž tímto jednáním způsobili poškozené AB P., a. s. škodu ve výši 46 mil. korun.
Vrchní soud pak oběma obviněným uložil tresty odnětí svobody v trvání 7 a půl roku s výkonem ve věznici s dozorem, přičemž u obviněného P. byl tento trest uložen jako trest úhrnný. Tomuto obviněnému byl pak dále uložen též trest propadnutí věci - ve výroku rozsudku specifikované pistole. Pokud jde o náhradu škodu rozhodl odvolací soud tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené AB P., a. s. škodu ve výši 56 741 807,- Kč.
Pro úplnost lze dodat, že odvolání podali rovněž rodiče obviněného A. K. - manželé K. a S. K., ovšem toto odvolání bylo napadeným rozsudkem zamítnuto jako opožděné podle §253 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných A. K. a P. P. Podaná stížnost pro porušení zákona vytýká odvolacímu soudu pochybení ve výroku o náhradě škody, neboť podle názoru ministra spravedlnosti vrchní soud nesprávně rozhodl o povinnosti obou obviněných uhradit poškozené AB P., a. s. škodu ve výši 56 741 807,- Kč. Ministr spravedlnosti poukázal i na některé nepřesnosti v rozsudku odvolacího soudu, zejména pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jednáním obou obviněných došlo ke vzniku škody ve výši rovnající se celé částce poskytnutého úvěru, tedy ve výši 46 mil. korun. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že uzavřením smlouvy o úvěru obvinění ještě nezískali možnost s touto částkou disponovat, a že podmínkou dispozice s prostředky na účtu bylo předložení dokladů osvědčujících jejich použití pro sjednaný účel úvěru. Dále pak poukázal na to, že obvinění takto vyčerpali, ovšem po předložení nepravdivých dokladů, toliko částku 44 068 500,- Kč, zatímco zbývající částku 1 931 500,- Kč nevyčerpali a tato částka byla samotnou bankou převedena na splatné úroky a zůstala tedy v dispozici AB P., a. s. Proto nebylo možno učinit závěr, že i o tuto částku oba obvinění poškodili AB P., a. s. a sami se o ni obohatili. Ministr spravedlnosti však má za to, že tato nepřesnost, zvláště za situace, kdy jednání obviněných směřovalo k vylákání celého poskytnutého úvěru, neovlivnila vlastní zákonnost výroku o vině ani výroku o trestu. Proto ministr spravedlnosti dále zaměřil své výhrady vůči rozsudku odvolacího soudu výlučně proti výroku o náhradě škody. Poukázal na to, že výše přiznané částky, tj. 56 741 807,- Kč, je v podstatě nepřezkoumatelná a že z odůvodnění rozsudku lze zjistit jen to, že se skládá z částky 46 mil. korun a z částky 10 741 807,- Kč, která představuje úroky. Ovšem již výše bylo poukázáno na to, že obvinění ve skutečnosti nevylákali celou částku 46 mil. korun. Navíc není zřejmé, za jaké období a v jaké výši byly úroky vypočítány. V tomto směru nelze nic bližšího zjistit ani z vyjádření poškozeného, popř. z jeho písemných podání, v nichž uplatnil svůj nárok na náhradu škody. Dále pak ministr spravedlnosti poukázal na to, že k zajištění úvěru obviněný A. K. uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti (provozní objekt, pozemky a další nemovitosti v katastru obce B.) a vystavil též plnou moc poškozenému k prodeji těchto nemovitostí pro případ neuspokojení pohledávky z titulu úvěrové smlouvy. Pokud jde o hodnotu zastavených nemovitostí je sice pravdou, že nebyla přesně zjištěna, ovšem šlo o částku řádově desetimilionovou. Ministr spravedlnosti poukazuje na to, že v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy, předložil obviněný K. znalecký posudek, ve kterém byly nemovitosti oceněny částku 84 593 107,- Kč, přičemž nemovitosti zakoupil za částku několikanásobně nižší (za 15 mil. korun). V průběhu trestního stíhání byl opatřen další znalecký posudek, ve kterém byla stanovena tržní hodnota těchto nemovitostí ve výši 18 mil. korun. Bylo také zjištěno, že poškozená banka měla možnost tyto nemovitosti prodat za částku 25 - 30 mil. korun. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že vrchní soud svým rozhodnutím zpochybnil smysl zřízení zástavního práva jako zajišťovacího institutu. Je nepochybné, že peněžní ústav měl možnost dosáhnout realizací zástavy alespoň částečné úhrady poskytnutého úvěru. Proto podle názoru ministra spravedlnosti mělo být s ohledem na existenci zástavního práva a s přihlédnutím k nejasnostem ohledně výše uplatňovaného nároku rozhodnuto tak, že se poškozený peněžní ústav odkazuje se svým nárokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto směru postupoval v podstatě správně soud prvního stupně.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze byl výrokem o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256, §2 odst. 6 a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněných A. K. a P. P., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zrušil též všechna rozhodnutí na ni obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal v intencích ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo a poté shledal, že napadeným rozsudkem byl skutečně zákon porušen.
Ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány (tzv. revizní princip odvolacího řízení).
Podle §259 odst. 3 věty první tr. ř. platí, že odvolací soud může ve věci rozhodnout sám rozsudkem jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popř. důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud, s výhradou níže rozvedenou, se v zásadě plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Oba soudy tak shodně učinili závěr, že oba obvinění po vzájemné dohodě a pod nepravdivou záminkou v době od 15. 2. 1994 do 20. 4. 1994 neprávem odčerpali z úvěrového účtu zřízeného AB P., a. s. pro svou potřebu, popř. pro potřebu jiných osob, ke škodě tohoto peněžního ústavu částku 29 068 500.- Kč a tím spáchali trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud v rámci plnění své přezkumné povinnosti dospěl k závěru, že tato skutková zjištění soudů mají dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a v tomto směru neshledal příčiny k nějakým zásadnějším výtkám na jejich adresu. Stejné platí i pokud jde o skutkové zjištění týkající se trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
V posuzované věci je třeba dále připomenout, že odvolací soud neprovedl ve veřejném zasedání konaném o podaných odvoláních žádné dokazování k případnému ověření správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. k doplnění jím jinak správně zjištěného skutkového stavu. Přesto, a to výlučně v důsledku jiného hodnocení některých důkazů, se odvolací soud poněkud odchýlil od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, a to konkrétně v otázce, zda oba obvinění pojali úmysl spáchat trestný čin podvodu ještě před uzavřením úvěrové smlouvy s AB P., a. s., anebo až po uzavření této smlouvy.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že v posuzované věci učinil soud prvního stupně skutkové zjištění, jež bylo výše již podrobně popsáno, a jehož podstatu ve vztahu k výše uvedené otázce lze ve stručnosti shrnout tak, že oba obvinění teprve po uzavření úvěrové smlouvy předkládali nepravdivé podklady k čerpání poskytnutého úvěru tak, aby prostředky z úvěrového účtu převedli na jiné své účty a takto získané prostředky použili pro svou potřebu či potřebu jiných osob a takto způsobili AB P., a. s. škodu v celkové výši 29 068 500,- Kč. Tento skutkový stav vzal soud prvního stupně za prokázaný na základě dokazování, které i dle názoru odvolacího soudu bylo zřejmě vykonáno v dostatečném rozsahu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno (srov. zejména na str. 11-12), že odvolací soud se neztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně jen v tom, že podle názoru odvolacího soudu lze z provedených důkazů učinit závěr, že obvinění již v době před uzavřením úvěrové smlouvy byli dohodnuti na tom, že ji plnit vůbec nebudou a že „ uzavření úvěrové smlouvy bylo pouze prostředkem k tomu, aby se ke škodě poškozeného zmocnili peněžní hotovosti..\" a že „pojali úmysl spáchat úvěrový podvod před uzavřením úvěrové smlouvy..\". Ve stručnosti lze tedy shrnout, že odvolací soud, i když vycházel ze stejného okruhu důkazních prostředků jako soud prvního stupně, tak v otázce určení doby, kdy u obviněných vznikl výše popsaný podvodný záměr, z nich vyvodil opačné závěry než soud prvního stupně. Na základě těchto úvah pak odvolací soud pochopitelně dospěl i k tomu, že obvinění způsobili škodu AB P., a. s. nikoliv ve výši 29 068 500,-Kč, nýbrž v celé částce poskytnutého úvěru, tj. ve výši 46 mil. Kč.
Již výše bylo citovano ustanovení §259 odst. 3 věta první tr. ř. z něhož lze obecně učinit závěr, že odvolací soud nemůže bez provedení důkazů podstatně měnit skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, což se pochopitelně vztahuje i na řešení otázky zavinění. Je vyloučeno, aby odvolací soud, který neprovedl žádné dokazování, sám hodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně jinak, než učinil soud prvního stupně, a tak vlastně nepřípustně zasahoval do jeho kompetence. Odvolací soud tedy nemůže skutkové závěry soudu prvního stupně nahrazovat vlastními skutkovými závěry jen na podkladě toho, že hodnotí důkazy provedené soudem prvního stupně jinak, než to učinil soud prvního stupně. V tomto směru je třeba připomenout kupř. č. 36/1968, 25/1970, 57/1984, 20/1997 Sb. rozh. a stan. tr. Lze tedy uzavřít, že postup odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. ř. přepokládá, že se odvolací soud ztotožní s podstatnými skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně.
Navíc závěr odvolacího soudu, že oba obvinění již před uzavřením úvěrové smlouvy, tj. před 8. 2. 1994 se dohodli na tom, že vyčerpají poskytnutých 46 mil. Kč v rozporu s jejími podmínkami, není podložen provedenými důkazy. Podle úvěrové smlouvy ze dne 8. 2. 1994 (č. l. 166 spisu) uzavřené mezi AB P., a. s. a společností F. L. L., s. r. o. (zastoupené obviněným K. ) bylo poskytnutí částky 46 mil. Kč rozčleněno tak, že částka 15 mil. Kč je určena na nákup nemovitostí, které se současně stanou zástavou (viz zástavní smlouva z téhož dne na č. l. 172), a částka 31 mil. Kč se převede na běžný účet oproti předkládaným dokladům. V podstatě totéž vypověděl pracovník banky svědek Ing. B. Ch. Není sporu také o tom, že částka 15 mil. Kč byla skutečna použita v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy (tj. na nákup nemovitostí v obci B.). Soud prvního stupně též správně poukázal na to, že obviněný K. uskutečnil několik jednání za účelem nákupu technologie pro zavedení výroby infúzních roztoků (srov. např. výpověď svědka MUDr. P. M., jednání s firmou NOEL). Proto i bez ohledu na výše uvedené výhrady v zásadě procesní povahy stran postupu odvolacího soudu podle §259 odst. 3 tr. ř., výše popsaný závěr odvolacího soudu není přesvědčivý. Ministr spravedlnosti též zcela opodstatněně poukazuje na neudržitelnost tvrzení odvolacího soudu, že jednáním obviněných vznikla škoda v celkové výši 46 mil. Kč, i když obvinění nevyčerpali úvěr v celé výši a nevyčerpaná část úvěru (částka 1 931 500,-Kč) byla poškozenou bankou použita na nezaplacené splatné úroky z tohoto úvěru. I v tomto směru podle názoru Nejvyššího soudu postupoval zcela správně soud prvního stupně.
Již s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že důvodně ministr spravedlnosti vytýká nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody. I když se Nejvyšší soud ve všech směrech neztotožnil s argumentací stěžovatele, jak bude dále ještě podrobně rozvedeno, tak je evidentní, že tento výrok rozsudku odvolacího soudu nemůže obstát, a to už proto, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že obvinění svým jednáním způsobili poškozené bance škodu ve výši rovnající se poskytnutému úvěru, tj. v částce 46 mil. Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Soud prvního stupně odkázal poškozenou AB P., a. s. s uplatněným nárokem na náhradu škody ve výši 56 741 807,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních v podstatě s tím, že úvěr byl zajištěn zástavou - nemovitostí, přičemž poškozený byl zplnomocněn tento objekt prodat a uspokojit tak svou pohledávku. Protože tento objekt má stále k dispozici, nezbylo než poškozeného odkázat na občanskoprávní řízení. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že existence zástavního práva není právně významná, mimo jiné i pro obtíže spojené s realizací zástavy a složitost právní úpravy. Zavázal tedy obviněné povinností zaplatit poškozenému společně a nerozdílně částku 56 741 807,- Kč, kterou představuje částka 46 000 000,- Kč a úroky ve výši 10 741 807,- Kč.
K tomu je třeba uvést, že zástavní právo jako zajišťovací institut plní jednak funkci donucovací (tj. aby dlužník byl nucen k plnění), jednak funkci uhrazovací (tj. aby věřitel měl možnost se uspokojit pro případ neplnění ze strany dlužníka). Již z této povahy zástavního práva, resp. zástavy je zřejmé, že její existence nemá žádný význam z hlediska naplnění podmínek ke stanovení odpovědnosti z titulu náhrady způsobené škody. Jinak řečeno, ten fakt, že nárok věřitele je tímto způsobem zajištěn, sám o sobě nevylučuje možnost, aby soud v rámci trestního řízení, při splnění dalších zákonných předpokladů, zavázal dlužníka (obviněného) k tomu, aby věřiteli (poškozenému) uhradil škodu způsobenou stíhaným trestným činem. Nelze totiž dovodit, že věřitel (poškozený) je v takovém případě povinen realizovat své právo na odčinění majetkové újmy vzniklé mu trestným činem dlužníka (obviněného) tím, že se uspokojí realizací zástavy. Je to jen možnost věřitele takto uspokojit zcela nebo zčásti své nároky, nikoliv však jeho povinnost. Proto nelze souhlasit s názorem (obsaženým i v podané stížnosti pro porušení zákona) podle něhož, zajištění nároku poškozeného na náhradu škody zřízením zástavního práva (zástavou) v podstatě vylučuje, aby poškozený mohl uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení, resp. aby soud v trestním řízení mohl jeho návrhu vyhovět podle §228 odst. 1 tr. ř.
Z tohoto pohledu nelze odvolacímu soudu vytknout, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, že existenci zajištění pohledávky poškozeného zástavou nepokládal za okolnost bránící rozhodnutí o povinnosti obviněných k náhradě škody ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Poškozená AB P., a. s. požadovala po obviněných nahradit škodu ve výši 56 741 087,- Kč (viz č. l. 910 spisu). Ve stížnosti pro porušení zákona je přiléhavě poukázáno na to, že z obsahu spisu, a to ani z podkladů předložených poškozeným, nelze zjistit odůvodněnost takto uplatněného nároku. Je třeba dodat, že podle obsahu již citované úvěrové smlouvy bylo sjednáno splácení úvěru pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 150 000,-Kč po dobu čtyřiceti měsíců, dále pak úrok z poskytnutého úvěru (tj. cena za poskytnuté peníze), smluvní pokuta a úrok z prodlení (tj. sankční úrok pro případ odstoupení od smlouvy - k tomu také skutečně došlo ke dni 30. 9. 1995). Poškozený však toliko předložil vyčíslení celkově požadované náhrady škody ve výši 56 741 807,- Kč, aniž svůj nárok blíže specifikoval. Za této situace byl požadavek poškozeného v zásadě nepřezkoumatelný a s přihlédnutím i k obsahu úvěrové smlouvy nebylo možno posoudit jeho důvodnost. Odvolací soud tak neměl zákonný podklad ke změně rozsudku soudu prvního stupně ani ve výroku o náhradě škody.
Proto s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a to v části týkající se výroku, jímž byl z podnětu odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a poškozené AB P., a. s. podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného A. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. P. ve všech výrocích, vyjma výroku o vině trestným činem podle §197a tr. zák., a jímž bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto u obou obviněných o vině, trestu a náhradě škody, a v řízení jež této části rozsudku předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., tj. v ustanoveních o rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu a o podmínkách, za nichž může odvolací soud sám ve věci rozhodnout, a to v neprospěch obou obviněných. Ze shora uvedeného pak vyplývá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a že při důsledném plnění své přezkumné povinnosti nemohl učinit závěr o důvodnosti odvolání podaných v neprospěch obviněných státním zástupcem a poškozeným, neboť rozsudek soudu prvního stupně nevykazoval takové vady, jež by tento postup odvolacího soudu opodstatňovaly. Již na tomto místě lze konstatovat, že naproti tomu odvolací soud zcela správně postupem podle §256 tr. ř. zamítl podaná odvolání obou obviněných, a tato část rozsudku odvolacího soudu (včetně výroku podle §253 odst. 1 tr. ř., jenž se týká opožděně podaného odvolání rodičů obviněného A. K. ) zůstala i tímto rozsudkem Nejvyššího soudu nedotčena.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tento rozsudek ve shora uvedené části zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. za nichž může ve věci sám rozhodnout. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci v podstatě správná a úplná skutková zjištění, z nichž vyvodil i stavu věci a zákonu odpovídající právní závěry o vině obou obviněných, jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak u obviněného P. P. též trestným činem podle §197a tr. zák. Na tyto správné závěry lze proto v podrobnostech znovu odkázat. Rovněž uložené tresty odnětí svobody v trvání pěti let u obviněného K. a v trvání pěti roků a šesti měsíců u obviněného P., u obou s výkonem ve věznici s dozorem, v zásadě odpovídají zákonným hlediskům vymezeným zejména v ustanoveních §§23 odst. 1 a 31 tr. zák. I v tomto směru lze odkázat na závěry učiněné soudem prvního stupně. Jedná se sice o tresty uložené při spodní hranici trestní sazby, ovšem s ohledem na zjištěné okolnosti případu, blíže rozvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovodit, že by se jednalo o tresty nepřiměřené ve smyslu jejich přílišné mírnosti. Obviněnému P. byl správně uložen též trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole zn. ME model 9 Mini-Para, ráže 9 mm, včetně zásobníků s náboji.
Nevyšší soud neshledal na straně soudu prvního stupně pochybení ani ve výroku, jímž byla poškozená AB P., a. s. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, byť jak je výše uvedeno, se neztotožnil se závěrem krajského soudu odůvodňujícím tento postup existencí zástavy zajišťující poskytnutý úvěr. Znovu je třeba zdůraznit, že poškozený neuplatnil nárok na náhradu škody v takové podobě, aby soud mohl přezkoumat důvodnost tvrzené výše škody způsobené trestným činem obviněných. Proto ani výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v rozporu se zákonem, neboť soud prvního stupně neměl dostatečný podklad pro jiné rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného a ostatně uvedené nedostatky v požadavku poškozeného na náhradu škody nebyly ani do současné doby odstraněny.
Za této situace lze tedy uzavřít, že rozsudek soudu prvního stupně byl shledán ve všech směrech správným a odvolací soud pochybil, pokud při plnění přezkumné povinnosti vymezené ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. neučinil závěr o nedůvodnosti všech podaných odvolání. Ze všech těchto důvodu proto Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. se odvolání krajského státního zástupce v Ústí nad Labem a poškozené AB P., a. s. - v likvidaci proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 21. října 1997, č. j. 28 T 38/96-1007, jako nedůvodná zamítají.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 9. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík