ECLI:CZ:NS:2000:9.TZ.93.2000.1
sp. zn. 9 Tz 93/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. června 2000 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 1 To 9/98, ve věci vedené u Krajského soudu v Č. B. - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/97, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Č. B. - pobočka v Táboře ze dne 18. 11. 1997, č. j. 9 T 15/97-498, byl obviněný J. K. pod bodem I/1 - 12) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1994, jehož se podle citovaného rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „si na základě smyšlených důvodů půjčoval od různých osob peníze na hotovosti, ačkoliv pro insolventnost věděl, že tyto dluhy nebude moci splatit, přičemž nabízel i nerealizovatelné záruky v následujících případech :
1) postupně ve dnech 18. 12. 1992, 18. 3. 1993 a 19. 4. 1993 v Č. B. pod záminkou vstupu do společnosti E. si vypůjčil od V. Ř., částku 300 000,- Kč, z níž v dohodnuté době vrátil jen 66 000,- Kč a dodnes mu dluží částku 234 000,- Kč,
2) v průběhu října až prosince 1992 v Č. B. od R. K., částku 380 000,- Kč, z toho mělo být 80 000,- Kč určeno na nákup osobního automobilu, peníze ve smluvené době nevrátil a dodnes dluží R. K. 243 000,- Kč, když zbývající částku na naléhání poškozeného po částkách uhradil v letech 1993 - 94,
3) v průběhu měsíců listopadu 1992 až března 1993 v Č. B. si postupně vypůjčil od M. Č., celkem až 100 000,- Kč, které do současnosti nevrátil,
4) dne 10. 11. 1992 a v roce 1993 pod záminkou vstupu do společnosti E. v Č. B. si od L. H., vypůjčil celkem částku 136 700,- Kč, na H. upomínky a jednání s ním nebral zřetel a dodnes mu uvedenou částku dluží,
5) dne 12. 2. 1993 v Č. B. pod záminkou vkladu do společnosti E. si vypůjčil od V. K., částku 150 000,- Kč, kterou ve smluvené době nevrátil a dluží mu ji do současnosti,
6) v měsíci únoru 1993 v Č. B. pod záminkou překlenutí krátkodobých finančních obtíží si od JUDr. V. J., vypůjčil částku 220 000,- Kč s dobou splatnosti do 12. 3. 1993, ale z uvedené částky splatil v pozdější době 20 000,- Kč a zbytek dluží jmenovanému do současnosti,
7) v průběhu roku 1993 pod záminkou platební neschopnosti si vypůjčil v Č. B. od P. P., částku 82 075,- Kč, ve smluvené době ani po upomínání peníze nevrátil a dluží mu je dodnes,
8) dne 14. 5. 1993 v Č. B. si vypůjčil od MVDr. R. H., částku 86 600,- Kč s termínem splatnosti do 14. 7. 1993, ale vrátil jen 10 000,- Kč a zbytek přes řadu upomínek dluží MVDr. H. nadále,
9) v měsíci červenci 1993 v Č. B. pod slibem vrácení peněz do 14-ti dnů, převzal od B. P., částku 45 000,- Kč a tyto peníze dluží B. P. dodnes,
dále v souvislosti s provozováním servisu „N.\" v Č. B.
10) dne 26. 5. 1993 poté, co do servisu „N.\" v Č. B. bylo předáno do opravy vozidlo VOLKSWAGEN TRANSPORTER J. A., převzal od něj, pod záminkou nákupu náhradních dílů na opravu, částku 20 000,- Kč, avšak vozidlo neopravil a peníze nevrátil,
11) dne 4. 6. 1993 pod stejnou záminkou jako v předchozím bodě, když převzal do opravy vozidlo R. G., zn. MAZDA, vylákal na něm částku 30 000,- Kč, ale vozidlo neopravil ani nevrátil R. G. peníze,
12) na základě dohody uzavřené s P. H., o užívání telefonní stanice a závazku hrazení provolaných částek, v roce 1993 telefon užíval, ač věděl, že z důvodu insolventnosti není schopen telefon zaplatit a provolal částku 10 500,- Kč, kterou do současnosti neuhradil.\"
Pod body II - V/ tohoto rozsudku byl obviněný dále uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod II), neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. (bod III), krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod IV) a trestného činu neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. (bod V), kterých se měl dopustit skutky popsanými ve výrokové části rozsudku.
Podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání toliko obviněný J. K, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 1 To 9/98, rozsudek soudu I. stupně z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod body II) - V) rozsudku a ve výroku o trestu. Současně podle §259 odst. 3 tr. ř. sám uložil obviněnému J. K. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Dále podle §257 písm. b) tr. ř. zastavil z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a článku I. písm. a), článku IV. odst. 2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání obviněného pro skutky uvedené pod body II) - V) rozsudku soudu I. stupně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Ministr spravedlnosti České republiky jej napadl stížností pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) podanou u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. K,
V tomto svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že výsledky dosud provedeného dokazování nasvědčují tomu, že ve skutku pod bodem I) rozsudku soudu I. stupně je řada dílčích jednání, jež skutečně mělo podvodný charakter ve smyslu ustanovení §250 tr. zák., když si obviněný půjčoval další a další řádově statisícové částky za situace, kdy nesplatil dřívější půjčky a kdy neměl prostředky ani na hrazení běžných výdajů své firmy. Na druhé straně však dle stěžovatele vznikají pochybnosti u některých dílčích jednání pojatých do výroku o vině, neboť se oba soudy dostatečně nezabývaly existencí všech zákonných znaků trestného činu podvodu, a to zejména v těch případech, kdy poškození byli seznámeni s tím, že se obviněný nachází v obtížné finanční situaci. Pokud tito poškození od obviněného věděli, že se jako podnikatel nachází v „platební neschopnosti\", je zadlužen a má potíže s věřiteli, nelze dle názoru stěžovatele dovozovat, že by poškozené uvedl v omyl nebo jejich omylu využil.
Stěžovatel rovněž namítl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly ani s otázkou výše způsobené škody, ačkoliv z provedených důkazů, a to z výpovědí samotných poškozených vyplývá, že obviněný v řadě případů platil úroky ze zapůjčených částek, přičemž vzhledem k jejich výši a výši úroků šlo o částky nikoliv zanedbatelné. Tato okolnost má podle stěžovatele vliv nejen na posouzení výše škody, ale i na otázku správného posouzení úmyslu obviněného. Jestliže by obviněný jednal s úmyslem část peněz poškozeným vrátit, popř. z vypůjčených částek splatit úrok (resp. quasiúrok, když na částku získanou trestným činem nelze vztáhnout ustanovení §657 obč. zák.), bylo by nutno o tyto částky stanovenou škodu snížit.
Dle další námitky stěžovatele vznikají pochybnosti o existenci nejen subjektivní, ale i objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. u převzetí částky 80 000,- Kč na nákup osobního automobilu od R. K. (část jednání popsaného pod bodem I/2 výroku o vině). Obviněný uváděl, že vozidlo bylo v zahraničí skutečně připraveno a k jeho dovozu nedošlo z důvodu jeho technických závad. Toto tvrzení nebylo blíže ověřováno. Navíc sám poškozený uvedl, že peníze nepředal přímo obviněnému, ale jeho zaměstnanci P., který nebyl v průběhu celého řízení jako svědek vůbec vyslechnut. Pro tuto osobu ostatně poškozený K. vystavil též plnou moc pro přepravu vozidla přes hraniční přechod. Navíc z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný mu počátkem roku 1993 motorové vozidlo skutečně předal, byť šlo o jiný typ vozidla než jaký měl být původně dovezen z Rakouska. Okolnosti tohoto dílčího jednání jsou vůbec nejasné, neboť v trestním spise jsou založeny smlouvy o koupi vozidel poškozeným K. od obviněného K. a jeho zaměstnance K. D., jejichž obsah neodpovídá výpovědím poškozeného ani obviněného. Za dané důkazní situace je zařazení tohoto jednání do výroku o vině v podstatě nepřezkoumatelné.
Obdobné pochybnosti týkající se skutkových a právních závěrů vzbuzují i ta dílčí jednání, kterých se obviněný dle výroku o vině měl dopustit v souvislosti s provozováním autoservisu „N. \" v Č. B, Skutečnost, že převzal zálohu za provedení prací, práce neprovedl a přijaté prostředky nevrátil, nepostačuje k závěru, že jednal v podvodném úmyslu ve smyslu §250 tr. zák. K naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu je nutno prokázat, že pachatel byl od počátku alespoň srozuměn s tím, že převzatou zálohu nevrátí a práce neprovede. Pokud jde o jednání popsaná pod body I/10 a I/11 výroku o vině (převzetí peněz a neprovedení oprav vozidel J. A. a R. G. ), dovodil soud I. stupně podvodný úmysl obviněného v podstatě z toho, že od poškozených převzal peníze v době, kdy firma „N. \" již svoji činnost končila a připravovala se na předání provozních prostor jejich vlastníkovi. K převzetí peněz od poškozených A. a G. došlo dle výroku rozsudku dne 26. 5. 1993 a dne 4. 6. 1993, přičemž z dohody o vyklizení, uzavřené mezi autoservisem „N. \" a vlastníkem objektu autoservisu G. Č. B. vyplývá, že obviněný měl objekt autoopravny vyklidit do 31. 7. 1993. Z výpovědi R. G. plyne, že obviněný provedl svým odtahovým vozidlem a se svými zaměstnanci dne 21. 5. 1993 odtah předmětného vozidla do prostor autoservisu po dopravní nehodě; za obdobných okolností bylo do autoservisu dopraveno vozidlo poškozeného J. A. Je tedy zřejmé, že v době převzetí peněz, resp. těsně předtím, ještě firma obviněného určitou činnost vyvíjela a že do vyklizení prostor autoservisu obviněným ještě zbývala doba cca dvou měsíců. Navíc nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že s předmětnými částkami mohli disponovat zaměstnanci autoservisu.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že závěr o podvodném charakteru jednání obviněného by v tomto případě bylo možno učinit až po objasnění poměrů v autoservisu „N. \" před ukončením jeho činnosti, rozsahu oprav a reálnosti jejich provedení a při vyloučení možnosti machinace zaměstnanců autoservisu s předmětnou částkou. Za tím účelem měli být minimálně zjištěni všichni zaměstnanci autoservisu a vyslechnuti jako svědkové.
K jednání popsanému pod bodem I/12, tj. užívání telefonní stanice ke škodě P. H., stěžovatel namítl, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou zde zcela nejasná a není proto zřejmé, proč soud dovodil podvodný úmysl na straně obviněného, když ani z výpovědi poškozeného není zřejmé, kdy vlastně k uzavření dohody o užívání telefonní stanice došlo a zda se tak stalo v době, kdy si už obviněný musel být vědom své insolventnosti.
S ohledem na všechny shora konstatované důvody dospěl ministr spravedlnosti k přesvědčení, že soud I. stupně neprovedl ve věci všechny dostupné důkazy a v případě každého dílčího jednání nezkoumal, zda jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a dostatečně neobjasnil ani výši způsobené škody. Tím porušil zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud odvolací soud jako soud II. stupně tato pochybení nalézacího soudu nenapravil a sám ve věci rozhodl rozsudkem za stavu, kdy převzal jeho skutková zjištění, porušil zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. ř.
V bodech 1, 2) petitu stížnosti pro porušení zákona je proto navrhováno, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon ve shora uvedeném rozsahu, a poté, aby tento rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v částech týkajících se výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. - pobočka v Táboře ze dne 18. 5. 1997, sp. zn. 9 T 15/97, stejně jako všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dle návrhu pod bodem 3) tohoto petitu by Nejvyšší soud měl následně postupovat podle §270 odst. 1 tr. ř
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran musí stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Podle §2 odst. 5 tr. ř. jsou povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Přezkumná povinnost odvolacího soudu založená na tzv. revizním principu je zakotvena v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., dle něhož nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §259 odst. 3 věta první tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám ve věci rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Podle zjištění Nejvyššího soudu bylo v rámci přezkumné činnosti provedené Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím, správně shledáno, že řízení v posuzované věci nebylo zatíženo procesními vadami, zejména pokud jde o porušení práva obviněného na obhajobu, a že ve věci bylo ke skutku pod bodem I) rozsudku nalézacího soudu provedeno po formální stránce bezchybné dokazování v rozsahu požadovaném v §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy byly vyhodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě pak byla učiněna správná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.
Při úvahách o tom, zda dílčí útoky, týkající se půjčování peněz, naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., oba soudy správně vycházely z neutěšené finanční situace obviněného J. K. v inkriminovanou dobu, kterou řešil tím, že si od řady osob půjčoval vysoké finanční částky za podmínek, které nemohl reálně garantovat, zejména dodržet dohodnuté termíny vrácení peněz, čehož si musel být s ohledem na znalost své insolventnosti vědom. Na závěry odvolacího soudu na str. 6 napadeného rozsudku lze plně odkázat a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.
K námitkám uplatněným ve stížnosti pro porušení zákona, že část poškozených věděla o dluzích obviněného, o jeho potížích s věřiteli i o jeho „platební neschopnosti\" jako podnikatele, takže nemohli jednat v omylu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je třeba uvést, že za „uvedení v omyl\" (jako znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu) je třeba považovat takové jednání pachatele, které spočívá v předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tímto skutečným stavem věci nebylo jen namítané neúspěšné podnikání obviněného a s ním související finanční obtíže, ale především jeho neschopnost plnit v této situaci dohodnutým způsobem a ve stanovených termínech závazky, týkající se vrácení celé řady časově spolu souvisejících půjček. Po subjektivní stránce je současně dáno úmyslné zavinění obviněného (§4 tr. zák.), když všechny tyto okolnosti s ohledem na své finanční poměry musel dobře znát a jednal tedy s vědomím jejich existence. Je třeba dále dodat, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není relevantní, zda poškození znali jeho finanční situaci či nikoliv. Podstatné je, že mu z různých důvodů svěřili své peníze v přesvědčení, že obviněný bude schopen své závazky splnit, resp. že tyto závazky splní. To je z výpovědí všech poškozených dostatečně zřejmé. V opačném případě by dohody poškozených s obviněným o půjčce a vrácení peněž postrádaly jakoukoli logiku.
Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani další námitku vztahující se k vyplacení úroků z některých půjček, popř. k pozdějšímu vrácení části zapůjčených peněz. Při posuzování dané otázky vycházel z toho, že předmětem jednotlivých pokračujících útoků, z nichž se skutek (trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.) skládal, byly jednotlivé půjčky (konkrétní finanční částky) a k naplnění skutkové podstaty došlo tehdy, když obviněný uskutečnil svůj podvodný úmysl, tj. uvedením jiného v omyl danou finanční částku získal. Její výše byla pak určující pro stanovení výše škody ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. (v tehdy účinném znění). Z tohoto důvodu od ní nebylo možno odečíst částky poskytnuté obviněným jako dodatečné vyrovnání nebo dohodnutý „výnos\" ze zapůjčených peněz. Rozhodnutí soudů obou stupňů nelze z těchto důvodů v daném směru vytknout žádné pochybení.
Rovněž námitku týkající se neúplnosti skutkových zjištění a absence podvodného úmyslu ohledně částky 80 000,- Kč, kterou poškozený R. K. svěřil obviněnému na obstarání osobního automobilu z Rakouska, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že se s obviněným dohodli na dovezení konkrétního vozidla, a to havarovaného Volkswagenu Golf červené barvy za 80 000,- Kč. Když poškozený tento automobil neobdržel, informoval se na něj u obviněného, jenž mu sdělil, že se vozidlo nachází v České republice, v autoservisu ve V., kde probíhá jeho oprava. Tato informace se později ukázala jako zcela nepravdivá (č. l. 474) a poškozenému nebyl uvedený Volkswagen předán ani nikdy v budoucnu a též mu nebyly obviněným vráceny peníze. Teprve později obviněný nabídl poškozenému jako kompenzaci za výše uvedenou částku a další peníze, jež mu dlužil, vozidlo zn. Mazda 626. Závěr nalézacího soudu o uvedení poškozeného v omyl byl zde nepochybně učiněn důvodně, a to tím spíše, bylo-li předmětné jednání posuzováno v souvislosti s ostatními časově souvisejícími útoky a snahou obviněného získat pro sebe finanční prostředky.
Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno na to, že okolnosti předání částky 80 000,- Kč se jeví jako sporné, neboť peníze předal poškozený zaměstnanci autoservisu obviněného P., kterého soud ani nevyslechl, je třeba konstatovat, že okolnosti převzetí shora uvedeného obnosu obviněným byly dostatečně objasněny v řízení před soudem I. stupně, jak výpovědí poškozeného R. K., tak i výpovědí samotného obviněného J. K. (č. l. 469). Nedostatky v provedeném dokazování nelze proto spatřovat v tom, že svědek P. nebyl ve věci vyslechnut.
Posuzovaná věc není zatížena vadami ani pokud jde o řádné objasnění jednání obviněného v souvislosti s provozováním autoservisu „N. \" v Č. B, V souladu s výsledky provedeného dokazování bylo správně zjištěno, že poškození J. A. a R. G. do uvedeného servisu předali k opravě na jaře roku 1993 svá vozidla, přičemž obviněný osobně převzal zálohu na jejich opravu, a to dne 26. 5. 1993 od J. A. 20 000,- Kč a dne 4. 6. 1993 od R. G. 30 000,- Kč. Oprava žádného z vozidel nebyla i přes urgence poškozených započata, ačkoliv obviněný poškozenému G. slíbil realizaci opravy do 1 měsíce a poškozenému A. do 2 měsíců. Zálohu na neuskutečněnou opravu vrátil pouze poškozenému J. A., a to teprve v době již probíhajícího řízení před soudem (dne 29. 10. 1997).
Z výsledků dokazování dále vyplývá, že obviněný musel z důvodu neplacení nájemného vyklidit objekt autoservisu do 31. 7. 1993. Na tuto skutečnost žádného z poškozených neupozornil, naopak, po poškozeném Josefu Adámkovi požadoval další peníze.
Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že sama skutečnost, že obviněný převzal zálohu na provedení prací, práce neprovedl a přijaté prostředky nevrátil, nepostačuje k závěru o jednání obviněného v podvodném úmyslu, když autoservis v době převzetí vozidel do oprav vyvíjel činnost a k vyklizení jeho prostor zbývala ještě doba cca 2 měsíce. Obviněný především věděl o povinnosti vyklidit objekt do 31. 7. 1993 a stěží mohl předpokládat, že práce v něm budou probíhat až k tomuto datu. Navíc znal i stav v němž se autoservis ke konci své činnosti nacházel a vlastními slovy jej charakterizoval jako „dezolátní\" (č. l. 487 „,. pan D. servis vedl a přivedl ho do dezolátního stavu\"). Pokud v takovém případě převzal zakázky od poškozených a s nimi související zálohy, aniž by je o výše uvedených skutečnostech informoval, uvedl poškozené v omyl, neboť již v době převzetí finančních záloh musel přinejmenším předvídat reálnou existenci překážek, které by mohly zabránit tomu, aby byl schopen své závazky splnit. Skutkové i právní závěry soudů obou stupňů je s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nutno považovat za správné. Jako nadbytečné se za daného stavu věci jeví i navrhované doplnění dokazování výslechem bývalých pracovníků autoservisu „N. \" (srov. přiměřeně R 10/93-II).
K dílčímu útoku popsanému pod bodem I/12 rozsudku soudu I. stupně poukazuje stížnost pro porušení zákona na to, že skutková zjištění tohoto soudu jsou nejasná, zejména v tom směru, proč právě ve vztahu k užívání telefonní stanice dovodil soud podvodný úmysl na straně obviněného, když ani z výpovědi poškozeného P. H. není zřejmé, kdy k uzavření dohody o užívání telefonní stanice došlo a zda se tak stalo v době, kdy si už obviněný musel být vědom své nesolventnosti.
Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení (č. l. 477/21) zjistil, že v rámci prováděného dokazování byl za podmínek §213 odst. 1 tr. ř. přečten dodatek ke smlouvě o podnájmu mezi obviněným a poškozeným P. H. (č. l. 410). Z tohoto písemného ujednání pod bodem II) vyplývá, že obviněný bude úhradu za používání telefonní stanice platit od 31. 1. 1992. Z toho je zřejmé, že otázka, kdy došlo k uzavření dohody o užívání telefonní stanice byla řádně objasněna.
Z výpovědí obviněného i poškozeného vyplývá, že obviněný po určitou dobu náklady vzniklé s používáním telefonu platil. Tyto platby později zastavil, aniž by ovšem o této skutečnosti P. H. informoval. Podle výpovědi tohoto poškozeného (č. l. 159/2), teprve na základě zprávy Tu. zjistil, že obviněný neprováděl úhradu za telefon. Musel proto za něj zaplatit dlužnou částku 10 500,- Kč a další náklady mu vznikly i v souvislosti s opětovným uvedením odpojené telefonní stanice do provozu. Obviněný J. K. ve své výpovědi v hlavním líčení připustil, že si byl vědom povinnosti platit telefon a zpočátku tuto povinnost plnil. Současně doznal, že telefon nakonec neplatil. Takto měl dle vlastního tvrzení reagovat na nesplacené pohledávky ze strany P. H.
S přihlédnutím k výše uvedenému je možno konstatovat, že nalézací soud i v tomto případě učinil správná skutková zjištění. Pokud však v rozsudku jednání obviněného posoudil shodně jako u ostatních dílčích útoků, tj. že obviněný „ uvedl někoho v omyl\", nebyl tento právní závěr namístě. Obviněný totiž dohodu o užívání telefonu, kterou s poškozeným uzavřel v lednu 1992, plnil a úhradu za uskutečněné hovory platil. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v této době jednal v podvodném úmyslu. Své závazky přestal plnit teprve v období své insolventnosti, tj. v r. 1993, jak nalézací soud správně zjistil. Jestliže obviněný v této době telefon užíval a neplatil za to žádnou úhradu a současně ponechával P. H. ve víře, že je vše v pořádku, ačkoliv na nezaplacených poplatcích vznikal dluh, je zřejmé, že ke svému prospěchu (obohacení) využil omylu poškozeného, což znamená, že z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. naplnil alternativní formu podvodného jednání spočívající v tom, že pachatel „využije něčího omylu\". Úmyslné zavinění obviněného, jež z uvedených důvodů spadá teprve do období r. 1993, se proto vztahuje k uvedené alternativní formě.
Tato vada však nemá vliv na správné posouzení skutku (nejde o samostatný skutek) ani na jeho právní kvalifikaci; pouze v tzv. právní větě výrokové části rozsudku mělo být uvedeno, že útoku pod I/12 se obviněný dopustil ve shora konstatované formě. Nelze proto ani odvolacímu soudu vytýkat, že toto méně závažné pochybení soudu I. stupně nenapravil.
Nejvyšší soud nezjistil pochybení ani v dalších směrech. Právní kvalifikace skutku pod bodem I) odpovídá zákonu a nalézací soud postupoval správně, když s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. použil trestního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 290/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994. Vzhledem k ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. v tomto novelizovaném znění, bylo jeho použití pro obviněného příznivější, neboť za „škodu velkého rozsahu\" považuje nejméně 1 000 000,- Kč, tj. pětisetnásobek nejnižší měsíční mzdy, stanovené pro účely trestního zákona v nařízení vlády č. 464/1991 Sb., ve výši 2 000,- Kč, kdežto podle ustanovení §89 odst. 14 tr. zák. účinného v době spáchání činu byl znakem výše uvedené škody pouze dvěstěpadesátinásobek nejnižší mzdy (500 000,- Kč). Tato okolnost sice přímo neovlivnila právní kvalifikaci skutku, neboť v obou případech jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., je však významná pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a následně tedy i pro posouzení otázek trestu.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o vině pod body II) - V) a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Bylo správně zjištěno, že ohledně uvedených skutků nebyla věc v potřebném rozsahu objasněna, ovšem současně i to, že v trestním stíhání předmětných trestných činů nelze pro jeho nepřípustnost pokračovat vzhledem k ustanovení čl. I písm. a) a čl. IV. odst. 2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Výrok, jímž odvolací soud rozhodl podle §257 písm. b), §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a), čl. IV. odst. 2 výše citované amnestie o zastavení trestního stíhání obviněného pro uvedené skutky, odpovídá zákonu. Konečně ani námitky uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona proti výroku o zastavení trestního stíhání nesměřují.
Odvolací soud následně obviněnému uložil trest za skutek pod bodem I/1 - 12 rozsudku soudu I. stupně (trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.), když správně zjištěný skutkový stav umožňoval, aby za použití ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. takovým výrokem sám rozhodl. Uložení trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, tj. trestu téměř na samé dolní hranici zákonné trestní sazby odpovídá kritériím ustanovení §23 a §31 tr. zák., přičemž odvolací soud mj. vzal při stanovení výměry trestu v úvahu, že mezi poškozenými převažovaly osoby, které lákala možnost vysokého a rychlého zisku a některé z nich samy aktivně projevily o inkriminované transakce zájem, jakož i to, že obviněný některé závazky, byť se značným zpožděním vyrovnal.
Nejvyšší soud považuje tento výrok za správný jednak proto, že prostor pro uložení trestu byl odvolacímu soudu vymezen zákazem reformace in peius (odvolání podal pouze obviněný) a jednak proto, že charakter spáchaného trestného činu (počet útoků, pohnutka jednání obviněného, výše způsobené škody) ani poměry obviněného neodůvodňovaly mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák.
Se zřetelem na všechny skutečnosti, podrobně rozvedené v předcházejících odstavcích, Nejvyšší soud nedovodil, že Vrchní soud v Praze porušil ve vytýkaném ani jiném směru zákon, neboť na základě uplatněného opravného prostředku posuzovanou věc v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. řádně přezkoumal a správně zjistil, že rozsudek soudu I. stupně netrpí ve výroku pod bodem I) vadami, a že řízení, jež tomuto výroku předcházelo bylo provedeno v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž další postup odvolacího soudu, kdy rozsudek soudu I. stupně ve zbývajících výrocích o vině zrušil a trestní stíhání zastavil a posléze sám rozhodl o trestu, byl z výše uvedených důvodů shledán správným a odpovídajícím zákonu.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, neboť napadeným rozhodnutím ani v jemu předcházejícím řízení zákon porušen nebyl. Proto ji podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler