ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.28.2001.1
sp. zn. 11 Tcu 28/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 18. června 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. Ch., rozsudkem Zemského soudu Hof ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 1 Kls 292 Js 19777/97, Spolková republika Německo, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině ve třech případech podle §92b odst. 1, §92a odst. 1, 92 odst. 1 č. 6 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu Hof ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 1 Kls 292 Js 19777/97, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 28. 5. 1999, byl M. Ch. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců za účelem výdělku v organizované skupině ve třech případech podle §92b odst. 1, §92a odst. 1, 92 odst. 1 č. 6 cizineckého zákona, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tak, že koncem roku 1997 a začátkem roku 1998 převaděčská organizace, v níž byl shora jmenovaný činný a ve které působil od roku 1995 jako pěší převaděč, ilegálně převáděla příslušníky nejrůznějších národů bez potřebného víza, resp. povolení k pobytu, přes uzemí ČR do SRN. Ch., v té době zastávající místo pomocníka jednoho z hlavních organizátorů skupiny C., z jeho pověření pronajal v P. dům k přechodnému ubytování cizinců, za což dostával měsíčně 7000 Kč na nájem a 8000 Kč jako odměnu pro sebe. Spolu s dalšími neznámými členy organizace přepravoval cizince na česko-německou hranici, kde byli převáděni pěšími převaděči přes „zelenou hranici\" na území SRN a jejich další přeprava byla organizována na německém území. Spoluodsouzený německý občan k tomto účelu dával k dispozici svoje dvě firemní vozidla (osobní automobil zn. Mazda a transportér Mercedes), popř. zajišťoval pronájem vozidel jiných firem, a to prostřednictvím dalšího spoluodsouzeného, který na ně uzavíral nájemní smlouvy. Osobní automobily sloužily jako doprovodná a zajišťovací vozidla. Jako doprovod přepravy působil i Ch., kdy jeho úkolem bylo pozorování a zajišťování místa převzetí převáděných osob u hranice a zajištění vlastní přepravy, zejména varování před policejními hlídkami a kontrolami. Všichni účastníci mezi sebou udržovali stálé spojení mobilními telefony, používali různých krycích názvů a okna dopravních prostředků přelepovali fóliemi k zabránění pohledu dovnitř. Časy pro převzetí osob v hraniční oblasti byly stanoveny na dobu okolo 21.00 hodin, kdy jezdí málo policejních hlídek a na stanicích pohraniční stráže se střídají směny. Všichni spoluodsouzení věděli, že v rámci organizace napomáhali při ilegálním převádění cizinců bez příslušných dokladů z ČR do SRN. Ch. si tímto způsobem chtěl zajistit nikoli jen přechodný zdroj příjmů. Konkrétně pak tímto způsobem převedli v noci na 20. 12. 1997 15 Albánských státních příslušníků do SRN, jmenovaný přivezl českého řidiče autobusu do B. a poté s osobním vozidlem zn. Mazda, jako doprovodným a zajišťovacím vozidlem, převezli cizince do B. Další ilegální převedení se uskutečnilo v noci na 30. 12. 1997, kdy na místě převzetí B. a Z. byli převzati již čekající cizinci bez dokladů a dopraveni dále do B., Ch. s vozidlem zn. Ford Fiesta tvořil zajištění a doprovod. Dále pak v noci na 10. 1. 1998 bylo shora popsaným způsobem na místě u B. S. převzato 18 cizinců do transportéru zn. Mercedes a 8 cizinců do autobusu zn. Mazda, který byl doprovázen Ch. v osobním automobilu zn. Mercedes jako zajišťovacím vozidlem.
Za tento trestný čin byl M. Ch. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Dne 15. 5. 2001 pod sp. zn. 2778/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Jde o rozmáhající se nebezpečnou trestnou činnost, která narušuje rovněž zájmy České republiky. M. Ch. jako člen organizované skupiny napomáhal k zajištění činností nezbytných pro fungování převaděčské organizace a sám se opakovaně účastnil převádění většího množství osob přes státní hranici. Bez významu není ani skutečnost, že byl v minulosti německými soudy pro trestnou činnost stejného i jiného charakteru opakovaně trestán (celkem 3x) a byl mu uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody. Při tomto odsouzení mu byl také uložen značně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík