ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.59.2001.1
sp. zn. 11 Tcu 59/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky ve veřejném zasedání konaném dne 22. října 2001 projednal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na uznání rozhodnutí soudů Slovenské republiky a rozhodl takto:
Podle §384a tr. ř., v trestní věci odsouzeného J. Š., státního občana České republiky, se návrh na uznání rozsudku Okresního soudu v Senici ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 1 T 75/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 To 234/98, Slovenská republika, na území České republiky, z a m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Senici ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 1 T 75/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 3 To 234/98, Slovenská republika, byl J. Š. uznán vinným (podle níže uvedených ustanovení trestního zákona Slovenské republiky):
1, 2) dvojnásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1,
3) pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1,
4) pokusem trestného činu neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle §8 odst. 1 k §249a odst. 1,
5) pokusem trestného činu neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle §8 odst. 1 k §249a odst. 2,
6) trestným činem neoprávněného používání cizího motorového vozidla podle §8 odst. 1 k §249a odst. 2.
Za tyto trestné činy a pokusy trestných činů mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a trest propadnutí věci - zavíracího nože. Stalo se tak na základě zjištění, že odsouzený (řazeno podle výše uvedených bodů):
1) dne 5. 3. 1996 okolo 20.45 hod. v K., na ulici Š., vešel do dvora rodinného domu Š. P., v úmyslu zmocnit se jeho peněz, přičemž měl přes tvář přetáhnutou punčochu a v rukou nepravou výbušninu, jejiž použitím vyhrožoval, když však Štefan Pavlovič začal řičet, dostal strach a z místa činu utekl.
2) dne 7. 3. 1996 okolo 06.00 hod. v K., na ulici R., zazvonil na domě I. M., v úmyslu zmocnit se jejích peněz, přičemž měl přes tvář přetáhnutou punčochu a v ruce držel nůž, když však poškozená začala ze strachu křičet, z místa činu utekl.
3) dne 7. 3. 1996 okolo 16.30 hod. v K., na ulici V., vešel do neoploceného dvora rodinného domu M. K. v úmyslu zmocnit se jejích peněz, přičemž měl pře tvář přetáhnutou punčochu a v ruce držel nůž, uchopil kliku dveří od domu v úmyslu je otevřít, vchodové dveře však byly zamčené, do domu se mu proto vniknout nepodařilo, dostal strach a z místa činu utekl.
4) dne 16. 4. 1996 okolo 01.00 hod. v K., na ulici Š., vnikl do neuzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda 120 v hodnotě 40 000 Sk, vozidlo nastartoval avšak jízdu nevykonal, neboť byl uzamčený volant, čímž způsobil vytrhnutím kabelů a poškozením startéru poškozené J. G. škodu ve výši 2 500 Sk.
5) dne 16. 4. 1996 v nočních hodinách v K., na ulici R., v garáži rodinného domu vnikl do neuzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda 130 v hodnotě 65 000 Sk, které se mu nepodařilo nastartovat, čímž způsobil poškozením kabelů poškozenému B. M. škodu ve výši 500 Sk.
6) dne 16. 4. 1996 okolo 02.30 hod. v K., na ulici Š., ze dvora rodinného domu odcizil osobní motorové vozidlo zn. VAZ 2103 v hodnotě 70 000 Sk, se kterým jezdil v okrese S. a následně havaroval, čímž způsobil poškozenému R. V. škodu ve výši 8 313 Sk.
Odsouzený J. Š. dosud k výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu ve výroku uvedenými rozhodnutími Slovenských soudů nenastoupil, v současné době se nachází na území České republiky.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky požádalo podle čl. 31 odst. 2 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb.) s odvoláním se na Úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.) o převzetí výkonu trestu odnětí svobody v této trestní věci.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky předložilo proto dne 28. září 2001 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky s návrhem, aby podle §384a tr. ř. výše citovaná rozhodnutí soudů Slovenské republiky uznal na území České republiky.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal předloženou trestní věc a shledal, že všechny zákonné podmínky pro uznání rozhodnutí slovenských soudů nejsou splněny.
V posuzované věci poskytují mezinárodně právní podklad pro výkon rozhodnutí soudů Slovenské republiky na území České republiky Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992 (uveřejněna pod č. 209/1993 Sb.- dále jen „Smlouva“) a Úmluva o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (uveřejněna pod č. 553/1992 Sb.- dále jen „Úmluva“).
Podle článku 31 odst. 1 Smlouvy se státní občané jedné smluvní strany, odsouzení k trestu odnětí svobody na území druhé smluvní strany, předávají k výkonu trestu odnětí svobody na území smluvní strany, jejímiž jsou státními občany, v souladu s Úmluvou. Podle článku 31 odst. 2 Smlouvy se podle Úmluvy postupuje i v případech, kdy odsouzený v době podání žádosti o předání k výkonu trestu odnětí svobody se již nachází na území dožádané smluvní strany.
Vlastní podmínky pro předání odsouzené osoby k výkonu trestu jsou vymezeny především v článku 3 odst. 1 Úmluvy. Z hlediska tam uvedených požadavků je zřejmé, že podle Listiny o udělení státního občanství, kterou vydalo dne 19. 8. 1999 Ministerstvo vnitra České republiky, je J. Š. státním občanem České republiky. J. Š. byl přitom pravomocně odsouzen za trestné činy a pokusy trestných činů, které jsou trestné i podle právního řádu České republiky (trestné loupeže podle §234 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák, resp. pokusy těchto trestných činů a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák.). Z uloženého dvou a půl letého trestu odnětí svobody odsouzený dosud nic nevykonal.
Je zde však třeba poukázat ještě na požadavek obsažený v článku 3 odst. 1 písm. d) Úmluvy. I v případě, kdy se odsouzený již nachází na území České republiky, kde má být trest vykonán, musí být zjištěno, zda s tímto předáním souhlasí (popř. za stanovených podmínek jeho právní zástupce). Přitom musí jít ve smyslu článku 7 Úmluvy o souhlas dobrovolný, učiněný s plnou znalostí právních důsledků.
Podle názoru Nejvyššího soudu, v případě, kdy je odsouzený na území státu, kde má být trest vykonán a jehož je občanem, musí z prohlášení o souhlasu s předáním k výkonu trestu být patrno, že si je vědom i zvláštních právních důsledků vyplývajících z této situace. Konkrétně jde o to, že podle právního řádu České republiky (srov. §21 odst.1 tr. zák.) nemůže být občan České republiky vydán k výkonu trestu do cizího státu. Z toho vyplývá, že v případě odepření souhlasu odsouzeného s předáním nemůže být výkon uloženého trestu zajištěn ani uvedenou formou mezinárodní spolupráce mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, tj. na základě aplikace příslušné mezinárodní smlouvy o vydávání, tj. v tomto případě Evropské úmluvy o vydávání. Setrvá-li odsouzený na území České republiky, výkonu trestu uloženého soudy Slovenské republiky se odepřením souhlasu tedy může vyhnout (srov. č. 53/1995 Sb. rozh. a stan. tr.).
Ve věci byl sice proveden dne 30. 8. 2000 na dožádání Okresního soudu v Senici (Slovenská republika) Okresním soudem v Olomouci výslech odsouzeného, ve kterém tento vyslovil souhlas s předáním k výkonu trestu do České republiky, avšak ze sepsaného protokolu o tomto úkonu není patrno, zda tak učinil se skutečně plnou znalostí výše zmíněných právních důsledků či nikoliv. V protokolu je doslova uvedeno: „Po poučení k dotazu uvádí: Mám české státní občanství, vyřizoval jsem si jej asi před rokem, a to v souvislosti s mojí svatbou, nepodmíněný trest odnětí svobody jsem ochotný vykonat, ale rád bych jej vykonal na území České republiky a to především s ohledem na to, že jsem již českým státním příslušníkem a že zde mám manželku. To je vše co chci k věci uvést.“ Není z něj tedy zřejmé, zda byla v rámci úkonu před vyslovením souhlasu s předáním zjišťována znalost odsouzeného ohledně předmětných právních důsledků (kterou nelze bez dalšího předpokládat), ani že by byl o těchto důsledcích orgánem provádějícím výslech poučen /srov. §55 odst. 1 písm. e) tr. ř./. Pokud se totiž týká textu protokolu „po poučení k dotazu“, z tohoto není možné určit o čem byl, případně ve smyslu jakých ustanovení, odsouzený poučen.
Souhlas odsouzeného vyjádřený ve výše uvedeném protokolu o výslechu tak nelze považovat za souhlas vyslovený za splnění podmínek čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k tomuto nedostatku ve splnění podmínek předání výkonu trestu Nejvyššímu soudu nezbylo, než návrh Ministerstva spravedlnosti na uznání rozsudku Slovenské republiky na území České republiky podle §384a tr. ř. zamítnout.
Toto rozhodnutí však neznamená, že by v případě odstranění uvedeného nedostatku na žádost Slovenské republiky nebylo možno předložit návrh na uznání rozhodnutí soudu Slovenské republiky Nejvyššímu soudu znovu. Nelze vyloučit, že odsouzený např. z důvodu dobrého vypořádání svých vztahů se Slovenskou republikou raději bude souhlasit s výkonem tam uloženého trestu v České republice, i když bude vědět, že k výkonu tohoto trestu nemůže být Českou republikou vydán. O zamítnutí návrhu na uznání rozsudku cizozemského soudu rozhodl Nejvyšší soud formou usnesení, když na území České republiky s tímto rozhodnutím nejsou spojovány žádné právní důsledky a toto rozhodnutí nijak nebrání opětovnému podání návrhu na uznání výše již označeného rozhodnutí soudu Slovenské republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch