ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.65.2001.1
sp. zn. 11 Tcu 65/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. listopadu 2001 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §380 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 28 Nt 53/2001, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 28 Nt 53/2001, se zrušuje v celém rozsahu a znovu se rozhoduje tak, že :
I. Je p ř í p u s t n é vydání obviněného J. S. do Spolkové republiky Německo k výkonu trestů odnětí svobody, resp. jejich dosud nevykonaných zbytků, uložených mu těmito rozsudky soudů Spolkové republiky Německo:
A) rozsudkem Krajského soudu v Ch. ze dne 4. 8. 1992, sp. zn. 4 KLs Z 25 Js 55074/91, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem pokračující krádeže podle §242, §243 odst. 1 č. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že:
1) Dne 16. 6. 1991 v 04.00 hodin se vydal společně s odděleně stíhanými H., K. a G., na základě společného záměru, do mlékárenského družstva M. e. G. Z., aby tam odcizili peněžní hotovost a brusku. Zatímco odděleně stíhaní K. a G. místo činu jistili, vylezl s odděleně stíhaným H. na lešení a vyrazili okenní tabulku v 1. poschodí budovy. Uvnitř pak násilím vypáčili několik dveří, různých skříní a psacích stolů, vyvěsili plechovou skříň, ze které odcizili 2,50 DM v hotovosti. Pak se neúspěšně pokoušeli pomocí brusky otevřít trezor, ve kterém v tom okamžiku bylo 10 389,48 DM. Vznikla hmotná škoda ve výši 3 972,12 DM.
2) Dne 28. 9. 1991 v 00.30 hodin se vydal s odděleně stíhanými J., D., H., a H. na základě společného záměru ke kulturnímu domu „Z. E.“ ve Z. Odděleně stíhanému D. se podařilo překonat odpor zamřížovaného okna a zevnitř pak otevřel dveře do restaurace, aby ostatní mohli dovnitř. Uvnitř násilím otevřeli 13 dveří a 1 plechovou skříň. Odcizili alkohol a pochutiny (70,59 DM), 1 kompaktní zařízení bez reproduktorů, typ KX – W 4020 (1 900 Dm), 1 magnetofon staršího roku výroby a 320,00 DM v hotovosti. Kromě toho vyloupili 2 hrací automaty (škoda 1 450,00 DM) a odcizili z nich asi 1 300,00 DM v hotovosti. Věcná škoda v restauraci činí asi 1 700,00 DM.
3) V noci z 29. na 30. 9. 1991 jel spolu s odděleně stíhanými D., J. a H. jeho osobním vozidlem Opel Manta, na základě společného záměru, k restauraci „T.“ v obci J., aby se do ní vloupali. Násilím byly vylomeny dveře v příjmu zboží, a bylo odcizeno 560 krabiček cigaret, 72 plechovek nápojů a 1 kartón zmrzliny v celkové hodnotě 2 041,00 DM. Kromě toho vyloupili 2 hrací automaty a odcizili peníze v hotovosti (škoda asi 950,00 DM).
4) Dne 2. 10. 1991 ve 24.00 hodin jel spolu s odděleně stíhanými J., H., A. a H. jeho osobním vozidlem a vozidlem, které patřilo odděleně stíhanému J., na základě společného záměru k restauraci „D. S.“ v obci D., aby si do ní vloupali. Vyražením okenní tabulky se jim podařilo dostat se do lokálu a sousedícího kiosku a tam pak odcizili 260 krabiček cigaret, 9 zapalovačů, sladkosti, 1 CD-Player, 1 kazetový magnetofon se zesilovačem, 1 reproduktor a 2 vyřezávané koňské hlavy (celková škoda 2 025,00 DM). Věcná škoda činí 55,00 DM.
5) Dne 3. 10. 1991 v brzkých ranních hodinách jel společně s odděleně stíhanými D., J. a H. jeho osobním vozidlem a vozidlem, které patřilo odděleně stíhanému J., na základě společného záměru k podniku E. GmbH ve Z., aby se tam vloupali. Vyražením okenní tabulky v okénku na WC se jim podařilo dostat se do budovy. Uvnitř byly násilím otevřeny 2 dveře a 1 plechová skříň (věcná škoda 730,00 DM), a z plechové skříně bylo odcizeno 1 822,00 DM v hotovosti.
6) V brzkých ranních hodinách dne 14. 10. 1991 se vydal společně s odděleně stíhanými D. a K. jeho osobním vozidlem, na základě společného záměru k ústřednímu skladu konzumu ve Z., aby se tam vloupali. Vytlačením okénka se jim podařilo dostat se do budovy a zde násilím otevřeli 3 dveře a 2 plechové skříně (věcná škoda 210,00 DM) a odcizili uzeniny (158,00 DM), cigarety (82,50 DM), a 148,00 DM v hotovosti a také stolní kalkulačku (125,00 DM) a 2 starší přenosná rádia.
7) Taktéž v brzkých ranních hodinách dne 14. 10. 1991 jel společně s odděleně stíhanými D. a K. jeho osobním vozidlem, na základě společného záměru, k podniku W. B. GmbH ve Z., aby se tam vloupali. Vyjmuli okenní tabulku z okna v přízemí výrobní haly a tak se jim podařilo dostat se do budovy. Uvnitř násilím otevřeli 2 dveře (věcná škoda 378,00 DM) a odcizili potraviny (200,00 DM), 70 krabiček cigaret (245,50 DM), 6 kg kávy (108,00 DM), oděvy jako např. bundy, košile, sportovní oděvy, ponožky a trička (1 245,00 DM) a 1 820,00 DM v hotovosti. Dále otevřeli 4 nápojové automaty firmy C.-C. GmbH, pobočka Ch. a násilím otevřeli 1 automat na horké nápoje (věcná škoda 5 216,00 DM) a z nich odcizili 300,00 DM v hotovosti.
8) V noci ze dne 14. 10. na 15. 10. 1991 jel společně s odděleně stíhanými D. a K. jeho osobním vozidlem, na základě společného záměru, k podniku W. K.- und A.-GmbH N., aby se tam vloupali. Odděleně stíhaný J. vnikl střešním okénkem do budovy a zevnitř otevřel okno. Uvnitř bylo násilím otevřeno 23 dveří, několik skříněk na peníze a plechových skříněk (věcná škoda 25 000,00 DM). Odcizili 460,00 DM v hotovosti a zesilovací soupravu s reproduktory (1 095,00 DM).
9) V brzkých ranních hodinách dne 17. 10. 1991 společně s odděleně stíhaným J. násilím otevřel dveře kanceláře benzinového čerpadla M. ve Z., Dr. F.-R. 71, a z kanceláře pak odcizili 1 trezor, který pak v K. ve Z. motykou vypáčili a odcizili částku 6 669,95 DM v hotovosti.
10) V noci z 20. na 21. 10. 1991 vnikl s odděleně stíhaným J., na základě společného záměru, vyražením okenní tabulky do plnírny nápojů H. v obci C. Uvnitř násilím otevřeli 3 dveře a vyrazili 1 termoizolační okenní tabuli (věcná škoda 5 160,00 DM) a odcizili různé propagační materiály (520,00 DM) a jeden vysoušeč vlasů (50,00 DM).
11) V noci z 20. na 21. 10. 1991 vnikl společně s odděleně stíhaným J. pootevřeným oknem do kancelářských prostor firmy VEM-A. AG v obci T., aby tam násilím vypáčili trezor. Uvnitř násilím otevřeli 20 dveří, vajíčky znečistili stěny a vypáčili pancéřovanou skříň, aniž by našli peněžní hotovost, ve kterou doufali (věcná škoda 11 225,00 DM).
12) V noci z 23. na 24. 10. 1991 vnikl společně s odděleně stíhaným J., na základě společného záměru, vyražením okna do prostor firmy E. GmbH ve Z. Uvnitř násilím otevřeli 5 dveří (věcná škoda 767,00 DM), 2 kazety na peníze (282,00 DM) a 1 plechovou skříň (věcná škoda 2 639,00 DM) a odcizili 3 310,00 DM v hotovosti.
13) Stejné noci vnikl s odděleně stíhaným J., na základě společného záměru, násilným vyražením okenní tabulky do prostor podniku B.-U. GmbH ve Z. Odcizili 4 balíčky kávy (31,00 DM), sladkosti (58,00 DM) a 3 krabičky cigaret (10,45 DM).
14) V noci z 28. na 29. 10. 1991 vnikl s odděleně stíhaným J. na základě společného záměru násilným vyražením dveří do prostor pivovaru B. v Ch., a po násilném otevření plechové skříně odcizili 1 772,38 DM v hotovosti. Věcná škoda činí 150,00 DM.
15) Stejné noci společně s odděleně stíhaným J. na základě společného záměru násilím otevřel v Ch. odstavené vozidlo „Wartburg“ a společně z něj odcizili CD-vysílačku a ekvalizér.
16) Ve večerních hodinách dne 28. 10. 1991 se vydal společně s odděleně stíhaným J., na základě společného záměru, na odstavnou plochu firmy S. ve Z. Násilím otevřel vrata a oba odcizili z této odstavné plochy 2 nová vozidla „VW Golf“ v hodnotě asi 23 000 DM. Každý z nich použil jedno vozidlo.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Usnesením Zemského soudu ve Zwickau ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 2 StVK 26/97, byl výkon zbytku trestu odnětí svobody, uloženého mu mimo jiné výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Chemnitzi, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Následně usnesením Zemského soudu ve Zwickau ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 2 StVK 26/97, bylo toto podmíněné odložení výkonu zbytku trestu odvoláno.
B) rozsudkem Obvodního soudu v Chemnitzi ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 15 Ds 270 Js 17134/99, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců podle §92 odst. 1 č. 1, 2, 6, §92a odst. 1 č. 2 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že po dohodě s další osobou české státní příslušnosti v nočních hodinách dne 22. 4. 1999 osobním vozem tov. zn. Opel Kadett, přepravil 3 vietnamské státní příslušníky na českém území do blízkosti česko-německé hranice, kde tyto osoby vysadil a po pěším překročení „zelené hranice“ je do uvedeného vozidla na německém území naložil, aby je přepravil dále do vnitrozemí, přičemž byli v 00.00 hod. zadrženi v obci W. J. S. si byl vědom toho, že převáděné osoby neměly potřebná povolení k pobytu na německém území. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců.
C) rozsudkem Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 7 Ds 632 Js 7473/99, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem poškození věci podle §303, §303c trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že v noci z 25. na 26. 1. 1999, poté, co se mu v zámku uzamčených dveří do jeho pronajaté kanceláře v komerční budově v ul. E. 25 ve Z. zlomil klíč, vypáčil dveře násilím, i když si byl vědom, že tím poškodí rám dveří, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 DM. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
II. Naproti tomu n e n í p ř í p u s t n é vydání obviněného J. S. do Spolkové republiky Německo k výkonu trestů odnětí svobody, resp. jejich dosud nevykonaných zbytků trestů, uložených mu těmito rozsudky soudů Spolkové republiky Německo:
A) rozsudkem Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem nedovoleného vzdálení se z místa nehody podle §142 odst. 1 č. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že dne 27. 10. 1997 v 05.00 hod. najel osobním automobilem tov. zn. Peugeot, do tam zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. VW Polo, čímž způsobil škodu na cizí věci ve výši 3500 DM, a i když nehodu a vzniklou škodu pozoroval, opustil chtěně a vědomě, proti všem povinnostem o přítomnosti a o ohlášení, místo nehody. Věděl přitom, že tím maří veškerá zjištění, nutná k regulaci škody. Tuto skutečnost policii ohlásil až dva dny po nehodě. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem a k odebrání řidičského oprávnění s tím, že před uplynutím tří měsíců mu nesmí být vydán nový řidičský průkaz. Následně usnesením Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97, bylo podmíněné odložení výkonu tohoto trestu odvoláno s tím, že tři týdny trestu odnětí svobody se počítají jako odpykané z důvodu zaplaceného peněžitého břemene.
B) rozsudkem Obvodního soudu v Marienbergu ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. 17 Ds 570 Js 23188/99, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že dne 26. 2. 1999 v 06.00 hod. řídil osobní vůz tov. zn. Fiat, k hraničnímu přechodu R., aniž by v tomto okamžiku vlastnil potřebné řidičské oprávnění. Důvodem bylo, že mu řidičský průkaz byl rozsudkem Obvodního soudu ve Z. ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97, odebrán a současně byl tímto rozsudkem vysloven dočasný zákaz vystavení nového řidičského oprávnění do 1. 9. 1998. Této skutečnosti si byl J. S. vědom, avšak žádost o znovupřidělení řidičského oprávnění nepodal. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a dočasnému zákazu udělení řidičského oprávnění po dobu jednoho roku.
C) rozsudkem Obvodního soudu v Plauenu ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 2 Ds 645 Js 16962/99, kterým byl J. S. pravomocně uznán vinným trestným činem úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu Spolkové republiky Německo, kterého se dopustil tím, že dne 13. 1. 1999 v 00.05 hod. řídil osobní automobil tov. zn. Lancia, na hraničním přechodu S. při výjezdu do České republiky, i když věděl, že neměl potřebné řidičské oprávnění. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a dočasnému zákazu udělení řidičského oprávnění po dobu jednoho roku.
III. Rovněž n e n í p ř í p u s t n é vydání obviněného J. S. pro účely trestního stíhání ve Spolkové republice Německo, pro trestný čin úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu, §69, §69a trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 4. 1999 v 02.20 hod. řídil osobní automobil tov. zn. Opel Kadett, na silnici B 95 ve směru na A., i když, jak věděl, neměl potřebné řidičské oprávnění.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti Spolkové republiky Německo podáním, které bylo doručenoMinisterstvu spravedlnosti České republiky dne 12. 10. 2000, požádalo o vydání J. S. k trestnímu stíhání a pro výkon již uložených trestů odnětí svobody, resp. jejich zbytků u trestných činů - skutků podrobně popsaných ve výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky. Ve stejném rozsahu podala návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vymezení trestných činů, pro které je vydání žádáno, bylo v žádosti o vydání i v návrhu na rozhodnutí soudu vymezeno odkazy na zatýkací rozkazy, rozsudky a usnesení příslušných státních orgánů Spolkové republiky Německo (dále jen „SRN“).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec usnesením ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 28 Nt 53/2001, rozhodl ve věci vydání J. S. tak, že vydání je přípustné pro skutek, kterého se měl dopustit dne 12. 4. 1999 tím, že ve 02.20 hod. jel osobním vozidlem typu Opel Kadet, na silnici B 92 ve směru na A., i když k tomu neměl potřebné řidičské oprávnění, což také věděl a měl se tak dopustit trestného jednání úmyslného řízení bez řidičského průkazu podle §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu a §69 a §69a tr. zákona, přičemž řízení je vedeno u Obvodního soudu v Annabergu pod sp. zn. 5 Ds 570 Js 3572/00 a pro výkony trestů uložených rozsudkem Obvodního soudu v Plauen pod sp. zn. 2 Ds 645 Js 16962/99, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Chemnitz, sp. zn. 7 Vs 632 Js 7473/99, a rozsudkem Obvodního soudu v Marienberg pod sp. zn. 17 Ds 570 Js 23188/99.
V odůvodnění citovaného usnesení krajský soud uvedl, že krajský státní zástupce podal návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného k trestnímu stíhání pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 12. 4. 1999 ve 02.20 hod. jel osobním vozidlem typu Opel Kadet, na silnici B92 ve směru na A., i když k tomu neměl potřebné řidičské oprávnění, což také věděl a pro výkon trestů v popsaných zatýkacích rozkazech státního zastupitelství ve Zwickau ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 3 VRs 645 Js 16962/92, Chemnitz ze dne 6. 7. 2000, sp. zn. 570 VRs 23188/99, a ve Zwickau ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 3 VRs 632 Js 7473/99, s tím, že na základě předběžného šetření nebylo zjištěno nic, co by bránilo jeho vydání. Dále uvedl, že přezkoumal předložené doklady a zjistil z nich, že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné, jeho trestnost nezanikla a jde o občana SRN. J. S. byl opakovaně postižen soudem pro úmyslnou trestnou činnost, ale i opakovaně pro řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, proto bylo povoleno i vydání pro výkon uložených trestů odnětí svobody. Při řízení o přípustnosti vydání jednak nelze přihlížet k námitkám spočívajícím v tom, že byl neoprávněně odsouzen na území domovského státu a jednak soudu České republiky nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudu SRN. Tyto okolnosti proto nemohou mít vliv na rozhodnutí o přípustnosti vydání či nevydání do SRN.
Ministr spravedlnosti České republiky v souladu s ustanovením §380 odst. 3 tr. ř. předložil dne 1. 11. 2001 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti shora uvedeného rozhodnutí s návrhem, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla rozhodnuta Nejvyšším soudem. Důvodem jeho pochybností o správnosti napadeného rozhodnutí jsou následující skutečnosti:
Soud ve svém rozhodnutí nevyslovil nepřípustnost vydání pro zatýkací rozkaz Státního zastupitelství ve Zwickau ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 3 VRs 627 Js 30026/97, pro trestný čin nedovoleného se vzdálení z místa nehody, za který mu byl rozsudkem Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97, uložený trest odnětí svobody ve výměře 8 měsíců. Ohledně tohoto skutku byly vzneseny pochybnosti o oboustranné trestnosti.
Soud při svém rozhodování dále zcela pominul zatýkací rozkaz Státního zastupitelství v Chemnitzi. ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 270 VRs 17134/99, a zatýkací rozkaz Státního zastupitelství ve Zwickau ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. 3 VRs 000 Js 55074/91, ohledně nichž nerozhodl ani o přípustnosti, ani o nepřípustnosti vydání.
V extradiční žádosti není žádáno o vydání pro trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Chemnitzi , sp. zn. 7 Vs 632 Js 7473/99. Je žádáno o vydání pro trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Chemnitzi , sp. zn. 4 KLs Z 25 JS 55074/91 (zcela jiná spisová značka). Navíc ministr spravedlnosti uvedl, že po porovnání rozsudků uvedených ve výroku rozhodnutí a zatýkacích rozkazů citovaných v návrhu státního zástupce a uváděných i v odůvodnění usnesení krajského soudu a jejich spisových značek, je zřejmé, že soud měl na mysli trest odnětí svobody uložený rozsudkem Obvodního soudu ve Zwickau, sp. zn. 7 Ds 632 7473/99.
Pochybení krajského soudu je proto spatřováno v tom, že soud při svém rozhodování neposoudil celou extradiční žádost a nerozhodl o přípustnosti či nepřípustnosti vydání u všech zatýkacích rozkazů, na jejichž základě je žádáno o vydání jmenovaného k trestnímu stíhání a k výkonu trestu odnětí svobody do SRN, přičemž ministr spravedlnosti může povolit vydání dle §382 odst. 1 tr. ř. jen tehdy, jestliže krajský soud nebo Nejvyšší soud podle §380 tr. ř. rozhodly, že vydání je přípustné.
Výrok rozhodnutí neobsahuje správné označení orgánu, který vydal rozsudek, a správné označení spisové značky, takže vznikly pochybnosti o tom, pro který výkon trestu odnětí svobody soud rozhodl o přípustnosti vydání.
Dále se ministr spravedlnosti domnívá, že není možné povolit vydání podle §382 odst. 1 tr. ř., protože krajský soud nepopsal ve výroku svého usnesení skutky, pro něž je žádáno vydání J. S. k trestnímu stíhání a k výkonu trestu odnětí svobody, čímž nedostál požadavkům zásady speciality zakotvené ve článku 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání sjednané dne 13. 12. 1957 v Paříži. Tato zásada nutně vyžaduje, aby extradiční čin byl ve výroku usnesení o přípustnosti vydání přesně specifikován, neboť jen tak je možné zabránit jeho eventuální záměně za skutek jiný.
Ze spisových materiálů dále vyplývá, že Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem bylo v průběhu měsíců září a října 2000 zjištěno, že jmenovaný nepožádal o udělení azylu na území ČR, nebylo mu uděleno státní občanství ČR, není veden v evidenci žadatelů o státní občanství ČR a není na území ČR trestně stíhán. Tyto zjištěné skutečnosti byly ve zkráceném vydávacím řízení zohledněny v návrhu státního zástupce ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. KZv 233/2000. V průběhu dalšího řízení před krajským státním zastupitelstvím a následně krajským soudem nebyly tyto skutečnosti s ohledem na uplynulou dobu opětovně prověřovány.
Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že přezkoumal předložené doklady a zjistil z nich, že jde o čin oboustranně trestný, pro který je vydání přípustné, jeho trestnost nezanikla a jde o občana SRN, který byl opakovaně postižen soudem pro úmyslnou trestnou činnost, ale i opakovaně pro řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, proto bylo povoleno i vydání pro výkon uložených trestů odnětí svobody.
Soud při rozhodování nezkoumal, zda jsou splněny všechny podmínky, které stanoví Evropská úmluva o vydávání, a ani se blíže nezabýval osobním statutem vydávané osoby. Pouze se spokojil s přezkoumáním předložených dokladů, aniž by si vyžádal aktuální informace o případné žádosti jmenovaného o azyl na území ČR či o české státní občanství.
Otázkou, zda je vydávaná osoba trestně stíhána na území ČR, je možné se dle názoru ministra zabývat až v rámci řízení na ministerstvu spravedlnosti. Tato informace může vést k odložení realizace vydání, nemá však vliv na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení extradice.
Nejvyšší soud podle §380 odst. 3 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k těmto závěrům:
Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§379 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Spolkovou republiku Německo. Při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§380 odst. 1 tr. ř.) z hlediska splnění právních podmínek. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§382 odst. 1 tr. ř.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozh. č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
První a současně nejzávažnější pochybení krajského soudu spočívá v tom, že napadeným usnesením nerozhodl o celém návrhu státního zástupce, potažmo o celé extradiční žádosti SRN. Zcela tak opomenul rozhodnout, zda je přípustné vydání J. S. do SRN k výkonu trestů odnětí svobody uložených mu jednak rozsudkem Krajského soudu v Chemnitzi ze dne 4. 8. 1992, sp. zn. 4 KLs Z 25 Js 55074/91, ve spojení s usneseními Zemského soudu ve Zwickau ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 2 StVK 26/97, a ze dne 17. 12. 1999, sp. zn. 2 StVK 26/97, dále rozsudkem Obvodního soudu v Chemnitzi ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 15 Ds 270 Js 17134/99, a nakonec rozsudkem Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 7 Ds 627 Js 30026/97. Tyto tři rozsudky, související usnesení, jakož i navazující zatykače státních zastupitelství jsou součástí žádosti o extradici i návrhu státního zástupce.
Za této situace, kdy byl krajský soud vázán obsahem návrhu, byl povinen rozhodnout o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání J. S. k trestnímu stíhání a výkonu trestů odnětí svobody ve všech případech označených v návrhu státního zástupce. Tak však neučinil.
Zde Nejvyšší soud považuje za důležité nad rámec rozhodnutí o opravném prostředku ministra spravedlnosti poznamenat, že v řízení podle §380 odst. 1 tr. ř. je státní zástupce, podávající soudu návrh na rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, vázán rozsahem žádosti cizího státu o vydání. Nemůže tak bez dalšího podat návrh podle §380 odst. 1 tr. ř. jen ohledně některého z trestných činů, pro jejichž trestní stíhání cizí stát vydání žádá, resp. pro výkon jen některých trestů uložených za tyto trestné činy rozsudky cizího státu, a ostatní opomenout. Pokud v rámci předběžného šetření dospěje k závěru, že nejsou u některého trestného činu splněny podmínky pro vydání, musí i tento případ soudu předložit k rozhodnutí o přípustnosti vydání, v návrhu pak na důvody svých pochybností poukáže, resp. navrhne, aby soud vyslovil, že v takovém případě je vydání nepřípustné.
Další pochybení krajského soudu spočívá ve formální nesprávnosti výroku napadeného usnesení. Zásadně platí, že řízení o vydání do ciziny podle §379 a násl. tr. ř. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin. Ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle §380 odst. 1 tr. ř. proto soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání či pouze odkázat na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení cizího státu, jehož obsahem popis skutku je (srov. rozh. č. 48/1995 Sb. rozh. tr.).
Tímto způsobem však krajský soud nepostupoval a ve výroku usnesení v části, kde stanovil přípustnost vydání pro výkon trestů odnětí svobody pouze uvedl, kterými rozsudky německých soudů byly tresty odnětí svobody uloženy, neuvedl však za jaké trestné činy a jakým jednáním byly spáchány. Popis předmětných skutků přímo ve výroku rozhodnutí, kterým se připouští vydání do ciziny podle Úmluvy, je nezbytný pro zajištění dodržování zásady speciality, vyjádřené v čl. 14 odst. 1 Úmluvy. Ten stanoví povinnost dožadujícího státu proti osobě, jejíž vydání se žádá, nevést trestní stíhání, neodsoudit ji a nezbavit jí svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoliv jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, a ani z žádného jiného důvodu neomezit její osobní svobodu, pokud nebudou splněny v tomto ustanovení dále konkretizované podmínky. Jen přesnou specifikací extradičního činu ve výroku usnesení o přípustnosti vydání je možné zabránit jeho případné záměně za skutek jiný.
Předmětné usnesení krajského soudu je však i z hlediska jeho odůvodnění téměř nepřezkoumatelné. Zejména z něj není patrno, na základě jakého právního předpisu soud posuzoval, zda jsou splněny právní podmínky pro vydání J. S.
Jak již bylo výše uvedeno, řízení o vydání J. S. do SRN se koná na podkladě Evropské úmluvy o vydávání. Podle této úmluvy se také posuzuje splnění právních podmínek vydání, tzn. posuzování, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Také trestní řád v ustanovení §379 odst. 1 věty druhé upravuje některé podmínky, které jsou předpokladem vydání. Tohoto ustanovení se však užije pouze tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva jinak (§375 tr. ř.). Takovou smlouvou je právě Evropská úmluva o vydávání.
V odůvodnění napadeného usnesení se podává, že soud zkoumal, zda se jedná o činy trestné podle práva obou států, pro který je vydání přípustné, zda jejich trestnost nezanikla a zda není žádáno o vydání občana České republiky.
Uvedené skutečnosti, které soud zkoumal, jsou obsahově shodné se základními právními podmínkami vydání, tak jak je stanoví Úmluva. Při jejich hodnocení však krajský soud níže uvedeným způsobem pochybil.
K podmínkám oboustranné trestnosti činu a přípustnosti vydání pro takový trestný čin Úmluva v ustanovení čl. 2 označeném „Trestné činy podléhající vydání“, odst. 1 stanoví, že vydání podléhají trestné činy, za které právní řád dožadující i dožádané strany stanoví trest odnětí svobody nebo ochranného opatření, jehož horní hranice je nejméně jeden rok nebo trest přísnější. Pokud již trest odnětí svobody nebo ochranné opatření byly na území dožadující strany uloženy, musely být uloženy nejméně v trvání čtyř měsíců. Odst. 2 téhož článku však předchozí odstavec doplňuje tak, že pokud se žádost o vydání vztahuje k několika samostatným trestným činům, které jsou všechny trestné podle právních řádů dožadující i dožádané strany odnětím svobody, nebo za ně lze uložit ochranné opatření, ale některé nesplňují podmínky stanovené pro délku trestu, který může být uložen, dožádaná strana má právo povolit vydání i pro tyto trestné činy. Toto právo se vztahuje rovněž na trestné činy, za které může být uložen pouze peněžitý trest.
Pokud jde o podmínky oboustranné trestnosti činu, tedy jeho trestnosti jak podle českého právního řádu, tak podle německého právního řádu a přípustnosti vydání pro trestný čin ve smyslu shora uvedeného výkladu, tak soud správně vyhodnotil, že se jedná o čin oboustranně trestný, pro něhož je vydání přípustné pouze u trestného činu poškození věci podle §303, §303c trestného zákoníku Spolkové republiky Německo, kterého se J. S. dle zjištění soudu dopustil tím, že v noci z 25. na 26. 1. 1999 poté, co se mu v zámku uzamčených dveří do jeho pronajaté kanceláře v komerční budově v ul. E 25, ve Z., zlomil klíč, vypáčil dveře násilím, i když si byl vědom, že tím poškodí rám dveří, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 DM. Uvedený skutek by podle českého právního řádu mohl být kvalifikován jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák.
Ostatní, krajským soudem, posuzované skutky, označené jím jako oboustranně trestné, podle názoru Nejvyššího soudu nenaplňují znaky žádného ze soudně trestných činů podle českého právního řádu. Konkrétně skutky popsané ve výroku tohoto rozhodnutí, které byly německými soudy kvalifikované jako trestné činy úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §21 odst. 1 č. 1 trestního zákoníku SRN (spáchané ve dnech 26. 2., 13. 1. a 12. 4. 1999), nenaplňují obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jako skutkové podstaty nejbližší popsanému jednání. U všech těchto skutků totiž chybí znak uvedené skutkové podstaty, spočívající ve výkonu rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu zakázané činnosti. Naopak uvedená kvalifikace §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu SRN tento znak obsahovat nemusí, postačí, že osoba řídí motorové vozidlo, i když k tomu nevlastní patřičné oprávnění. Skutková podstata doslova zní: „Trestem odnětí svobody až jednoho roku nebo peněžitým trestem bude potrestán, kdo bude řídit motorové vozidlo, i když k tomu nebude vlastnit potřebné oprávnění nebo pokud mu bylo řízení motorových vozidel podle §44 trestního zákona nebo podle §25 tohoto zákona zakázáno“. Z předložených extradičních materiálů nevyplývá, že by J. S. v době spáchání předmětných skutků měl zakázáno řídit motorová vozidla podle některého z výše uvedených ustanovení, ani že by v této době u něj trvala tzv. závěra pro vydání řidičského průkazu podle §69a trestního zákoníku SRN, tzn. doba, po kterou po odnětí řidičského průkazu podle §69 téhož zákona, nesmí být vydán nový řidičský průkaz. Za této situace by předmětnými skutky nemohla být založena trestní odpovědnost pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle názoru Nejvyššího soudu ani jiného trestného činu podle českého právního řádu.
K další podmínce vydání, kterou krajský soud dle odůvodnění napadeného usnesení posuzoval, a to podmínce, že nejde o čin, jehož trestnost zanikla, lze uvést, že podle čl. 10 Úmluvy platí, že \"vydání nebude povoleno, pokud žádaná osoba nemůže být podle právního řádu dožadující nebo dožádané strany trestně stíhána nebo potrestána v důsledku promlčení“. Z toho vyplývá, že soud neměl opět v případech, kdy posuzoval žádost o vydání k výkonu trestu odnětí svobody, posuzovat zánik trestnosti činů, ale zánik trestu z důvodu promlčení jeho výkonu (žádaná osoba nemůže být potrestána v důsledku promlčení). Je však třeba říct, že v těchto případech k promlčení výkonu trestu skutečně nedošlo, stejně jako k promlčení trestního stíhání, pro něž je také žádáno, a to jak podle právního řádu českého, tak i německého.
Pokud se týká další podmínky vydání - osobního statutu vydávané osoby, a související výhrady ministra spravedlnosti vůči jejímu zjišťování krajským soudem, je možno uvést, že krajský soud pochybil, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí o přípustnosti vydání J. S. nezjišťoval aktuální informace o tom, zda jmenovanému nebylo uděleno občanství ČR, ale spokojil se se zjištěními provedenými v tomto smyslu státním zástupcem v rámci řízení podle §379 odst. 1 tr. ř., které však byly provedeny ke dni 10. 10. 2000 a byly tak téměř osm měsíců staré. Tento nedostatek však odstranil Nejvyšší soud tím, že vyžádal zprávu Ministerstva vnitra České republiky, ze které vyplývá, že J. S. není veden v evidenci žadatelů o udělení státního občanství České republiky a neprochází ani ústřední evidencí osob, kterým bylo státní občanství uděleno.
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti ohledně nezjištění aktuálních informací o případné žádosti J. S. o udělení azylu na území České republiky, má Nejvyšší soud za to, že s ohledem na stát, kam má být vydání realizováno, nejde o zásadní pochybení. Nejvyšší soud již v jiné věci vyjádřil právní názor, že samotné zahájení řízení o udělení azylu osobě, o jejíž vydání jde, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodoval o přípustnosti vydání. Je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda tu nejsou právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb. Soud v takové situaci musí posuzovat splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání též z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků České republiky. S ohledem na důvody k udělení azylu je třeba uvážit zejména závazky plynoucí pro Českou republiku z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (uveřejněná pod č. 208/1993 Sb.) a z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). V této věci, kdy jde o vydání do SRN, však reálně nebezpečí porušení takových mezinárodních závazků České republiky nehrozí, takže takové úvahy by i v případě, že by J. S. požádal o azyl, byly zjevně nadbytečné. Ostatně ze zprávy Ministerstva vnitra ČR vyžádané Nejvyšším soudem vyplývá, že obviněný neprochází evidencí žadatelů o udělení azylu na území ČR.
Poslední vadou napadeného usnesení bylo nesprávné označení rozhodnutí cizozemského soudu v jeho výroku, a to v případě rozsudku „Krajského soudu v Chemnitz, sp. zn. 7 Vs 632 Js 7473/99“. Zde měl krajský soud zjevně na mysli rozsudek Obvodního soudu ve Zwickau ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. 7 Ds 632 Js 7473/99.
Pro všechny shora uvedená pochybení krajského soudu Nejvyššímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu zrušit.
Jelikož byla v době rozhodování podle §380 odst. 3 tr. ř. věc dostatečně objasněna, bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání Nejvyšším soudem.
Ke skutkům, pro něž je žádáno vydání J. S., popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti:
Ke skutku pod bodem I. A), jenž byl odsuzujícím rozsudkem německého soudu kvalifikován jako trestný čin pokračující krádeže podle §242, §243 odst. 1 č. 1 trestního zákona SRN (spáchán celkem 16 dílčími útoky ve dnech 16. 6. 1991 až 28. 10. 1991), lze uvést, že v tomto případě jde o vydání k výkonu trestu odnětí svobody pro čin, který je trestným činem jak podle právního řádu Spolkové republiky Německo tak i České republiky (trestný čin krádeže podle §247 tr. zák.). Uložený trest odnětí svobody splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 1 Úmluvy a dosud nedošlo k jeho promlčení. Na J. S. byl v této věci vydán Státním zastupitelstvím ve Z. dne 11. 2. 2000 pod sp. zn. 3 VRs 000 Js 55074/91 zatykač. Zde tedy nebyly zjištěny žádné překážky bránící povolení vydání.
K dalšímu skutku /bod I. B)/, spáchanému dne 22. 4. 1999 a kvalifikovanému v odsuzujícím rozsudku německého soudu jako trestný čin ilegálního převádění cizinců podle §92 odst. 1 č. 1, 2, 6 a §92a odst. 1 č. 2 cizineckého zákona (zde překlad do českého jazyka nebyl zcela odpovídající) lze uvést, že v tomto případě jde o vydání k výkonu trestu odnětí svobody pro čin, který je trestným činem jak podle právního řádu Spolkové republiky Německo, tak i České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Uložený trest odnětí svobody splňuje podmínku délky trestu uvedenou v čl. 2 odst. 1 Úmluvy a dosud nedošlo k jeho promlčení. Na J. S. byl v této věci vydán Státním zastupitelstvím v Chemnitzi dne 14. 7. 2000 pod sp. zn. 270 VRs 17134/99 zatykač. Zde tedy nebyly zjištěny žádné překážky bránící povolení vydání.
U skutku /bod I. C)/ spáchaného dne 25. - 26. 1. 1999, který byl odsuzujícím rozsudkem německého soudu kvalifikován jako trestný čin poškození věci podle §303, §303c trestního zákoníku SRN, jde o vydání k výkonu trestu odnětí svobody pro čin, který je trestným činem jak podle právního řádu Spolkové republiky Německo, tak i České republiky (trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák.). Uložený trest odnětí svobody sice nesplňuje podmínku jeho minimální výše k povolení vydání podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy (uložen v trvání dvou měsíců), avšak o vydání pro tento skutek se žádá za podmínky stanovené v čl. 2 odst. 2 Úmluvy, neboť se žádá o vydání pro více samostatných trestných činů, pro které lze uložit trest odnětí svobody, a v ostatních případech jsou podmínky délky uloženého trestu splněny. Vydání pro jeho výkon je pak přípustné. Dosud nedošlo k promlčení výkonu zde uloženého trestu. Na J. S. byl v této věci vydán Státním zastupitelstvím ve Z. dne 14. 1. 2000 pod sp. zn. 3 VRs 632 Js 7473/99 zatykač. Zde tedy nebyly zjištěny žádné překážky bránící povolení vydání.
Skutek /bod II.A)/ spáchaný dne 27. 10. 1997 a kvalifikovaný v odsuzujícím rozsudku německého soudu jako trestný čin nedovoleného vzdálení se z místa nehody podle §142 odst. 1 č. 1 trestního zákoníku SRN nesplňuje podmínku trestnosti podle českého právního řádu stanovenou v čl. 2 odst. 1 Úmluvy. Tomuto skutku neodpovídá žádný ekvivalent trestného činu podle českého právního řádu. Nejbližší možná skutková podstata trestného činu, a to trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. ř. obsahuje znak neposkytnutí pomoci osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak bylo možno učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Tento znak by zde předmětným jednáním nebyl naplněn. J. S. havaroval do zaparkovaného osobního vozidla a z popisu skutku nevyplývá, že by při havárii měla být nějaká další osoba, která by navíc v příčinné souvislosti s touto nehodou utrpěla újmu na zdraví. U další, v úvahu připadající, kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. zase chybí úmysl zničit, poškodit nebo učinit neupotřebitelnou cizí věc. Skutek nelze posoudit ani jako jiný v úvahu připadající trestný čin. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o nepřípustnosti vydání k výkonu trestu odnětí svobody uloženého za tento trestný čin.
K dalším skutkům uvedeným ve výroku tohoto usnesení Nejvyššího soudu pod body II. B), II. C), III. týkajících se vydání pro trestné činy úmyslného řízení bez řidičského oprávnění podle §21 odst. 1 č. 1 zákona o silničním provozu SRN platí závěry již výše popsané v rámci vytýkaných pochybení krajského soudu. Nejde o skutky, které by byly trestnými činy podle práva České republiky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch