ECLI:CZ:NS:2001:11.TCU.96.2000.1
sp. zn. 11 Tcu 96/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. ledna 2001 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky I. K. rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, pro trestné činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle §242, §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Naproti tomu se zamítá návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. na zaznamenání údajů o odsouzení občanky České republiky J. A. rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, pro trestné činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle §242, §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu Mnichov ze dne 12. září 1994, sp. zn. 8320 Ds 231 Js 44559/94, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. ledna 1995, sp. zn. 26 Ns 231 Js 44559/94, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 2. ledna 1995, byli I. K. a J. A. uznáni vinnými trestnými činy společného spáchání krádeže a pokusu o společné spáchání krádeže ve čtyřech případech podle §242, §22, §23, §25 odst. 2, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedené trestné činnosti se měli dopustit tím, že podle společného plánu přicestovali vlakem do M., aby tam páchali kapesní krádeže, a tak se dne 17. května 1994 vydali do osobního vlaku na hlavním nádraží, kde K. odcizil z bundy poškozeného B. náprsní tašku s hotovostí cca 1000 DM a dva eurošeky, přičemž A. dávala pozor. Ve stejný den se oba dále pokusili čtyřikrát o spáchání krádeže, přičemž A. vždy fungovala jako ta, která dávala pozor. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, I. K. v trvání jednoho roku a J. A. v trvání deseti měsíců.
Dne 29. prosince 2000 pod sp. zn. 2869/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že u odsouzeného I. K. jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů, zatímco u odsouzené J. A. nikoliv.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení I. K. i J. A. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky /trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), 2 tr. zák./. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
U I. K. jsou v posuzované věci dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil trestné činnosti několika útoky, přičemž to byl právě on, kdo se přímo zmocňoval cizích věcí. Z opisu Rejstříku trestů bylo navíc zjištěno, že v roce 1986 byl odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V roce 2000 pak byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Cizozemským soudem mu byl také uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou u něj splněny.
U J. A. Nejvyšší soud podmínky materiální povahy neshledal. Odsouzená se na trestné činnosti podílela tím, že dávala pozor a v případě nouze měla spoluodsouzeného krýt. Z opisu Rejstříku trestů vyplývá, že nebyla dosud soudně trestána. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona u ní nejsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení I. K. cizozemským soudem vyhověl, kdežto návrh na zápis odsouzení J. A. cizozemským soudem zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík